Transdemokracie a dvojí metr: Žádný člověk není nelegální – s výjimkou vlastního dvorku
Moralizace je oblíbenou zbraní levice a dělníků: jsou to „dobří hoši“, jsou na „pravé“ straně. Nebo si to alespoň myslí. Realita často dokazuje opak. Jejich trapné dvojí metry jsou psychologicky vysvětlitelné – a politicky mimořádně užitečné. Největší škody způsobují ty síly uvnitř mocenské struktury, které tyto mechanismy záměrně využívají k rozdělení společnosti. A ironicky tím uřezávají větev, na které sami sedí.
Přečtěte si také první díl této série:
„Žádný člověk není nelegální.“ Tato fráze je základem levicové rétoriky. Dokud jsou dotyční lidé daleko nebo alespoň ubytováni v jiných městech, vzorec funguje perfektně. Nic to nestojí a značí to vlastní skupinovou příslušnost a morální nadřazenost.
Věci se začnou zajímat, když se azylové centrum najednou už neplánuje v nějakém problémovém, okrajovém městě, ale ve vlastní levicově orientované a zeleně orientované čtvrti. Pak se nálada změní. Najednou se začne mluvit o „nedostatku infrastruktury“ a nevhodných podmínkách. Ti samí lidé, kteří dříve označovali jakoukoli kritiku nekontrolované imigrace za rasistickou, najednou objeví nutnost omezení a kontroly – alespoň na vlastním prahu. V angličtině se tomu říká NIMBYismus.
NIMBY je zkratka pro „Not In My Backyard“ (ne na mém dvorku), což znamená něco jako „Ne na mém dvorku“. Popisuje postoj, kdy někdo sice projekt podporuje, ale vehementně se proti němu staví, jakmile se v jeho vlastní sféře vlivu objeví konkrétní nevýhody. Termín vznikl v angloamerickém světě a je rozšířený od 70. a 80. let 20. století. Mezi typické body sporu v té době patřily skládky, elektrárny nebo silnice, jejichž lokální důsledky, jako je hluk, znečištění ovzduší, doprava nebo odpisy majetku, nebyli ochotni nést ani zastánci. Klasický vzorec tedy zní: „Ano, chceme X – ale prosím ne tady!“
Moderním příkladem NIMBY by mohl být někdo, kdo požaduje rozšíření větrné energie, ale odmítá postavit jakékoli větrné turbíny v dohledu svého domu. Nebo někdo, kdo statečně skanduje „Máme místo!“, ale protestuje proti uprchlickému útočišti ve vlastní čtvrti. Všichni jsme to viděli.
Ať trpí ostatní!
V němčině máme prakticky stejný koncept známý jako princip svatého Floriána. Název odkazuje na svatého Floriána z Lorchu, který je tradičně uctíván jako patron proti ohni a hasičům. To vychází ze známého rčení: „Svatý Floriáne, ušetři můj dům, zapal jiné!“
Toto prohlášení je proto o něco drsnější než prohlášení NIMBY: problém se nemá řešit, ale spíše se má přesunout tak, aby ovlivňoval ostatní. To dokonale ilustruje dvojí metr levice. Více azylových center a ubytování pro migranty? Rozhodně! Jsou si dobře vědomi důsledků, protože s nimi sami nechtějí žít. Ale ostatní by měli nést hlavní tíhu. Je to morální?
Všechny případy, kdy obyvatelé levicových bašt náhle zaplavili ulice, aby protestovali proti kulturnímu obohacení a „daru“ nových občanů, ukazují, že tato skupina není zdaleka tak naivní, jak se tváří. Vědí, jakou zátěží pro obyvatelstvo představuje politika, kterou podporují. Prostě jim to nevadí, dokud se to netýká jich samotných. Jejich vlastní morálka je podmíněna tím, že náklady ponesou ostatní. Pokud je tato podmínka porušena, jejich odhodlání se hroutí. Pak si spěšně racionalizují svou vlastní odchylku („ ale podmínky tady vůbec nejsou správné!“), spojí síly se svými podobně smýšlejícími soudruhy a vynakládají přesně ten druh odporu, který dříve u jiných odsuzovali jako „nelidský“.
