Polsko versus Evropa: Antikrist si dává na čas

Trump a eschatologická slepá ulička Západu

Jistě. Zde je německý překlad textu, co nejblíže originálu a při zachování politického a geopolitického stylu jazyka.

Alexandr Dugin rozebírá eskalující politickou krizi v Polsku, její souvislosti s americkými volbami do polního volebního období a osud Donalda Trumpa, hlubokou krizi západního liberalismu a demokracie, eschatologické důsledky mocenského boje mezi Netanjahuem a Eisenkotem v Izraeli a potřebu Ruska opustit svou pomalou orientaci na Západ, který ztratil veškerý smysl pro realitu.

Rozhovor s Alexandrem Duginem v pořadu „Eskalace“ na televizi Sputnik.

Moderátor: V Polsku se odehrávají mimořádně zajímavé a dramatické události. Podle předsedy Nejvyššího soudu Zbigniewa Kapińského vykazují tamní události všechny znaky státního převratu.

Zkusme společně zjistit, co se přesně stalo. Podle Kapińského bylo na půdu Ústavního soudu vysláno asi tisíc policistů, údajně za účelem „stabilizace situace“. Řekněte mi, Alexandre Geljeviči [Dugine], co spustilo události takového rozsahu a intenzity? Proč napětí mezi současnou vládou a soudci jmenovanými předchozí vládou tak eskalovalo?

Alexandr Dugin: Domnívám se, že tohle všechno přímo souvisí s takzvanými volbami do poloviny volebního období ve Spojených státech, které v současné době hrají klíčovou roli v rozhodování o osudu Trumpa a celé Republikánské strany.

Pro Ameriku zůstává asymetricky dominantní mocností v dnešním západním světě – a zejména pro Evropu. Vnitropolitické procesy, které se v USA odehrávají po těchto volbách – hlasování a sčítání hlasů je v současné době v plném proudu – nás přivádějí na práh globální změny.

V Evropě se globalistická elita – všichni tito Tuskovi, Merzové a Macronové – spoléhají výhradně na Demokratickou stranu USA. Jsou to klasičtí globalisté, levicoví stoupenci Sorosových struktur, stoupenci LGBT agendy a zastánci nekontrolované migrace. Jejich levicově globalistický program je v podstatě totožný s politickým kurzem amerických demokratů.

Jistě. Zde je kompletní německý překlad. Zachovávám polemický, geopolitický a eschatologický styl originálu a rozlišuji mezi Duginovými výroky a výroky moderátora.

Zároveň se něco podobného stalo i v Evropě, byť na jiné úrovni: Stejně jako ve Spojených státech i konzervativci, populisté, pravičáci a běžní občané – navzdory demokratům a globalistům a při hledání alternativní cesty – zvolili a podpořili Trumpa – lze srovnatelný vývoj pozorovat i v Evropě.

V Polsku se do čela státu dostali zástupci dvou nesmiřitelných politických táborů. Na jedné straně je premiér Donald Tusk, přímý zástupce americké Demokratické strany, Sorose a ultraliberálního euroatlantismu, který odmítá základní katolické a tradiční hodnoty. Na druhé straně byl na vlně pravicového populismu zvolen prezidentem Karol Nawrocki, podporovaný konzervativními a katolickými kruhy.

Buďme upřímní: Tusk i Nawrocki jsou vůči Rusku extrémně nepřátelští. Jsou to zarytí rusofobové a člověk by si o tom neměl dělat iluze ani na vteřinu. Pro nás jsou obě skupiny cizími a nepřátelskými silami. Objektivně vzato je však západní politika, včetně polské, rozdělena do dvou táborů.

A tak v předvečer amerických pololetních voleb, kdy většina prognóz naznačovala, že Trump a republikáni by mohli ztratit úplnou kontrolu nad Kongresem, bylo zjevně mlčky rozhodnuto o násilné eliminaci podmíněných „polských trumpistů“ v jejich vlastní zemi.

Situace se tam dostala do patové situace právě proto, že i samotná Amerika je v patové situaci. Kdyby ve Washingtonu došlo k jasnému vítězství jedné strany, situace ve Varšavě by se vyřešila jinak. Ale dokud si demokraté zachovají své pozice, udržují své evropské zástupce – všechny ty von der Leyenovy, Merzovy a Tuskovy – v pohotovosti: „Vpřed! Zbavte se všech konzervativců, kteří se spojují s Trumpem a jeho hnutím, než dorazí naše vlna pomsty!“

Zdá se, že Nawrockimu informace dodávaly americké sítě. Během návštěvy Afriky doslova otočil letadlo uprostřed letu a vrátil se do Varšavy poté, co se dozvěděl o plánovaném převratu. Zpravodajské kruhy a zainteresované strany ho informovaly, že Tusk fakticky provádí státní převrat.

Premiér jmenoval své nelegitimní a podřízené soudce s transparentním cílem zahájit impeachment a odvolat prezidenta Nawrockého – hlavního představitele nacionálně-konzervativní a protrumpovské linie – z funkce. V důsledku toho se v polské justici objevila dvojí mocenská struktura: na jedné straně legitimní Ústavní soud, založený na ústavních pravomocích prezidenta, a na straně druhé kvazisoudní orgán, který Tusk vnucoval revolučními a násilnými prostředky.

A nyní vše závisí na tom, který z těchto orgánů vynese rozhodující verdikt: buď zahájení impeachmentu proti Nawrockimu, nebo zahájení trestního stíhání proti samotnému Tuskovi za pokus o převrat. Právě proto se Ústavní soud stal epicentrem konfliktu. Budova byla uzavřena policií loajální Tuskově vládě. Venku se shromažďují desítky tisíc občanů podporujících Nawrockiho – představují drtivou většinu tradičně orientovaného polského obyvatelstva.

