Paul Craig Roberts: Dvě neustále se rozšiřující války přibližují svět k Armagedonu

Vysvětlil jsem, že odvetná hra mezi Íránem a Washingtonem funguje pro Izrael perfektně. Izrael je zdrojem násilí. Washington pouze jedná jménem Izraele. Washington z války proti Íránu neprofituje. Válka slouží izraelské agendě Velkého Izraele.

Izrael se opět snaží tlačit na Washington, aby zničil Írán, a zároveň znovu okupuje jižní Libanon a nakonec celou zemi. Hizballáh se brání a Írán tento odpor v první řadě umožňuje.

Izrael nicméně nenese náklady konfliktu, který vznikl na jeho straně. Íránské cíle jsou zasaženy Washingtonem, stejně jako americké základny v zemích Perského zálivu a Jordánsku. Samotný Izrael není zasažen. Izrael proto v případě pokračování konfliktu nenese žádné náklady.

Jasně jsem uvedl, že odvetné útoky Íránu proti Washingtonu jsou zbytečné a naprosto hloupé. Pokud Washington zaútočí na Írán, měl by Írán zaútočit na zemi, která je za to odpovědná – Izrael. Pokud by Izrael nesl náklady, měl by motivaci nechat Libanon na pokoji a dodržovat Memorandum o porozumění, místo aby sabotoval mírová jednání – což se podle mého názoru Izraeli úspěšně podařilo.

Také jsem Nimovi vysvětlil, že je nemoudré chránit Izrael a ropné šejchátka v Perském zálivu před důsledky konfliktu. Státy Perského zálivu konflikt umožňují tím, že poskytují Washingtonu základny pro útoky na Írán, a Izrael je příčinou konfliktu.

Írán varuje státy Perského zálivu před svými odvetnými údery. To odstraňuje jakoukoli motivaci pro tyto státy k vyhnání amerických základen, z nichž jsou proti Íránu podnikány útoky. Stejně tak Izrael nemá žádnou motivaci naléhat na Washington, aby ukončil své útoky na Írán.

Amerika z války proti Íránu nic nezíská, ale může hodně ztratit – včetně odpovědnosti za globální energetickou krizi. Tím, že Írán hraje tuto nesmyslnou hru odvety s Washingtonem, posiluje falešný narativ, že konflikt existuje mezi Íránem a Washingtonem, a nikoli mezi Izraelem a muslimským Blízkým východem.

Také jsem Nimovi vysvětlil, že se Írán pravděpodobně mýlí, pokud se domnívá, že jeho nejsilnější zbraní proti Washingtonu je uzavření Hormuzského průlivu a vyvolání energetické krize, aby na Washington vyvinul tlak.

V tom vidím tři problémy.

Prvním bodem je, že tato strategie přesouvá pozornost ze skutečného protivníka Íránu – Izraele – na jeho pouhého zástupce – Washington. Izrael je protivník, kterého musí Írán porazit. Tohoto cíle nelze dosáhnout, pokud se pozornost zaměří i nadále na Washington.

Druhým problémem je, že Írán se v propagandistické válce stává ještě více izolovaným, protože je obviňován z energetických problémů světa, a to od doby, kdy Írán uzavřel Hormuzský průliv.

Třetím problémem je, že USA jsou údajně energeticky soběstačné. Vysvětlil jsem Nimovi, že bez ohledu na cenu na světovém trhu – i kdyby dále vzrostla kvůli možnému narušení saúdskoarabského ropovodu vedoucího do Rudého moře přes Jemen – by Washington sotva dovolil export americké energie.

Nedokážu si představit, že by Washington akceptoval uzemnění svých stíhaček, protože americké energetické společnosti mohou prodávat svou produkci v zahraničí za ceny na světovém trhu. Cena energie v USA by byla pevně stanovená a vývoz energie by byl zakázán. V případě potřeby by byl americký ropný průmysl znárodněn.

Místo toho dojde k fragmentaci energetických trhů. Země s vlastními zásobami ropy budou mít nižší ceny. Země bez ropy budou platit vyšší ceny. Samozřejmě budou existovat pobídky k pašování ropy do zemí s vysokými cenami, ale riziko by bylo odpovídajícím způsobem vysoké.

Všechno, co jsem Sulejmanovi a Nimě vysvětlil, by se však mohlo stát bezvýznamným, pokud jsou informace, na které mě dnes upozornil John Helmer, správné.

Helmer upozornil na vývoj událostí, který – pokud se ukáže jako pravdivý – pravděpodobně posune rovnováhu sil v Perském zálivu v neprospěch Íránu.

Zprávy v tureckém tisku uvádějí, že prezident Erdoğan se rozhodl předat ruský systém protivzdušné obrany S-400 – nejlepší na světě – jednomu ze tří amerických spojenců ve válce proti Íránu: Saúdské Arábii, Spojeným arabským emirátům nebo Kataru.