Přesto se všichni neustále snaží distancovat od těch zlých „jiných“. Masová migrace je samozřejmě stále skvělá. Jenže, bohužel, bohužel, bohužel, infrastruktura v našem krásném městě by byla katastrofálně přetížená. A kromě toho, město nemá chudákům migrantům absolutně co nabídnout. Proč prostě nezapálit sousední vesnici? (Nebo možná sousední vesnici sousední vesnice. Nechtěli bychom, aby se sem ti nově příchozí nakonec zatoulali.)
I politici si uvědomují realitu
Neměli bychom předpokládat, že se levicoví voliči v tomto ohledu liší od politiků a stranických loajalistů. Negativní důsledky jejich vlastních politických činů se většině z nich dříve či později ukážou, až se setkají s realitou. Opravdu si myslíte, že levicoví politici si neuvědomují všechny průzkumy, které ukazují, že mladí muslimové považují právo šaría za důležitější než zákony země? Že političtí aktéři skutečně a důsledně ignorují zbavování žen volebního práva, vraždy ze cti, hromadná znásilnění a otevřené odmítání queer a genderové ideologie ze strany migrantů?
Když mobilizujete své vlastní příznivce emocemi a pocitem sounáležitosti místo řešení problémů a věcné politiky, realita je jednoduše ignorována. Identita je levný nástroj pro mobilizaci. A pokud skutečně doufáte, že získáte hlasy od migrantů, bez ohledu na to, jak moc opovrhují západními hodnotami, demokracií a právním státem, pak se snadno připojíte k nářku nad „islamofobií“. Nejde o dobrou politiku; jde o moc.
Čím nebezpečnější jsou životy disidentů, tím lépe. Vezměte si Borise Palmera, který, ačkoli byl převážně klasickým zeleným, vyzval svou stranu, aby v debatě o migraci zaujala realističtější postoj. Po dlouhém dohadování stranu opustil. Když se někdo z vlastních řad zabývá fakty, která zpochybňují světonázor a sebeobraz skupiny, je to považováno za zradu vlastního lidu a navíc za vodu na mlýn takzvaných nepřátel. Proto se mnoho politických postojů jeví tak rigidních, i když se fakta a okolnosti již dávno změnily. Spíše než ohrozit soudržnost identity skupiny je lepší držet se neúspěšné linie.
Současná mocenská struktura se tak rigidní drží svých zastaralých základních předpokladů právě proto, že na těchto ideologiích byly vybudovány celé kariéry a živobytí. Jsou institucionálně zakořeněny, zakotveny v zákonech a finančních strukturách. Jakýkoli ústup pouze posiluje pozici politického oponenta. Vyvinul se zde jakýsi imunologický systém: V boji o udržení moci je nutné reinterpretovat, relativizovat nebo morálně znehodnocovat protichůdná data.
NIMBY již nefunguje
V Německu a dalších západních zemích je v současnosti snadné pozorovat, co se stane, když se realita příliš zjevně střetne s politickými narativy: Protože pravicové strany získávají masivní dynamiku tváří v tvář nepopiratelným negativním dopadům levicové politiky, na levici se formuje jakási jednotná identita, která je morálně homogenizována („bráníme demokracii“), zatímco druhá strana je označována a dehumanizována jako nepřítel a existenční hrozba. Věcné konflikty se stávají čistě identitárními konflikty – místo předkládání protiargumentů je neoblíbené straně upíráno právo se vyjádřit. „Jste nacisté, nebudeme vás poslouchat.“ Tímto způsobem se systém delegitimizuje. Selže.
Mentalita „my proti hranicím“ slábne nejpozději tehdy, když se sdílený zájem (nebo společná hrozba) stane důležitějším než vnitřní rozdělení. Selhání současné politiky již proniklo do mnoha oblastí – NIMBYismus již nefunguje. Jablem sváru je již příliš mnoho dělníků. Zejména masová migrace vytváří nepopiratelné problémy na mnoha úrovních, které stále více narušují politické a ideologické skupinové myšlení v populaci. A i uvnitř politické jednotné fronty se základy silně rozpadají.
Jedinou otázkou je, zda si dostatek hráčů v rámci současného kartelu brzy uvědomí, že jejich současný kurz je odsouzen k neúspěchu – nebo zda v něm budou setrvávat až do konečného zlomu.