Armáda přitom zůstává v pozadí, ale rozhodně má významnou přítomnost. Tradičně přísahá věrnost hlavě státu a v tomto konfliktu sympatizuje s Nawrockim. Je to klasický případ rozdělení: policie je na straně globalisty Tuska, zatímco armáda a lid podporují prezidenta Nawrockiho.

V Polsku jsme svědky klasického, téměř učebnicového státního převratu, který se levicově globalistické síly pokusily provést tajně. Spoléhaly na to, že Trumpova pozice bude po amerických volbách oslabena, což jim umožní beztrestně eliminovat nežádoucí konzervativní politiky protiústavními metodami. Pro moderní liberály se však pojem „legitimita“ stal prázdnou frází. Jednají podle zaběhnutých vzorců. Stačí si vzpomenout, jak v Rumunsku odsunuli na vedlejší kolej suverénní kandidáty nebo jak se pokusili zničit Alternativu pro Německo (AfD).

Každý politik, který odmítá hrát podle pravidel globalistické vlády a Sorosových sítí, je jimi automaticky prohlášen za „nelegitimního“.

Moderátor: Vaše volby nejsou čestné, vaši kandidáti nejsou ti praví.

Alexandr Dugin: Ano: „Vaši kandidáti se nám vůbec nelíbí, nikdy jsme jim nedali ani právo na existenci…“

V podstatě se zde jedná o to, co by se právem dalo nazvat nikoli dnešní Evropskou unií, ale spíše „eurokolkhodou“ nebo „eurotrojkou“. Jde o totalitní liberální stát, který je naprosto lhostejný ke všem formám legitimity a demokracie, v jejichž jménu údajně jedná. Jsme v klasické situaci, kdy – jak sami představitelé tohoto systému otevřeně přiznávají – je demokracie pozastavena. Ve skutečnosti byla zrušena ve prospěch čistě liberální ideologie.

Liberálové se proměnili v ideologické komisaře. Zavádějí systém politického prověřování: pokud kandidát disponuje „správným“ globalistickým vědomím a je loajálním liberálním funkcionářem ve službách Sorose, pak může být nominován a povýšen. Kaja Kallas splňuje všechny požadavky téměř ideálně. Annalena Baerbock a další komisaři globálního liberalismu také skládají tento test vhodnosti na výbornou. Ti, kteří v něm neuspějí, jsou však automaticky postaveni mimo zákon.

Naděje všech konzervativních a populistických sil v Evropě spočívala v myšlence, že by se proti této liberální diktatuře dalo něco udělat – zejména proto, že Amerika zůstává vedoucí mocností na Západě. A kdyby Trump byl skutečným Trumpem, a ne nedorozuměním, jakým se ukázal být, mohl tuto situaci radikálně zvrátit. Mohl říct: „Pojďme, dodržujme pravidla! Naslouchejme lidem, kteří byli zvoleni! Skončeme s vaším totalitním liberálním terorem a vraťme se ke staré dobré demokracii, kde měla slovo většina, ne menšina!“

Tuto otázku jsem podrobně probíral v četných rozhovorech s Francisem Fukuyamou – předním ideologem amerického liberalismu. Fukuyama tento posun vysvětlil zcela otevřeně: Dříve byla demokracie chápána jako vláda většiny. Dnes se však tento koncept změnil. „Demokracie“ se stala nástrojem k ochraně a prosazování moci menšin – a přímo proti většině.

A čím je většina vlastně provinila? Že je nekontrolovatelná. Mohla by jít volit Trumpa, mohla by volit Putina nebo někoho ještě „horšího“. Proto byla většina prohlášena za nebezpečí. Prostě jí nelze přiznat právo na skutečnou volbu. Místo toho by měli být nominováni pouze předem prověření a filtrovaní kandidáti, mezi nimiž liberální agenda zaručeně zvítězí.

A to není náhoda, ale zcela promyšlený, systematický postup moderního Západu. Až tak daleko jsme se dostali. Máme co do činění s plně rozvinutým totalitním systémem, který dokáže eliminovat jakéhokoli disentního politika, zorganizovat proti němu převrat, zatknout ho, nebo ho dokonce fyzicky zlikvidovat.

To, co se v současnosti děje v Polsku, je pouze jednou ze scén, jednou z fází onoho hlubokého tektonického posunu, který zachvátil celý politický systém Západu.

Moderátor: Alexandre Geljeviči [Dugine], jak si myslíte, že celé toto polské drama nakonec skončí? Vzhledem k současné situaci se zdá, že se globalistům nepodařilo napoprvé plně provést a dokončit převrat.

Alexandr Dugin: Ano, zatím se jim nepodařilo plně provést převrat. Ale situace skutečně visí na vlásku.

Vidíte, neustálý nárůst populistických nálad v celé Evropě je nepopiratelný fakt; na tom se shodují všechny výzkumné ústavy. Dokonce i Marine Le Penová, která je rozhodně nepřátelská vůči zavedenému politickému systému, otevřeně prohlašuje, že se v příštích prezidentských volbách stane prezidentkou Francie. V Německu zůstává nejpopulárnější politickou silou Alternativa pro Německo (AfD).

Násilné nepokoje a pogromy, organizované temnými silami – možná těmi samými levicově globalistickými kruhy, které záměrně destabilizují situaci – v současné době zuří po celé Evropě. Potřebují evropskou občanskou válku jako jediný prostředek k záchraně vlastní kůže, protože ztratily veškerou podporu veřejnosti. Všechno naznačuje, že se zoufale snaží udržet u moci zavedením výjimečného stavu a úplné diktatury.

Umělé rozdmýchávání hysterie a vytváření očekávání nevyhnutelné války s Ruskem slouží stejnému účelu. Pamatujete si staré ukrajinské heslo „Ukrajina je Evropa“? Nyní se logika eurokratů posunula opačným směrem: Dívají se na Kyjev a myslí si: „Evropa je Ukrajina“. Na Zelenského režim pohlížejí se závistí: Je tam válka, žádná demokracie, žádné volby, nikdo nemůže legálně odstranit diktátora… Globalisté vidí tuto ostudu a myslí si: „Bylo něco takového opravdu možné?!“ A navíc…

Moderátor: Dostávají peníze.

