James Corbett: Kam směřuje impérium?

Ze všech komentářů k Dni nezávislosti, které jsem letos četl, byl nejpřekvapivější článek Kit Knightlyové pro Off-Guardian.org s názvem „Amerika nikdy nebyla problémem“.

Říkám „překvapivě“, protože většina těchto článků o Dni nezávislosti je psána Američany a pro Američany a obecně je variací na stížnost, že „dnešní mládež neví, o čem Den nezávislosti doopravdy je !“ Knightly je naopak Brit píšící pro mezinárodní (ale pravděpodobně převážně britské) publikum a chce vyjádřit něco zcela jiného.

A to:

Amerika nikdy nebyla impériem; byla pouze místem, kde impérium po určitou dobu sídlilo.

Mělo už jiné domovy a v budoucnu jich bude mít další. Jako poustevnický krab, který s růstem odhazuje krunýř.

Národ Spojených států – ať už si pojem národnosti definujeme jakkoli – byl obětí stejně jako kdokoli z nás.

Měli byste si přečíst celý článek. Je krátký, dobře napsaný a poukazuje na důležitý bod. Global(istické) impérium má sice své sídlo ve Washingtonu posledních 80 let, ale není to jádro americký fenomén. Spíše se jedná o parazitickou entitu, která existuje po staletí – možná i tisíciletí – a v průběhu času nakazila různé hostitele.

Nyní to vypadá, jako by se globalisté chystali odhodit svou americkou skořápku a přestěhovat se do slunnějších končin jinam.

Pokud ale plánují takový krok, nabízí se zajímavá otázka: Kam se impérium přesune příště? Kterou zemi tito paraziti zamoří příště a kde se bude nacházet jejich další operační základna, jakmile Amerika upadne do chaosu a násilí?

Dnes vám představím několik možností, kam by se impérium mohlo ubírat po odchodu z USA.

Jste připraveni? Nasaďme si myšlenkové čepice a podívejme se na to.

HALIFAX

Dobře, prosím, strpte se mnou. Vím, že představa, že se Halifax brzy stane domovem „Impéria zla“, rozesměje Kanaďany a cizince rozesměje. Koneckonců, nikoho při zdravém rozumu by nenapadlo umístit v Halifaxu cokoli důležitého, natož sídlo globální říše, že?

Opravit.

Nesmíme ale zapomínat: když mluvíme o zlých, predátorských psychopatech, kteří po staletí vedou toto globalistické spiknutí, mluvíme o lidech, kteří ze své podstaty nejsou při smyslech.

Typický příklad: Mark Carney.

Začátkem tohoto měsíce kanadský premiér (a hlavní spiklenec v Bilderbergu, Bank of England, OSN a Epsteinovi) Mark Carney oznámil vytvoření nové globální obranné banky. Nová instituce, oficiálně nazvaná „Banka obrany, bezpečnosti a odolnosti“ (DSRB), se definuje jako „multilaterální banka vlastněná výhradně národními státy, jejímž cílem je mobilizovat kapitál potřebný k pomoci podobně smýšlejícím spojencům a partnerům financovat jejich schopnosti v oblasti obrany, bezpečnosti a odolnosti demokratického světa“.

Banka je ve fázi plánování již více než rok, ale nějakým způsobem se Kanada nyní ujala vedení v tomto projektu. Možná to byl Carneyho dnes již nechvalně známý projev o „středních mocnostech“ na Světovém ekonomickém fóru v roce 2026, který postavil Kanadu do popředí tohoto projektu, jak nyní někteří spekulují.

Pokud to byl záměr Carneyho tirády v Davosu, zdá se, že se to vyplatilo. Na summitu NATO minulý týden Carney oficiálně založil DSRB a oznámil jeho deset zakládajících členů.

… Ehm, řekněme devět zakládajících členů.

… Jak jsem řekl: jeho osm zakládajících členů.

Podle dostupných informací má banka v úmyslu získat od členských zemí více než 134 miliard dolarů v podobě nízkonákladového financování, které by mělo podpořit vojensko-průmyslového giganta, „posílit bezpečnost spojenců“ a pomoci jim plnit jejich závazky vůči NATO prostřednictvím dlouhodobého a nízkonákladového financování. Místo pro novou banku zatím nebylo rozhodnuto, ale údajně se o ni ucházejí Toronto, Montreal, Ottawa, Halifax a Vancouver.

Nicméně je pochybné, že i někdo tak odtržený od reality jako Carney skutečně věří, že DSRB promění kanadské město v operační základnu nového světového řádu vedeného mocnostmi středního regionu.

Zaprvé, poměrně nenápadný seznam zakládajících členů banky znamená, že bude mít s financováním projektu potíže. Albánie, Belgie, Kanada, Řecko, Lotyšsko, Lucembursko, Rumunsko, Turecko a Ukrajina mohou, ale nemusí být krásnými turistickými destinacemi, ale nejsou ekonomickými supervelmocemi.

