Scott Ritter: Ukrajina a konec NATO

Byl jsem pozván, abych vystoupil na konferenci v Istanbulu na téma „Globální bezpečnost a konference NATO“, kterou pořádalo Výzkumné centrum Iniciativy pro globální civilizace. Toto je můj připravený projev.

Vzhledem k tomu, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vstupuje do svého pátého roku, je nejvyšší čas, aby členské státy Severoatlantické aliance (NATO) zhodnotily situaci a zvážily, co to znamená pro budoucnost transatlantické aliance, která existuje již zhruba osm desetiletí. Západní mainstreamová média a jejich ozvěny na sociálních sítích propagují narativ zaměřený na „únavu z Ruska“, odolnost Ukrajiny a odhodlání Západu a zjevně si užívají zdůrazňování argumentů založených na Ruskem vytvořené bažině, která se táhne déle než Velká vlastenecká válka v letech 1941–1945. Tento narativ se shoduje s oficiálními postoji většiny členských států NATO, což není překvapivé vzhledem k úzkým vazbám mezi médii ovládanými korporacemi a vládami, které udržují vztah typu „otáčivé dveře“ s těmito korporacemi.

Toto zobrazení je záměrně zavádějící, protože není navrženo tak, aby odráželo pravdu založenou na faktech, ale spíše šířilo fikci, jejímž cílem je manipulovat s vnímáním veřejnosti tak, aby se rusko-ukrajinský konflikt protahoval až do jeho zamýšleného konce – strategické porážky Ruska. Tento cíl je oficiálním postojem NATO a jeho klíčových členských států a byl od jeho původního zformulování v květnu 2022 opakovaně potvrzen. Koncept spočívá na třech pilířích: ekonomickém kolapsu Ruska způsobeném ekonomickými sankcemi, vojenském vyčerpání Ruska nekonečnou válkou financovanou kolektivním Západem a rozpadu ruských společenských struktur, který má vést ke svržení ruské vlády prezidenta Vladimira Putina.

Tato koncepce má však jeden zásadní problém: selhává. Ruská ekonomika roste, místo aby se zmenšovala, a podařilo se jí najít rovnováhu mezi ekonomickými potřebami společnosti řízené konzumem a masivním rozvojem zbrojního průmyslu – do takové míry, že Rusko nyní předčí své západní konkurenty ve výrobě klíčových válečných zbraní. Ruská armáda sílí, nikoli slábne, a prosazuje se na složitém bojišti – navzdory snahám celého Západu ji vyčerpat zdánlivě nekonečnou zástupnou válkou s Ukrajinou. Vláda ruského prezidenta Vladimira Putina se navíc i nadále těší podpoře nejen většiny ruské populace – což frustruje ty, kteří sní o vyprovokování „moskevského Majdanu“ – ale i světa za úzkými hranicemi transatlantického společenství.

Právě ty pilíře, které má akční plán NATO v Rusku rozbít, se ve skutečnosti hroutí i v samotném NATO – energetická krize, vyvolaná dobrovolným oddělením Evropy od ruských energetických dodávek a zhoršená válkou na Blízkém východě, vedla téměř k kolapsu několika významných evropských ekonomik. Vojenská síla NATO se v letech od rozpadu Sovětského svazu značně snížila, a to do takové míry, že ani jedna země NATO není schopna úspěšně vést v Evropě rozsáhlé pozemní bitvy, jaké v současnosti probíhají mezi Ruskem a Ukrajinou. A náklady spojené s rozšířením sil NATO na nezbytnou úroveň k řešení a porážce ruské armády jsou neúnosně vysoké, a proto představují pro většinu, ne-li všechny, evropských zemí nedosažitelné cíle vzhledem k celkově katastrofálnímu stavu evropské ekonomiky. A konečně, politické a ekonomické elity, které se v Evropě v posledních třech desetiletích chopily moci a udržely si ji, jsou samy odsunuty na vedlejší kolej. Spojené království mělo za čtyři roky čtyři premiéry. Německá vláda je na pokraji kolapsu, stejně jako francouzská. Stručně řečeno, ty samé cíle, které NATO zamýšlelo Rusku vnutit, jsou – neúmyslně, ale efektivně – realizovány v samotných členských státech NATO.

Nejvíce šokujícím aspektem současné situace je, že se nejedná o vedlejší produkt krátkodobého chybného odhadu, ale spíše o výsledek desetiletí politiky. Ještě před oficiálním založením NATO plánovaly Spojené státy a Spojené království pikle, jak z území střední Evropy, které nyní zahrnuje Ukrajinu, udělat „jedovatou pilulku“ pro myšlenku Velkého Ruska. Jalta i Postupim sloužily k odříznutí Ruska od území, která byla v roce 2021 součástí Ukrajiny. CIA otevřeně spolupracovala s bývalými zaměstnanci a organizacemi nacistické zpravodajské služby na vybudování protiruského hnutí odporu na Ukrajině a verbovala své členy z nejhorších západoukrajinských nacionalistických organizací, včetně těch, které vedli Stepan Bandera a Andrej Milnyk. A i poté, co Sovětský svaz v letech 1954–55 rozdrtil poslední zbytky těchto pronacistických sil, USA a NATO nadále fantazírovaly o spojení sil s přeživšími prvky ukrajinského nacionalistického hnutí, přičemž americké speciální jednotky plánovaly vytvoření domorodých hnutí odporu na sovětské půdě, zatímco CIA udržovala odpornou ideologii ukrajinského nacionalismu prostřednictvím přímého financování a podpory výcviku, což pokračovalo v nezmenšené míře až do roku 1990.