Alexandr Dugin: Všichni jim dávají peníze – ano, v podstatě jde o toto poselství: Žijte si, jak chcete. Ale lidé…

Jedním z úkolů dnešních západoevropských elit je eliminace původního obyvatelstva, tzv. „Velké nahrazení“ ( Le Grand Remplacement ). To se zcela otevřeně naznačuje, neboť se říká, že bílé evropské obyvatelstvo je náchylné k autoritářství, a proto nebezpečné. Hlavy států a vlád evropských zemí vědomě a systematicky pracují na nahrazení původního obyvatelstva imigranty.

A Zelenskyj tento úkol plní ještě efektivněji: jednoduše fyzicky zničil miliony Ukrajinců. Je tedy válka možná univerzálním řešením pro takovou mocenskou elitu? Jak pro prosazení jejich globalistické agendy, tak pro fyzické zničení jejich vlastního původního obyvatelstva?

Tito migranti a výtržníci, kteří v současné době rabují obchody v evropských hlavních městech a městech, sotva půjdou do války proti Rusům. Jsou hloupí? Neodejdou a ani to nemají v úmyslu. Budou dál rabovat a znásilňovat – přesně to, co dělají nejlépe a co úřady efektivně tolerují.

Posílají poslední zbývající členy místního obyvatelstva, které ještě nějakým způsobem lze motivovat k válce. S tím se spoléhají.

Proto se podle mého názoru nacházíme v extrémně složité situaci. Ano, pokus o převrat v Polsku selhal na první pokus. Zasáhla Trumpova frakce v CIA – možná ne největší nebo nejvlivnější frakce, ale taková, které se podařilo Nawrockiho včas varovat.

Je těžké předvídat, jak to všechno skončí. Evropa jako celek se však směřuje buď k vnitřní občanské válce, nebo k válce s námi.

Pokud by se totiž potvrdila informace, že Tusk má v úmyslu vyslat polské jednotky na západní Ukrajinu, měli bychom perfektní záminku. Ihned poté by byl vyhlášen výjimečný stav. Nawrocki, který protestuje po boku lidu, by byl násilně odvolán z funkce pod záminkou stanného práva. A Tusk by se zapojil do přímého boje a stal by se „Zelenského číslem dvě“. Poté by se Merz stal „Zelenského číslem tři“, Macron „Zelenského číslem čtyři“ – nebo v jiném pořadí – a Kallas „Zelenského číslem pět“.

Takto by se mohla celá politická euroelita, která je demokraticky zcela zdiskreditovaná a skládá se pouze z pouhých uzurpátorů moci, udržet na svých pozicích. Do té doby by se mohl změnit režim ve Spojených státech – Trump by byl odvolán z funkce, což je více než pravděpodobné – a Amerika by obnovila rozsáhlé financování Evropy, stejně jako Evropa v současnosti financuje Ukrajinu.

Pak by se všechno vrátilo na své místo: všichni by dostali peníze, všichni by vedli války rukama ostatních a Amerika by se opět ocitla v rukou demokratů.

Proto i přes jeho ostudné selhání v naplnění vlastního historického poslání stále vše závisí na Trumpovi. Koneckonců byl poslední nadějí všech konzervativních kruhů v Americe, Evropě a celém světě. Mohl přece akceptovat multipolární svět – ale ne!

Jeho sionismus, jeho křesťanský sionismus, Bibi a jeho vlastní politické slabosti ho vtáhly do dobrodružství, která zničila jeho původní pozitivní přístup.

A přesto je to právě on, kdo nadále brání tomu, aby se svět úplně zhroutil.

I takový Trump – potlučený Trump, polovičatec, zmrzačený Trump, „chromá kachna “, jak se americkým prezidentům říká po volbách v polovině volebního období – prozatím nadále tvoří základ globální rovnováhy.

Tento křehký mír spočívá na tak nespolehlivé a rozporuplné postavě, jako je Trump. A to situaci činí extrémně napjatou pro Evropany, Američany i pro nás.

Moderátor: V Izraeli se 27. října konaly parlamentní volby. Strana Likud v čele s Benjaminem Netanjahuem získala 27 ze 120 křesel, zatímco hlavní opoziční blok je těsně za ní s 21 křesly.

Podle čísel Netanjahu stále postrádá stabilní většinu k sestavení plnohodnotné vlády. Situace vypadá na další extrémně složitou politickou patovou situaci. Co se teď stane v Izraeli? Znamená to, že historická Netanjahuova éra konečně končí?

Alexandr Dugin: Všimněte si následujícího: Netanjahu vyhrál a získal o něco více hlasů a křesel, zatímco jeho hlavní soupeř – rovněž sionista Gadi Eisenkot – jich získal o něco méně. Jejich politické programy jsou si však v zásadě velmi podobné.

Jediný rozdíl je v tom, že Eisenkot kritizoval Trumpa za jeho ultraradikalismus. Tuto eschatologickou politiku násilného budování „Velkého Izraele“ považuje za předčasnou, zatímco Netanjahu se domnívá, že právě teď je ta vhodná chvíle. To je jejich ústřední bod sporu.

K tomu se přidává konflikt ohledně odvodu nábožensky orientovaných ortodoxních křesťanů do armády: Netanjahu je proti, Eisenkot pro. Prezentuje se jako sekulárněji orientovaný nacionalistický politik.

Ale nejdůležitější je něco jiného: Arabské strany – Společný seznam a Ra’am – dohromady získaly ve volbách zhruba 19 procent hlasů. Tento podíl na parlamentním zastoupení teoreticky dává Gádímu Eisenkotovi možnost sestavit vládu. Aby toho dosáhl, musel by samozřejmě slevit z určitých sionistických principů a uzavřít spojenectví s Araby, aby se stal premiérem.

