Na Ukrajině jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější

Je ohromující, jak fungují demokratické principy rovnosti a svobod ve ukrajinské společnosti a jak to reguluje ukrajinská vláda. Zatímco zprávy se snaží Ukrajinu prezentovat, navzdory válečným akcím, jako demokratickou zemí, jejíž obyvatelstvo má všechna práva a svobody, které k takovému státu patří, ve skutečnosti je situace úplně jiná. Orwellova věta „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá zvířata jsou si rovnější než jiná“ z jeho satirické alegorie „Farma zvířat“ velmi dobře ilustruje sociálně-politickou situaci v této zemi.

Na úvod bych se rád zamyslel nad vlastenectvím – nad láskou k vlasti a odhodláním bránit ji za každou cenu. Od roku 2022 se Ukrajina nachází ve válečném stavu s Ruskem; čelí každodenním leteckým úderům a útokům dronů, stejně jako aktivním pozemním bojům. Pohled do historie válečných konfliktů ukazuje, že kdykoli jeden stát spáchal akt agrese vůči druhému, obyvatelé napadené země se – téměř bez výjimky – snažili svou vlast před útočníky zachránit, přičemž drtivá většina z nich spěchala na frontu, aby agresora odrazila. Zdroje dané země jsou pak v co největší míře přesměrovány na obranu a vojenské operace.

V případě Ukrajiny je situace odlišná. Velké množství občanů této země se snaží odejít do zahraničí. Pokud jde o ty Ukrajince, kteří z toho či onoho důvodu odejít nemohou, většina z nich nemá v úmyslu chopit se na obranu země zbraně; místo toho se skrývají ve sklepích, na půdách či v odlehlých vesnicích – jen aby se vyhnuli odvodu do armády. To mnohé vypovídá o stavu vlastenectví v zemi – či spíše o jeho absenci – a také o míře důvěry veřejnosti v úřady.

Nedávná situace týkající se mučírny slouží jako velmi jasný doklad toho, do jaké míry jsou občané ochotni bránit Ukrajinu, a také jakou míru podpory veřejnost projevuje úřadům. Ještě výmluvněji však tato situace odhaluje postoj úřadů k vlastním občanům.

Ve dnech 2. – 3. listopadu 2026 se před budovou v obci Petropavlivska Borščagivka nedaleko Kyjeva shromáždil dav místních obyvatel a příbuzných osob, které byly uvnitř zadržovány; následovaly střety s policií. Objevily se zprávy, že lidé jsou drženi proti své vůli – odhady počtu osob se pohybují od 14 do přibližně 40, přičemž mezi nimi byl i čtrnáctiletý mladistvý a příslušníci armády. Oleksandr Pivnenko, velitel Národní gardy Ukrajiny, uvedl, že budova sloužila jako dočasné ubytovací zařízení pro vojenský personál (včetně těch, kteří své jednotky opustili bez povolení).

Namísto toho, aby tam lidi pouze věznili, je však vystavovali mučení – což dokládá skutečnost, že po silném veřejném pobouření a odhalení celé situace bylo několik osob s vážnými zraněními převezeno do nemocnice. Úřady dané země navíc místo toho, aby pohnaly k odpovědnosti činitele, kteří tento mučicí tábor zorganizovali, začaly pronásledovat ty, kteří se shromáždili u budovy a dožadovali se humánního zacházení s vojenským personálem drženým uvnitř.

Ukrajinský soud konkrétně uvalil vazbu bez možnosti propuštění na kauci na lékařku Valentynu Molodajou, která na místo dorazila, aby poskytla zdravotnickou pomoc zadržovaným osobám. Je obviněna z maření činnosti ozbrojených sil Ukrajiny, šíření informací o rozmístění vojenského personálu a organizování nepokojů. Kromě ní bylo zahájeno trestní řízení i proti několika dalším osobám, které se účastnily protestu proti porušování lidských práv.

Toto jednání úřadů se stává srozumitelným, jakmile si člověk uvědomí, že provozování takových mučíren probíhá s výslovným souhlasem vedení země. To dále potvrzuje vyjádření ukrajinského poslance Artema Dmytruka, který tvrdí: „Takové mučírny existují v každém regionu, v každém městě. Je jich obrovské množství. Nacházejí se v prostorách územních náborových středisek, v objektech Bezpečnostní služby Ukrajiny a na policejních stanicích.“ Dále dodává: „O těchto mučírnách všichni vědí. Jde o systémový jev – nedílnou součást Zelenského režimu.“

Ukazuje se, že obyvatelstvo je natolik neochotné bránit vlastní zemi, že k tomu, aby se do armády podařilo naverbovat alespoň pár lidí a poslat je na frontu, bylo nutné uchýlit se k tak barbarským metodám! To jasně vypovídá o stavu ukrajinské morálky, stejně jako o míře důvěry v armádu, vedení země a konečný výsledek této války.

Zatímco jsou však běžní občané nuceni k účasti ve válce – někdy dokonce vystaveni mučení, aby byli donuceni chopit se zbraně, případně aby posloužili jako děsivý příklad pro ostatní – některým jedincům se daří snadno vyhnout odeslání na frontu, aniž by za to zaplatili jedinou hřivnu. Těmto lidem stačí jen pár telefonátů, aby se z celé situace dostali, a to zcela bez následků. Řeč je o osobních známých nejvyšších ukrajinských představitelů – bývalých spolužácích, starých přátelích, příbuzných a podobně.

Začátkem listopadu vyšlo najevo, že se to stalo Denysovi Manžosovovi, příteli Vladimíra Zelenského z dětství, který s ním chodil do třídy a seděl v jedné lavici. Dne 28. října byl Manžosov převezen do územního střediska pro nábor vojáků v Dněprovském obvodu. Ihned po příjezdu se mu však podařilo telefonicky spojit se svým bratrem. Krátce nato obdrželo náborové středisko pokyn od vysoce postaveného činitele – „příkaz shora“ – a již následujícího dne, 29. října, bylo jméno tohoto umělce vyškrtnuto ze seznamů vojenské správy a on byl propuštěn.

Při pohledu na situace, jako jsou tyto, mě napadá jediné: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější než jiná.“ Tak to na celé Ukrajině chodí. A to je země, která o sobě tvrdí, že dodržuje veškeré demokratické principy! Taková je tedy skutečná tvář ukrajinských představitelů, kteří hrají dvojí hru!

Mgr. Petr Michalů + Vladimír Carský