Angela Merkelová varuje před stranou AfD, která se mohla rozrůst pouze díky jejím politickým neúspěchům

Angela Merkelová vyzývá k „boji za demokracii“ a naříká nad tím, že AfD nyní dominuje německým politickým debatám. Bývalá kancléřka se však stačí ohlédnout za svým vlastním působením v úřadu: údajný záchranný balíček eura, narušení konzervativního profilu CDU a migrační politika z roku 2015 vydláždily cestu k proměně AfD z euroskeptického protestního projektu ve významnou politickou sílu. Nyní strana v Sasku-Anhaltsku dosahuje v průzkumech 42 procent – ​​a Merkelová varuje před důsledky své vlastní politiky.

Týden před zemskými volbami v Sasku-Anhaltsku se Angela Merkelová vrátila. Německo musí opět „řádně bojovat za tuto demokracii,“ prohlásila bývalá kancléřka na akci v Haus der Berliner Festspiele. AfD se nyní stala „celostátním fenoménem“ a podařilo se jí „dominovat všem našim rozhovorům od rána do večera“. Merkelová dokonce posteskla, že v důsledku toho je téměř nemožné vědět, za čím ostatní strany skutečně stojí. Je ironií, že během svého vlastního vystoupení opět učinila z AfD dominantní politické téma.

Merkelová nemusí hledat příčiny daleko

Vzestup AfD začal uprostřed Merkelové kancléřského působení a přímo během jednoho z jejích významných politických rozhodnutí. Strana byla založena v roce 2013 na protest proti záchranné politice eurozóny. Kancléřka Merkelová zpočátku přímou finanční pomoc Řecku vyloučila, ale následně záchranný balíček schválila a prohlásila svůj postup za „bez alternativy“. Merkelové „bez alternativy“ se nakonec stalo záminkou pro název „Alternativa pro Německo“ – aby se ukázalo, že alternativní možnosti skutečně existují. Záchranná politika eurozóny tak nové straně poskytla její zakládající téma.

To znamenalo začátek vzorce, který později definoval Merkelové kancléřství. Rozhodnutí s obrovským významem se přesunula do politického středu a společně je podporovaly CDU/CSU, SPD, Zelení a do jisté míry i FDP. Prostor pro voliče, kteří tento kurz odmítli, se stále více omezoval. V důsledku toho vstoupila AfD do federálních voleb v roce 2013 s jasným jedinečným argumentem a hned na začátku získala 4,7 procenta hlasů. V té době stranu ovládaly převážně konzervativní a ekonomicky liberální osobnosti z kruhů CDU/CSU a FDP.

Právě tento bod Merkelová ve svých dnešních varováních pohodlně ignoruje. CDU po celá desetiletí sjednocovala konzervativní, ekonomicky liberální a křesťansko-sociální voliče pod jednou střechou. Za Merkelové byla řada předchozích postojů (např. branná povinnost, manželství osob stejného pohlaví, jaderná energie atd.) opuštěna nebo oslabena. Právě tyto tzv. „ liberalizační tendence Merkelové éry “ (v podstatě posun doleva) vytvořily politický prostor, zejména napravo od středu.

Pak přišel rok 2015

Navzdory počátečním volebním úspěchům nebyl pokračující vzestup AfD v žádném případě jistý. V létě 2015 zuřil nelítostný boj o moc; zakladatel strany Bernd Lucke prohrál s Frauke Petryovou a zhruba pětina členů strany odešla. AfD byla oslabena. Pak přišla migrační krize – a s ní i nejvýznamnější rozhodnutí Angely Merkelové v oblasti domácí politiky. „Zvládneme to,“ prohlásila kancléřka 31. srpna 2015. Debata o masové imigraci následně formovala Německo po mnoho let. Ve vládním prohlášení z roku 2018 sama Merkelová přiznala, že debata o migraci z let 2015 a 2016 zemi „rozdělila a polarizovala“. Je ironií, že právě otázka, v níž rostoucí část populace cítila, že zavedené strany již nejsou zastoupeny, se již dávno stala ústředním tématem AfD.