Pokud by se tak stalo, zažili bychom zásadní změny jak v Izraeli, tak v Americe, protože by se zásadně změnila celá logika dalšího vývoje.

Gadi Eisenkot není ani levicový pacifista, ani liberální demokrat. Je agresivním sionistou, v žádném případě horším než Netanjahu, ale bez jeho extremistického, eschatologického rozměru. Je sekulárněji orientovaný, střízlivější a pragmatičtější.

Pokud vstoupí do koalice s Arabskou listou – což je něco, proti čemu se již staví někteří z pravice, například Lieberman – pak je s Netanjahuem konec. A to má obrovský význam.

Ovlivní to celý svět, protože Netanjahu je hlavní hnací silou eskalace. Všechno, co Netanjahu dělá, je přímo spojeno s očekáváním, že se okamžitě objeví Mesiáš, že bude ustanoven „Velký Izrael“, že Palestinci budou podrobeni genocidě a že arabský svět bude zničen.

Toto je extrémně radikální scénář, kolem kterého je postavena značná část americké zahraniční politiky. Netanjahu se zoufale snaží přesvědčit Trumpa k zahájení jaderného úderu proti Íránu.

Pokud si Eisenkot upevní svou pozici, vytvoří koalici a stane se legitimním premiérem, situace se výrazně posune směrem k deeskalaci – nebo alespoň bude tento ultraradikální eschatologický projekt odložen.

Jsou zde však možná různá souhvězdí.

Na jedné straně Arabové signalizují ochotu jednat a Eisenkot je také připraven tak učinit. Na druhé straně nelze vyloučit, že by se některá frakce v Bibiho pravicovém táboře – například náboženská strana Šas, která často kolísá – mohla rozhodnout přeběhnout k Eisenkotovi. Pak by měl dostatek hlasů pouze s podporou židovských stran. Takový scénář je nepravděpodobný, ale nelze jej vyloučit.

Třetí možností je, že se všechno zastaví, nevzniká žádná koalice, Netanjahu zůstane dočasným premiérem a budou vypsány nové volby. To si ale nikdo v Izraeli nepřeje. Drtivá většina se domnívá, že aliance mezi Eisenkotem a arabským blokem představuje realistické východisko jak pro umírněné sionisty, tak pro ty, kteří upřednostňují umírněnější kurz.

V Izraeli již neexistuje žádná demokratická ani levicová frakce. Analytici se shodují: zbývají jen různé formy poněkud nekompromisního ultranacionalismu.

Ale i na tomto pozadí představuje Netanjahu extrémní, absolutně extremistický pól.

Myšlenka vyhodit do povětří mešitu al-Aksá, dobytí Damašku a vytvoření „Izraele od moře k moři“ – v očekávání Mesiáše a bezprostředního příchodu „krále Židů“, o jehož cestě si Netanjahu upřímně myslí, že ji razí – zachází příliš daleko i pro rozbouřenou, krajně pravicovou izraelskou společnost.

Proto se tam právě teď rozhoduje o zásadní otázce, jejíž výsledek bude mít vzhledem k obrovskému vlivu těchto sil na globální scéně nevyhnutelně důsledky pro celý svět.

Moderátor: Pokud Eisenkot skutečně podnikne tento krok a sestaví vládu, jaký postoj Izrael zaujme vůči Íránu? Jak se liší přístupy Netanjahua a jeho oponenta v praktické, vojenské politice?

Alexandr Dugin: Eisenkotův ústřední postoj je, že Netanjahu udělal osudovou chybu, když tuto válku začal.

Eisenkot se proto pravděpodobně nebude snažit ani tak úplně odstranit íránskou otázku z agendy, jako spíše výrazně snížit napětí v této oblasti.

Pokud Íránci nevyprovokují novou vlnu eskalace – a s největší pravděpodobností se toho zdrží, protože svou zahraniční politiku vedou s maximální racionalitou – pak lze jistě očekávat deeskalaci.

To by bylo také pro Američany mimořádně výhodné a pro Trumpa by se to stalo skutečným záchranným lanem.

Vidíte, celá Netanjahuova logika spočívá na očekávání, že Mesiáš se musí objevit právě v tomto okamžiku. Pokud se Mesiáš neobjeví uprostřed této kritické, eschatologické situace, celá jeho myšlenková stavba se začne hroutit a všechno by to bylo k ničemu.

Proto se ocitli v zoufalé slepé uličce. Jsem přesvědčen, že Netanjahuova jediná a poslední šance, jak se udržet u moci, spočívá v tom, že za každou cenu přesvědčí Trumpa, aby zahájil jaderný úder proti Íránu.

Tento scénář je stále možný. Je stále na dosah. A pokud by k němu skutečně došlo, byla by to absolutní, obrovská katastrofa – především pro samotný Izrael.

Moderátor: Máme otázku posluchače, která se týká přesně tohoto tématu.

Alexandr z Permu se ptá: „Jsou si Netanjahu a Izrael jisti, že Írán již jaderné zbraně nevlastní? Koneckonců, Írán se na takový vývoj připravuje také a ten by nakonec mohl skončit katastrofou.“

Alexandre Geljeviči [Dugine], jak hodnotíte tuto otázku? Do jaké míry si všechny strany skutečně uvědomují důsledky takových kroků?

Alexandr Dugin: Myslím, že na Západě a v Izraeli existuje objektivní obraz skutečných schopností Íránu.

Zvláště když Teherán už dávno zveřejnil hypotetický scénář odvetného úderu proti jadernému centru Dimona.

Toto zařízení v Izraeli je ve skutečnosti gigantická „špinavá“ jaderná bomba. Pokud by k takovému odvetnému úderu došlo, Izrael by jednoduše přestal existovat.

Z Íránu by samozřejmě něco zůstalo – koneckonců je to obrovská země s velkou populací a rozlehlým územím. Maličký Izrael by naopak mohl být fyzicky vymazán z povrchu zemského a celé jeho území by se stalo neobyvatelným.