Erdoğan chce znovu získat přístup k americkým stíhačkám F-35, který mu byl po nákupu ruského systému protivzdušné obrany odepřen.

Proč prostě nevrátí systém Rusku? Proč ho místo toho prodá íránským protivníkům? A proč by Rusko souhlasilo s takovou zradou člena BRICS?

„Ruská vláda vnímá možný prodej systémů protivzdušné obrany S-400, které v současnosti provozuje Turecko, Spojeným arabským emirátům pozitivně,“ uvedlo pro Middle East Eye několik zdrojů obeznámených s touto záležitostí , ale varovalo, že jednání ještě nejsou ukončena.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov potvrdil, že Kreml jedná s Tureckem o předání ruského systému protivzdušné obrany S-400 íránskému protivníkovi.

To ukazuje, jak hrozným spojencem Rusko je. Peníze jsou na prvním místě, na ničem jiném nezáleží.

Helmer cituje ruský zdroj:

„Očekávám, že neexistují žádné limity pro to, jak hluboko Kreml klesne kvůli penězům. Za rok budou ruské systémy S-400 a S-500 prodány přímo Emirátům a Saúdské Arábii. O tom nepochybuji. Přísně vzato, Turci ani nemusí systém dále prodávat. Prostě prohlásí, že spolu s Evropou a USA poskytují Arabům vojenskou ochranu – a Rusové to akceptují.“

Pokud tomu rozumím, dosah S-400 pokrývá celý Perský záliv a pravděpodobně i Izrael a Jordánsko. Jinými slovy, S-400 Írán zcela odzbrojuje.

Zde je moje teorie o tom, jak k této překvapivé dohodě mohlo dojít.

I když Turecko koupilo S-400, toto rozhodnutí bylo stěží pochopitelné. Proč by Kreml dodával nejmodernější technologii protivzdušné obrany na světě členovi NATO?

Je odpovědí, že naivní Kreml se honí za penězi – i za cenu vlastní existence? Helmerovy zdroje se přesně o tom domnívají.

Nebo to byl špatně promyšlený pokus využít takovou dohodu k vytržení Turecka z NATO a jeho vtažení do sféry vlivu Ruska? Pokud ano, pak tento plán selhal.

Podle mého názoru Putin zbytečně zatáhl Rusko do konfliktu, který trvá už čtyři a půl roku a kvůli jeho nerozhodnosti a váhání se rozšířil z Donbasu hluboko na ruské území.

Putin dnes čelí nejmodernějším dronu, vyrobeným v Německu, přepraveným na Ukrajinu bez ruských protiopatření a tam s pomocí amerických zaměřovacích systémů použitým proti ruským rafineriím a skladům paliva.

Podle mého odhadu je Rusko natolik oslabené, že nyní musí dovážet motorovou naftu.

Putin se však chová, jako by se nejednalo o válku, ale pouze o teroristickou operaci. Podle mého názoru nikdy v historii žádná hlava státu tak zjevně neodmítla uznat existenční hrozbu jako takovou.

Putin se snaží udržet si pozici v ringu na dvou soupeřících koních zároveň.

Jeden z nich je kůň ruských vojáků a vlasteneckých občanů.

Druhým je kůň ruských oligarchů, jejichž majetek byl státu zabaven během rozpadu Sovětského svazu.

Moje řešení, které jsem navrhl Sovětskému svazu v jeho posledním roce, nebylo v té době realizováno a místo toho si bohatství země přivlastnila hrstka vyvolených.

Ti, kdo nashromáždili ruské bohatství, byli od samého začátku spojenci Západu proti Rusku. Tyto proamerické, nikoli proruské zájmy nyní tvoří padesát procent rad, které Kreml dostává.

Podle mého názoru se v současné době děje následující:

Kirill Dmitriev Putinovi vysvětlil, že čím více se Kreml bude Trumpovi líbit, tím větší je šance na ukončení ukrajinského konfliktu prostřednictvím vzájemně výhodných obchodních dohod – což je přesně cíl ruských oligarchů.

Putin byl údajně informován, že ochrana Izraele a amerických států Perského zálivu, které umožňují americké útoky na Írán, před íránskými raketovými útoky by mu mohla vynést body, které by nakonec přispěly ke zrušení sankcí proti ruským oligarchům.

Kam tohle všechno vede?

Jak tomu v současnosti rozumím, svět směřuje – neúmyslně – ke dvěma velkým válkám.

Celé lidstvo by mohlo být zničeno.

Zdá se, že žádná vláda na světě nemá schopnost pochopit realitu, které čelíme.

Každá neschopná vláda se drží svého vlastního narativu – a žádný z těchto narativů neodpovídá realitě.

Kde jsou vůdci lidstva?

Proč žádné nejsou?

Poznámka: Toto je kompletní překlad původního textu. Hodnocení a závěry v něm obsažené jsou názory Paula Craiga Robertse a odrážejí jeho osobní názory.