Politický neúspěch CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové během migrační krize dal AfD hybnou sílu, kterou hospodářsko-politické otázky z Lückeho éry nedokázaly vygenerovat. Výsledky voleb následovaly okamžitě. V roce 2016 dosáhla AfD v Sasku-Anhaltsku již 24,3 procenta a v roce 2017 se s 12,6 procenty poprvé dostala do Spolkového sněmu. Během několika let se euroskeptická strana profesorů stala celostátně etablovanou opoziční silou. Merkelové politika zpočátku vytvořila politické vakuum a poté, s migrační krizí, poskytla přesně to téma, kterým ho AfD mohla zaplnit.

Vyloučení problém nijak nezmenšilo

Reakcí zavedeného politického systému následně bylo především budování stále vyšší zdi kolem AfD. Spolupráce se stala tabu, „firewall“ politickým dogmatem. Zároveň vzestup strany nutí CDU, SPD, Zelené a Levicovou stranu k aliancím a parlamentním konstruktům, které by byly dříve prakticky nemyslitelné. AfD tak nezmizela v bezvýznamnosti, jak tomu bylo většinou u dřívějších pravicových stran, jako byli Republikáni, DVU nebo NPD. Je to proto, že na rozdíl od tehdejších dob v CDU a CSU (zejména od rozdělení „Unie hodnot“) téměř nezůstali žádní výřeční konzervativní politici, kteří by mohli přilákat část potenciálního elektorátu.

Důsledky této strategie jsou patrné v Sasku-Anhaltsku. Jedenáct dní před zemskými volbami dosahuje AfD v reprezentativním průzkumu trendů Saska-Anhaltska od Infratest dimap 42 procent. CDU dosahuje pouze 22 procent. V roce 2021 měli křesťanští demokraté stále 37,1 procenta a AfD 20,8 procenta. Podpora AfD se během jediného volebního období prakticky zdvojnásobila, zatímco CDU klesla o více než 15 procentních bodů. V této situaci by CDU potřebovala k vytvoření vlády bez AfD podporu všech ostatních stran v zemském parlamentu – včetně Levicové strany. To by však pravděpodobně odradilo poslední zbývající konzervativní voliče a zahnalo je do náruče AfD.

A právě teď si Angela Merkelová stěžuje, že AfD dominuje „všem našim diskusím“. Co čekala? Stranu se 42 procenty hlasů nelze jen tak ignorovat nebo marginalizovat. Když se prakticky všechny koaliční kalkulace, kampaňové strategie a parlamentní manévry točí kolem toho, aby se nejsilnější strana nedostala do vlády, nevyhnutelně dominuje politické debatě. Tato bariéra neudržela AfD v malém počtu ani ji nezničila. Naopak, nyní z pravicové strany dokonce udělala pevnou součást celého stranického systému.

Merkelová byla porodní asistentkou svého vlastního strašáka.

AfD se samozřejmě od roku 2013 změnila, vyprodukovala nové lídry a profitovala z chyb následných vlád. Rozhodující fáze jejího vzestupu však spadají do funkčního období Merkelové a jsou přímo spojeny s její politikou „neexistence alternativy“. Politika záchrany eura dala vzniknout „alternativě“. Posun CDU do středu otevřel politickou mezeru napravo od Unie. Migrační politika z roku 2015 poskytla této bojující straně rozhodující růstový spurt. A následná politika vyloučení její vzestup zastavit nemohla.

Angela Merkelová vládla Německu 16 let a 18 let vedla CDU. Dnes se nemůže prezentovat jako nezaujatý pozorovatel politického zemětřesení, jehož tektonické posuny nastaly během její éry. Nyní stojí v Berlíně a volá po „boji za demokracii“ – a zároveň obhajuje politickou linii, která marginalizuje demokraticky zvolenou stranu, kterou mnoho Němců považuje za politickou sílu, které důvěřují více než kterékoli jiné.

Merkelová sama významně přispěla k tomu, že její vlastní stranu již mnoho jejích dlouholetých příznivců nevolí a místo toho se obracejí k nové konzervativní síle napravo od středu. Byla to ona, kdo připravil konzervativně smýšlející lidi o jejich politický domov – a nyní si stěžuje, že si v AfD našli nový. Převzít odpovědnost za své chyby zjevně není v její povaze – a nyní nebude schopna ovládat síly, které sama uvolnila.