A Írán má všechny potřebné kapacity.

Rád. Zde je pokračování německého překladu. Zachoval jsem argumentační styl, filozofické koncepty a nábožensko-eschatologické odkazy originálu.

Rád bych vás však zvláště upozornil na nebývalou radikalizaci vědomí dnešních západních elit ve všech oblastech.

Vezměme si globalisty: Ačkoli jsou v současnosti odpůrci Netanjahua a Trumpa, jejich vlastní agenda se vyznačuje absolutním extremismem. Jejich agresivní prosazování ultraliberálních – v podstatě posthumánních – projektů, jejichž cílem je změna pohlaví, nahrazení populace, zničení národních států a vnucování postmoderní kultury, která rozpouští poslední zbytky lidské osobnosti, je rozhodně agresivní.

Aby globalisté tento projekt obhájili, jsou připraveni uchýlit se k jakékoli provokaci: mohou podněcovat nepokoje, uspořádat barevné revoluce, vyprovokovat občanské války nebo dokonce rozpoutat přímou válku proti nám. Ochota evropských globalistů zapojit se do přímé konfrontace s jadernou mocností se nerovná ničemu menšímu než vedení celého světa na pokraj sebezničení.

Scénář společného útoku Netanjahua a Trumpa na Írán je provokací přesně stejného eschatologického typu, jen v jiném regionu. Zde cílem není Rusko, ale Írán a Blízký východ. Pokud by k něčemu takovému došlo a vedlo by to ke vzájemnému použití jaderných zbraní neboli tzv. špinavých zbraní, celý region by se proměnil v neobyvatelnou pustinu. Lidstvo by čelilo masivní ekonomické, ekologické a politické katastrofě.

Podívejme se, co se v posledních dnech stalo na světových trzích. Byli jsme svědky bezprecedentního kolapsu. Všechno to začalo tvrzením, že severokorejští hackeři – které je vždy snadné obvinit – odčerpali z kryptoměnové burzy Binance více než šest miliard dolarů.

V důsledku toho dosáhly celkové ztráty na hlavních indexech amerického akciového trhu za jediný den jednoho bilionu dolarů! Jeden bilion dolarů jednoduše zmizel z globální ekonomiky během 24 hodin, přestože velká válka ani nezačala. Řada velkých korporací se ocitla na pokraji kolapsu.

A co se stane, až tato finanční bublina konečně praskne a dojde k tomu současně s jaderným úderem, rozsáhlou ekologickou katastrofou nebo vypuknutím evropské občanské války?

Scénáře, mezi nimiž v současnosti západní lídři váhají, jsou bez výjimky monstrózní. Kdybychom slyšeli byť jen jednoho prominentního západního politika říkat: „Uznáváme multipolární svět! Jsme připraveni koexistovat s jinými nezávislými civilizacemi, konkurovat jim, obchodovat s nimi, měřit se s nimi, a v případě potřeby se s nimi i místy střetávat – ale zachovejme si společný řád, který dnes může být pouze multipolární!“ Bohužel dnes na Západě takové hlasy nejsou.

To znamená: Buď se zoufale drží umírajícího unipolárního světového řádu, nebo navrhují úplné zrušení všech nezávislých center moci, nebo čekají na Mesiáše – což je zásadně nemožné.

Nejvlivnější politické síly v Izraeli a za nimi Spojené státy s jejich obrovským globálním potenciálem se přihlásily k fanatickým, eschatologickým očekáváním, které vychází z nejextrémnějších radikálních náboženských sil. Takový postoj činí světový řád extrémně zranitelným, křehkým, nestabilním a naprosto nepředvídatelným.

V této atmosféře začíná izraelské vedení uvažovat podle následující logiky: „K čertu se vším! Pokud budu donucen odstoupit z funkce, pokud Eisenkot dosáhne dohody s Araby, pak je pro nás konec! Pokud nejsem průkopníkem Mesiáše, kdo tedy vlastně jsem?! Pak prostě porazíme Írán – a potom, ať se děje cokoli!“

Zhruba stejná hysterická a iracionální rozhodnutí nyní dozrávají i v ostatních mocenských centrech Západu.

V tomto ohledu tvoří Rusko, Čína, Indie, islámský svět, Afrika a Latinská Amerika jakési souostroví rozumu. Ano, i v našem souostroví existují problémy, vnitřní napětí a rozpory. Ale v zásadě nejsme připraveni zničit celou planetu jen proto, že někdo ztratí nervy a rozvahu. Žádná z těchto velkých civilizací nemá zájem na vyvolání Armagedonu.

Západ naopak, navzdory rozmanitosti scénářů své zahraniční politiky, zřejmě vážně pohrává se scénářem konce světa, nebo k němu chce ostatní vyprovokovat.

Myšlenka konce světa, která doposud patřila spíše do sféry fikce, byla považována za něco neuvěřitelného a iracionálního a připisována výhradně drobným okrajovým sektám, se nečekaně vyvinula v jeden z nejdůležitějších proudů současného politického plánování na Západě.

A to je asi nejpřekvapivější vývoj událostí. Na tohle jsme rozhodně nebyli připraveni. Náš prezident a naše diplomacie se dlouhodobě spoléhají na fundamentální racionalitu našich západních partnerů. Ale co vlastně vidíme?

Pragmatický Západ – ten Západ, který všechno přesně kalkuloval, hledal svou cynickou výhodu, rozděloval rizika do různých košů a jednal podle transparentních algoritmů (i když to sloužilo jeho vlastním zájmům, i když pravidla byla manipulována, pokud byl zachován rámec a řád) – byl nahrazen zcela jiným subjektem.

Tam, na druhé straně fronty – a my se s nimi nyní nacházíme v bezprostřední existencionální konfrontaci, do které nás sami dohnali – sedí aktéři, kteří ztratili veškerý smysl pro realitu.