Za druhé, a to je možná ještě trefa do černého: Skutečnou myšlenkou Carneyho konceptu „ústředních mocností“ je, že neobhajuje Kanadu nebo podobné ústřední mocnosti, aby převzaly vedení v Novém světovém řádu. Pouze tvrdí, že musí mít místo u jednacího stolu.

Nicméně lze jen stěží vinit Kanaďana za to, že shledává juxtapozice „Sídla světové vlády“ a „Halifaxu“ příliš zábavnou, než aby se o ní v takovémto úvodníku nezmínil.

PEKING

Je pravda, že informovanému čtenáři se Peking okamžitě bude jevit jako pravděpodobnější kandidát na (ne)poctu stát se „budoucím globalistickým hlavním městem“ než Halifax. Ve skutečnosti je po Washingtonu na vrcholu mého seznamu kandidátů na globalistické ústředí.

Existují samozřejmě historické důvody pro domněnku, že Čína je oblíbencem globalistů a že Peking bude proto jejich první volbou pro novou operační základnu, pokud (nebo spíše: kdy?) Amerika upadne do chaosu.

Jak víte z mé práce o Číně a Novém světovém řádu, vytvoření čínského strašáka 21. století je proces iniciovaný globalistickou klikou na počátku 20. století. Právě tehdy si rodina Rockefellerů začala vytvářet své „velmi pozitivní pocity vůči zemi“, které – jak otevřeně přiznává i propaganda nechvalně známé rodiny ropných oligarchů – byly „předávány z generace na generaci“, takže „Čína pro nás [Rockefellery] v jistém smyslu nebyla tak neznámým místem, jakým se mohla zdát mnoha Američanům“.

V této době Yale také zachránil tehdy neznámého Mao Ce-tunga z ústraní v Číně a pozval ho, aby se ujal redakce studentských novin. Dokonce i „Yale Daily News“ se chlubily, že „Mao Ce-tung by se bez Yaleovy podpory možná nikdy nepovstal z ústraní do čela Číny.“ Toto spojení přetrvávalo až do konce 20. století; například zpráva v „The New Federalist“ z roku 1990 uvádí, že „každý americký velvyslanec v Pekingu od Kissingerovy dohody s Mao Ce-tungem byl členem stejného malého yaleského kultu.“

Kromě toho probíhal cílený rozvoj čínské ekonomiky – počínaje setkáním mezi Rong Yirenem a Davidem Rockefellerem v roce 1980, které navázalo finanční vazby umožňující vzestup čínského draka, přes příliv investic od společností z žebříčku Fortune 500 do země, až po přesun amerických průmyslových kapacit do Číny a transfer amerických vojenských technologií k údajnému nepříteli.

Ano, Čína je již dlouho plánovaným budoucím sídlem nové, multipolární světové vlády. Právě z tohoto důvodu se tam po svém politickém pádu v úplatkářském skandálu „ropa za potraviny“ v OSN rozhodl uprchnout i zneuctěný ekonomický globalista Maurice Strong.

A nyní se Čína jeví jako zřejmá volba pro další sídlo globálního impéria, zatímco Amerika začíná zevnitř trhat starý světový řád.

Tvrdí se, že skutečným vítězem války s Íránem byla Čína.

Geopolitický vliv Číny nepochybně nadále roste, protože zaujímá významnější postavení na Blízkém východě a v Africe.

Čínská dominance v obchodu se vzácnými zeminami je známá již nějakou dobu a mnoho povyku se rozpoutalo kolem toho, že značná část vojenských schopností Západu (nemluvě o průmyslových schopnostech) závisí na rozmarech čínské vlády.

A Čína si i nadále upevňuje dominanci v oblasti špičkového výzkumu, od tolik diskutovaného závodu v oblasti umělé inteligence až po nábor špičkových vědců. Nejenže existuje skutečně bizarní příběh Charlese Liebera a stejně tak bizarní příběh o pašování červů, ale právě tento týden se Omar Yaghi – nositel Nobelovy ceny za chemii z Kalifornské univerzity v Berkeley – oficiálně ujal funkce na Pekingské univerzitě Tsinghua, kde vede institut, který využívá umělou inteligenci k urychlení objevování nových materiálů.

Ano, zdá se, že (pečlivě koordinovaný) přenos moci na Čínu již začal. Kdo by mohl pochybovat o tom, že v případě kolapsu USA by mocnosti, které by neměly existovat, jednoduše nastoupily do dalšího letu do Pekingu?

BRUSEL

…Než si ale tito rádoby oligarchové sbalí kufry a odjedou do Číny, měli bychom zvážit dalšího důležitého kandidáta na roli „globalistického hostitelského města“: Brusel.

