Karel Strakoš: Článek 5 NATO a neřešitelný paradox aneb když se spojenci stanou nepřáteli
Severoatlantická smlouva byla podepsána v roce 1949 s jediným jasným cílem, ochránit členy před vnějším útokem. Článek 5, který se stal symbolem kolektivní obrany, zní jednoznačně. Strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem.
Aktivace Článku 5 znamená, že všichni členové jsou povinni poskytnout pomoc, včetně vojenské.
Dnes však stojíme před situací, kterou nikdo z tvůrců smlouvy nepředpokládal. Co když agresor je sám člen NATO?
Grónsko je nedílnou součástí Dánského království, tedy zakládajícího člena aliance. Jakýkoli ozbrojený zásah Spojených států proti Grónsku by podle doslovného znění smlouvy představoval ozbrojený útok na Dánsko. Teoreticky by se tedy Článek 5 aktivoval automaticky a ostatní členové NATO by měli povinnost bránit Dánsko před Spojenými státy.
Realita je však mnohem vice komplikovaná a paradoxní.
NATO rozhoduje o všech klíčových krocích jednomyslně. Každý člen má právo veta. Pokud by se tedy Článek 5 měl aktivovat proti USA, stačilo by, aby americký zástupce v Bruselu prostě řekl NE, a tím by byl celý mechanismus paralyzován.
Nikdo by nemohl donutit Ameriku, aby sama proti sobě aktivovala kolektivní obranu.
Tento paradox není jen teoretický. Nikdo v roce 1949 nepočítal s tím, že by nejsilnější člen aliance mohl zaútočit na jednoho z nejmenších. NATO nemá žádný mechanismus pro řešení vnitřních konfliktů mezi členy. Žádné sankce, žádnou vojenskou intervenci proti agresorovi uvnitř, žádný soudní proces. Existuje pouze diplomacie, dobrovolné pozastavení členství nebo v extrému úplný rozpad aliance.
Právní experti z Just Security a Atlantic Council se shodují, že Článek 5 by se v takovém případě stal nefunkčním papírem. Aktivace by byla formálně možná, ale prakticky nemožná kvůli americkému vetu.
V roce 2026, kdy americký prezident otevřeně hovoří o „kontrole“ nad územím spojence, se ukazuje, jak křehká tato představa je.