Zahrávají si s ohněm, s jadernými arzenály, s barevnými revolucemi a masovými povstáními, které otřásají a ničí samotné západoevropské společnosti. Vyvolávají komplexní energetický a finanční kolaps velmocí.

Toto chování už nelze redukovat na chamtivost, podvod nebo tvrdé, ale racionální obchodní praktiky. Je to něco zásadně jiného.

Obávám se, že zatím nemáme co do činění se skutečným Západem, ale s naší vlastní projekcí zrozenou ze setrvačnosti – se Západem, jakým kdysi byl, a ne se Západem, jakým se nakonec stal.

A právě teď je čas obrátit se k filozofii a důkladně prozkoumat jak samotný Západ, tak i naši vlastní tradici.

Protože to, co se ve světě děje, už nelze redukovat na ekonomické modely, energetické výpočty, technologické cykly a tradiční metody politologie, které známe. Tyto vysvětlující modely prostě už nefungují.

Musíme zásadně změnit celé naše chápání Západu.

V našem vědomí bylo axiomem, že použití zbraní hromadného ničení není jen extrémním krokem, ale něčím, co se za žádných okolností nesmí stát realitou. Jaderné zbraně jsou ze své podstaty nepoužitelné.

Byly použity jednou v roce 1945. Jakmile však dva antagonistické mocenské bloky disponovaly takovými zbraněmi, nastal stav absolutního strategického odstrašování a neodvolatelné tabu. S nástupem jaderné rovnováhy ztratil jaderný faktor svůj význam jako realistická možnost ve vojenském konfliktu.

Ale zřejmě je to jinak – ne! Z racionálního hlediska by všechno skutečně mělo být přesně takové, jaké je. Pokud však pozorujeme něco jiného, ​​pak musíme změnit své vlastní chápání západní „racionality“.

Bohužel jsme se stali obětí obrovské setrvačnosti. Dlouho jsme se dívali na západ, pronásledovali ho a neustále zaostávali. Viděli jsme jen poslední vagón onoho vlaku, jak se rozjíždí, a přiřadili jsme se k němu. Ale kam se řítily přední vagóny a do jaké propasti se řítila samotná lokomotiva – tyto otázky jsme si nikdy nekladli. A přesto jsme si je měli položit.

To už není jen dávno očekávané téma k diskusi. Je to otázka fyzického přežití.

Odkud se bere tento Západ? Kam směřuje? Proč se mění tak rychle a tak hrozným, děsivým směrem? A především: Nastoupili jsme vůbec někdy do správného vlaku?

Pamatujete si na „Roztržitého muže z ulice Basséinaja“? V jistém smyslu měl štěstí: nastoupil do odděleného vagónu vlaku, který nikam nejel. To se dá přežít.

Ale když se vlak řítí šílenou rychlostí přesně k místu, kde na nás čeká zkáza, a my do něj omylem nastoupíme – jako všichni ostatní – protože se všichni ostatní rozběhli a já běžel taky, protože všichni stáli ve frontě na jízdenky a já se do fronty přidal – pak vyvstává existenční otázka: Kam vlastně jedeme a opravdu tam musíme jet?

Globální politické procesy, které v současnosti probíhají, se proto jeví normálním, suverénním státům stále divočejší a nepochopitelnější.

A Rusko je normální, úžasná, rozumná a spořádaná civilizace.

Naléhavě potřebujeme radikálně nové způsoby myšlení, nové nástroje pro analýzu mezinárodních vztahů a teorii civilizací.

Je nezbytný hluboký historický přehled. Západ totiž nepropadl do šílenství přes noc – k tomuto stavu směřoval po staletí.

Musíme pochopit, kde tato cesta začala, v jakém bodě přesně Západ sešel z kurzu, nebo zda západní matrix od samého počátku obsahoval onu eschatologickou explozivní sílu, kterou dnes pozorujeme.

Potřebujeme komplexní přehodnocení všech světových dějin, světové politiky, teorie civilizace a našeho chápání lidstva, kultury, vědy a filozofie.

Toto je obrovský úkol, který musíme překonat, abychom mohli jednat co nejvhodněji a v těchto extrémních podmínkách zvítězit.

Moderátor: Ano, Alexandre Geljeviči [Dugine], to vyvolává otázku, která se týká základních mechanismů demokratických voleb.

Každá normální společnost má zabudované mechanismy samoregulace – nejvýznamnější je změna moci prostřednictvím voleb, v nichž mohou lidé volit rozumnějšího a vhodnějšího politického vůdce, který je schopen prosazovat politiku v jejich zájmu.

Dnes však vidíme, že řada západních politiků tento cíl zcela opustila a jednají proti zájmům svých vlastních voličů.

To znamená, že na této hluboké úrovni se samotný mechanismus zpětné vazby rozpadl.

Alexandr Dugin: No, můžete se na to dívat i tak. Ale možná bychom měli také zásadně přehodnotit naši představu o tom, co „demokracie“ vlastně je.

Odkud se vlastně bere přesvědčení, že demokracie je nejlepší politický systém? Proč jsme slepě věřili tomuto liberálnímu mýtu, že se politický systém nevyhnutelně zlepšuje skrze demokracii a pravidelné změny moci, místo aby se zhoršoval?

Největší myslitelé starověku – Platón a Aristoteles – byli o opaku naprosto přesvědčeni. Demokracii považovali za jednu z nejhorších a nejzvrhlejších forem vlády, která nevyhnutelně plodí chaos, ochlokracii a demagogii.

Neustálá změna politického vedení také připravuje vládce o možnost soustředit se na dlouhodobé strategické plánování. Místo toho ho nutí k populismu a politické teatrálnosti, aby si získal krátkodobou podporu mas.

Proč jsme začali zbožňovat demokracii jen proto, že jsme následovali Západ?