Ano, malebné evropské město, známé svými vaflemi a čokoládou, se také ukázalo jako spolehlivá základna pro diktátory Evropské unie a pašeráky drog z NATO, což z něj činí další logickou volbu pro usazení globálních mafiánů.

Pokud hostitel globálního impéria potřebuje prokázanou schopnost nemilosrdně utlačovat své občany a musí projevovat úmyslné ignorování lidské svobody, kdo by mohl popřít, že Brusel, domovská základna EU, tyto požadavky splňuje? EU skutečně v posledních letech tvrdě pracovala na implementaci všech klíčových bodů globalistické agendy.

EU samozřejmě stojí za snahou o ukončení šifrované komunikace mezi svými občany. Jak dokonce informuje Kit Knightly v Off-Guardianu, poté, co Evropský parlament učinil pozoruhodný krok a hlasoval proti návrhu zákona, který by technologickým společnostem umožnil hromadné skenování veškeré online komunikace občanů, hlasování – v pravém duchu EU – jednoduše zopakoval. Tentokrát byla zavedena zvláštní pravidla, která měla zajistit, aby návrh zákona prošel bez ohledu na to, pokud proti němu nebude hlasovat nadpoloviční většina v Parlamentu. (Demokracie, dámy a pánové!)

A EU samozřejmě žene své občany do spárů digitální sledovací sítě, která funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Teprve minulý týden EU nařídila, aby všechny nové automobily prodávané v Evropě měly být „pokročilé systémy varování před rozptýlením pozornosti“, údajně za účelem zlepšení bezpečnosti silničního provozu detekcí, kdy řidiči spouštějí oči ze silnice. Ve skutečnosti, jak uvádí „All About Cookies“, nařízení jednoduše proměňují všechna auta v EU v neustále aktivní sledovací zařízení a nenabízejí vůbec žádnou transparentnost ohledně toho, co se děje s daty shromážděnými systémem.

A samozřejmě EU zavádí biometrické vstupní a výstupní skenery, stejně jako opatření proti svobodě projevu a politiku, která propaguje „velkou náhradu“.

A Brusel nejen slouží jako útočiště pro eurokraty, ale také ukrývá přízraky NATO a aspiruje na to, aby se stal velitelstvím nové evropské armády, kterou globalisté tak dychtí založit.

Lze tedy právem tvrdit, že toto jinak nenápadné evropské hlavní město je kandidátem na budoucí sídlo aspirujících globálních oligarchů.

NĚKDE JINDE?

Halifax? Peking? Brusel?

Proč ne Kyjev? (Promiňte, „Kyjev“.)

Nebo Turecko? (Promiň, „Türkiye“.)

Nebo Timbuktu? (Omlouvám se, „ⵜⵏⵀⵗⵜ“.)

Nebo vážně, co třeba Buenos Aires, kde si Peter Thiel údajně zařizuje druhý domov, možná s úmyslem přestěhovat se do Argentiny?

Nebo co třeba Astana, kandidát na budoucí sídlo globalistů, jejíž zednářská architektura z města již dlouho dělá dějiště strašidelných videí o kontrole iluminátů?

Nebo možná „říše zla“ Ameriku nakonec neopustí. Možná prostě přesune své sídlo z Washingtonu do Denveru, který se pyšní nejen blízkostí bunkru pro jadernou válku v Cheyenne Mountains, ale také tajemným uměleckým dílem zobrazujícím „nový světový řád“ na mezinárodním letišti v Denveru.

Jasně, je zábavné o takových věcech spekulovat. Ale záleží na tom opravdu?

V konečném důsledku už víme, že jen proto, že Londýn byl kdysi hlavním městem globální říše, nebyla tato říše sama o sobě inherentně anglická. A v této době „Pax Americana“ není globalistická říše inherentně americká.

Ve skutečnosti je důležité mít na paměti, že ať se globalisté nakonec stáhnou kamkoli – nebo i když nakonec zůstanou ve Washingtonu – nemění to samotnou podstatu globalistického systému, ani to zásadně nemění naše postavení nevolníků na jejich globální plantáži.

Světový řád vedený Pekingem by jistě vypadal jinak než světový řád vedený Bruselem, nebo světový řád vedený Buenos Aires, nebo jakýkoli jiný druh světového řádu. Působil by jinak. Mluvil by jiným jazykem, měl by jiný kulturní charakter a byl by zasazen do jiného historického příběhu. Ale v konečném důsledku by to stále byl světový řád.

Naše role v tomto ohledu je nakonec stejná jako vždy: nadále zvonit na zvon svobody, prosazovat věc lidské svobody a poukazovat na pošetilost těch, kteří tvrdí, že jiný druh světové říše (multipolární světový řád!) je pro lidstvo dobrý.