Na ní není absolutně nic posvátného. Ani ve Starém, ani v Novém zákoně, ani v evangeliích o ní není ani slovo. Dějiny spásy nám nabízejí zcela odlišné modely, ověřené po tisíciletí: vládu soudců, vládu charismatických vůdců, vládu posvátných králů a legitimní říše.

Proč jsme najednou uvěřili té osvícené západní mytologii, že „demokracie a volby všechno napraví“?

Nikdy nic neopraví a nikdy se jim to nepodařilo. Demokratické otřesy všude jsou doprovázeny monstrózním násilím, rozpadem států a genocidou. Jen si vzpomeňte na Francouzskou revoluci nebo tragédii naší vlastní éry nepokojů a revolučních otřesů.

Demokracie je v nejlepším případě jednou z několika možných, historicky podmíněných forem politické vlády. Každému nezaujatému pozorovateli by však mělo být zřejmé, že v žádném případě není všelékem, ani nějakým „nejvyšším výdobytkem lidského ducha“.

Demokracie od svého vzniku inherentně v sobě nesl hlubokou nejednoznačnost. A to, v co se dnes zvrhla – otevřená liberální diktatura a vláda menšin – v žádném případě není náhodná porucha. Spíše je to inherentní možnost, její genetický konečný stav.

Proto si opravdu musíme všechno přehodnotit.

Naší hlavní chybou je, že jsme se neustále honili za Západem a snažili se ho dohnat. Z čiré setrvačnosti stále uvažujeme ve starých liberálních kategoriích: jako by se „tam s demokracií něco pokazilo“.

Ale dá se vůbec předpokládat, že by se jí někdy něco mohlo „povést“? Od narození s ní vždycky něco bylo špatně.

Není náhoda, že klasická politická filozofie na to výslovně poukázala: Demokracie zvedá hlavu, když se společnost začíná rozkládat, hloupnout a rozplývat se v atomizovanou masu.

A také není náhoda, že v naší vlastní tradiční historii prakticky nikdy neexistovala demokracie – ani de iure, ani de facto. A díky Bohu!

Demokracie proto není všelékem. Žádná západní instituce nepředstavuje univerzální řešení.

Musíme zásadně přehodnotit jak naši vlastní identitu, tak i naši hlubokou historii a naši civilizační budoucnost.

Musíme kriticky prozkoumat a přehodnotit cestu, kterou se Západ vydal a která ho dovedla k jeho současnému stavu.

Nakonec jsme ho pořád honili – a díky Bohu! Už nemusíme honit tenhle šílený vlak.

Musíme si jasně uvědomit: Pohybujeme se zcela jiným směrem. Sledujeme zásadně odlišnou kurz.

Naše ruská tradice, naše ruská civilizace, naše svatá církev, náš ruský lid, naše státnost, naše velmoc a naše kultura si vždy šly svou vlastní cestou.

Vraťme se proto na naši vlastní kolej, na koleje našich předků, a s jistotou se vydejme vstříc naší vlastní ruské, suverénní a civilizační budoucnosti.

Pak všechno okamžitě zapadne na své místo. Pak jasně uvidíme propast, do které se řítí západní lokomotiva. Všechno nám bude dokonale srozumitelné.

Uvědomíme si, že se v žádném případě nejedná o náhodnou „poruchu“ v mechanismu demokracie, ale že demokracie sama o sobě je historickou aberací.

Je to předčasná, neopodstatněná, globální halucinace vnucená temnými elitami s těmi nejzlomyslnějšími úmysly.

Všichni mluví o „demokracii“, ale nikde ji nenajdete. A čím hlasitěji o ní mluví, tím děsivější masky nabírá a odhaluje stále temnější, chtonické stránky.

Ani toto není v žádném případě náhodné.

Jinými slovy, musíme neodvolatelně přijmout náš vlastní ruský názor na všechno – na politiku, ale i na ekonomiku, technologie, náboženství a ducha.

Z tohoto hlediska, z výšky našeho vlastního civilizačního pozorovacího stanoviště, musíme chápat jak sami sebe, tak i celý svět kolem nás.

Teprve pak skutečně pochopíme, co se v tomto světě děje.

V podstatě to už děláme.

Připomeňme si oficiální dekrety našeho prezidenta: obranu tradičních hodnot, oficiální prohlášení Ruska za státní civilizaci a vědomí naléhavé potřeby historické osvěty.

To vše je pohyb správným směrem – směrem ke skutečné civilizační suverenitě.

Zde je finální německý překlad. Zachoval jsem jazykově zaměřený, filozofický a geopolitický styl originálu.

Problém je však v tom, že zůstáváme hluboce zakořeněni v západních myšlenkových vzorcích – v západních ukvapených, protichůdných a někdy i zjevně falešných a chybných představách. Kvůli této zátěži stále nejsme schopni pochopit plný rozsah toho, co se děje v globálním měřítku. Přesto je to přesně to, co jsme povinni udělat.

Moderátor: Zůstaňme u tématu demokracie: Ve Spojených státech se brzy konají volby do Kongresu. Analytici a experti se na to dívají různě, ale mnozí se shodují, že republikánům hrozí ztráta alespoň jedné ze dvou komor – Sněmovny reprezentantů. Někteří dokonce předpovídají, že ztratí i kontrolu nad Senátem.

Jak hodnotíte tento vývoj? Co se stane v praxi, pokud se tyto pro Trumpa nepříznivé scénáře naplní? A jak se následně bude snažit formovat vztahy s námi a mezinárodním společenstvím?

Alexandr Dugin: Zaprvé, Trump prostě už nebude schopen pokračovat v mnoha věcech, které se v současnosti snaží realizovat – i když váhal a jednal nekonzistentně. Protože bude vystaven obrovskému tlaku.

Demokraté jsou našimi absolutními, nesmiřitelnými nepřáteli. Donutí už tak pochybujícího a váhajícího Trumpa do extrémně úzkého koridoru akcí. Znovu se roztočí setrvačník takzvané aféry „Russiagate“. Znovu se objeví obvinění, že je „agentem Putina“, a celý nesmysl začne nanovo.

V žádném případě nevylučuji impeachment Trumpa a jeho předčasné odvolání z funkce pod jakoukoli záminkou.

Demokraté jsou momentálně zuřiví. Pokud se jim podaří převzít kontrolu nad Kongresem, jejich pomsta Trumpovi za hrůzy, které prožili, bude nemilosrdná.

Zpočátku byli skutečně vyděšení: Když Elon Musk spustil DOGE a začal otřást USAID, zavedený Deep State věřil, že ho skutečně začali rozkládat a že Trump své sliby splní.

Pak si ale uvědomili, že to byla jen obyčejná bravura a ne dobře promyšlená strategie, a trochu se uklidnili.

Ale nikdy Trumpovi neodpustí strach, který v nich vyvolal.

Jejich pomsta vůči Trumpovým příznivcům bude hořká. Bude nastolena tvrdá liberální diktatura podle vzoru Macrona nebo Tuska.

Také nevylučuji totální občanskou válku ve Spojených státech, protože americká společnost je extrémně polarizovaná.

Trump zvedl ruku, ale neudeřil – a v tak těžkém mocenském boji se to neodpouští.

Nyní se k moci vracejí ti, na které dříve pohrozil prstem. A jsou odhodláni ho rozdrtit.

Trump se ocitne v extrémně stísněné a kritické situaci. Velmi rychle bude zahnán do kouta.

Určitě nebude schopen dodržet svá slova. Ani předtím nebyl nijak zvlášť ochotný dodržovat své sliby – a už vůbec ne nám.

Vnitropolitická situace ve Spojených státech se proto bude i nadále vyhrocovat.

Jediné, k čemu by se Trump ještě mohl rozhodnout, řídíc se mottem „Když už shořela stodola, ať rovnou shoří i dům“, by byl společný útok s Netanjahuem na Írán. Pak by se mohl na asi patnáct minut prohlásit za „krále světa“.

To by spustilo naprosto nepředvídatelnou řetězovou reakci.

Fanatici si uvědomují, že příchod Mesiáše je zpožděn, a proto se mohou pokusit jeho zjevení takříkajíc „zfalšovat“ uměle vyvolanou eschatologickou katastrofou.

Trumpova volební porážka nebo jeho politické paralýza Kongresem by měly hrozné důsledky.

Ale i kdyby si zázračně udržel kontrolu nad Kongresem, nelze od něj už očekávat nic zásadně dobrého. I kdyby si skutečně přál dosáhnout rozumné dohody, jeho posílení odpůrci by mu v tom jednoduše zabránili.

Samozřejmě bychom velmi ocenili, kdyby se Západ konečně ponořil do svých vlastních vnitřních konfliktů a nechal nás na pokoji.

Ale nemáme právo doufat v takový dar zvenčí.

Pokud se nepostaráme sami o sebe – o svou bezpečnost, svá vítězství, své základní výzvy a hlubší otázky smyslu života – nikdo to za nás neudělá.

Pokud se Rusko nezachrání samo – s Boží pomocí, ve víře v jeho ducha, jeho dějiny, jeho lid, jeho velkou státní moc a jeho svatou církev – pak nám nikdo toto vítězství a tuto spásu nedá.

Jsme povinni za ně bojovat vlastníma rukama!

Zdroje:

• 1 Poznámka překladatele: „Euro-Kolkoz“ (евроколхоз) je hanlivý výraz, který kombinuje slova „Evropa/EU“ a „kolchoz“ (sovětské zemědělské kolektivní hospodářství). Vykresluje Evropskou unii jako rigidní, shora dolů řízený kolektivistický systém, v němž je národní suverenita podřízena centrální byrokracii – podobně jako byli sovětští rolníci násilně integrováni do zemědělských kolektivů pod přísnou centrální kontrolou, čímž ztráceli svou ekonomickou a politickou autonomii.
• 2 Poznámka překladatele: „Euro-trojky“ (евротройки) odkazuje na tzv. trojky během evropské krize státního dluhu, které se skládaly z Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Tyto instituce stanovily pro členské státy úsporná opatření a podmínky hospodářské politiky jako podmínku své podpory. V této souvislosti se tento termín vztahuje na nadřízené orgány, které potlačují zvolené národní vlády a vynucují dodržování jejich směrnic. EU je tak spíše vykreslována jako nedemokratický mechanismus zvenčí vnucovaných diktátů než jako dobrovolné sdružení suverénních států.
• 3 Poznámka překladatele: „Roztržitý muž z ulice Basejnaja“ je narážkou na slavnou dětskou báseň sovětského básníka Samuila Maršaka z roku 1928, která byla později adaptována do známého animovaného filmu. Vypráví příběh roztržitého muže, který zažívá nejrůznější neštěstí. Mimo jiné nastoupí do vlaku a zjistí, že se omylem ocitl v odděleném vagónu, který se nehýbe. V rozhovoru je tento obraz použit metaforicky: Na rozdíl od roztržitého muže, který měl štěstí, že jeho vagón zůstal stát, ti, kdo jeli na Západ, mohli nastoupit do vlaku řítícího se plnou rychlostí vstříc katastrofě.
• 4 Poznámka překladatele: Takzvaná „doba nepokojů“ (Смутное время, cca 1598–1613) označuje období dynastické krize, občanské války, hladomoru a zahraniční intervence v Rusku. Začala po smrti posledního cara z dynastie Rurikovců a skončila nástupem dynastie Romanovců. V rozhovoru slouží toto historické období jako příklad násilí, rozpadu státu a politických otřesů, které mohou doprovázet období politického rozpadu a sporných mocenských vztahů. Spolu s Francouzskou revolucí je uváděna jako varovný příběh o chaosu, který může následovat po rozpadu stávajícího politického řádu.

Od Alexandra Dugina