Jak studená válka skončila, NATO spolupracovalo se Spojenými státy na destabilizaci Ruska tím, že pomáhalo dosadit protiruské a proukrajinské vlády v Kyjevě. Expanze NATO probíhala v tajnosti; její skutečné motivy byly před veřejnou kontrolou utajovány těmi, kteří považovali Rusko za slabé a náchylné k klamání klamnými narativy. NATO bylo podporováno různými nevládními organizacemi, které směřovaly peníze a zdroje do generálního plánu, jehož cílem bylo vytvořit dojem nevyhnutelnosti války s Evropou a NATO. V roce 1993 George Soros, který má významné investice do možností změny režimů v Rusku, publikoval článek o nevyhnutelnosti a nutnosti násilí mezi NATO a Ruskem. Soros však otevřeně uznal, že NATO jako instituce by nebylo schopno odolat konfliktu, v němž by těla stovek tisíc jeho vojáků byla poslána domů v pytlích na mrtvoly. Místo toho by, argumentoval Soros, mělo NATO poskytnout svůj vojenský arzenál východoevropskému zdroji vojsk mimo NATO, který by bojoval proti Rusku jako zástupce NATO.

Tento zástupce byl vždy jasně identifikovatelný jako Ukrajina.

Oranžová revoluce v roce 2004 byla operací podporovanou NATO a financovanou Sorosem, jejímž cílem bylo nahradit proruského Viktora Janukovyče ukrajinskými nacionalisty, jako byl Viktor Juščenko, který otevřeně přijal ideologii Stepana Bandery.

Bylo to úspěšné.

A po Janukovyčově politickém návratu v roce 2010 NATO podpořilo snahy USA a EU o násilný převrat v únoru 2014, který svrhl Janukovyče a nahradil ho ukrajinskými nacionalisty – čímž úmyslně vyvolalo události, které vedly Rusko k zahájení jeho speciální vojenské operace v únoru 2022. Spoluúčast NATO na této akci je zřejmá – NATO zřídilo na Ukrajině výcviková střediska, jejichž účelem bylo vybudovat ukrajinskou armádu schopnou čelit ruské armádě. Tato akce je doslovným naplněním Sorosovy vize z roku 1993 o východoevropské armádě vybavené NATO.

A to je jádro vojenské situace, která dnes existuje mezi Ukrajinou a Ruskem, kde byly obětovány miliony ukrajinských životů a miliardy dolarů ukrajinských zdrojů, aby umožnily ne až tak tajnou válku NATO proti Rusku.

Válka, kterou NATO prohrává s velkým rozdílem.

První generální tajemník NATO, lord Ismay, pronesl slavný výrok, že posláním NATO je „držet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce dole“.

Dnes vidíme NATO, ze kterého se Američané stahují, v němž Němci znovu nabývají na síle a v němž jsou Rusové proti své vůli nuceni zapojit se do přímé konfrontace s NATO, které bude do konce desetiletí aktivně usilovat o válku s Ruskem.

Je třeba poznamenat, že NATO si nemůže dovolit vybudovat takový druh ozbrojených sil, jaký by byl nezbytný k vítězství v přímém konfliktu proti Rusku, a že jakákoli válka mezi NATO a Ruskem by nevyhnutelně vedla nejen k ekonomické devastaci členských států NATO, ale také k fyzickému zničení samotných společností, které mělo NATO údajně chránit.

Příští měsíc se aliance NATO sejde v Ankaře, aby projednala budoucnost organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a svou existenci může ospravedlnit pouze oživením hrozby ze strany Ruska provokováním Moskvy zástupnou válkou s Ukrajinou.

V současné době je plánovaná konfrontace NATO s Ruskem doslova sebevražednou smlouvou. Povede k porážce NATO a pravděpodobnému zničení Evropy.

Summit v Ankaře by se mohl ukázat jako poslední summit, který NATO kdy svolá. Evropa se dnes chová jako vzteklý pes a jediný způsob, jak se může komunita před takovou hrozbou chránit, je psa zastřelit.

Rusko se chystá zastřelit evropského psa.

Prioritou NATO v budoucnu musí být prevence války. To vyžaduje přijetí hořké pravdy, že ruské vítězství nad Ukrajinou je nevyhnutelné a že jakýkoli pokus NATO o dosažení alternativního výsledku eskalací konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou povede pouze k přímému konfliktu s Ruskem, který NATO nemůže vyhrát – a který proto pravděpodobně spustí jadernou válku, jež by navždy ukončila experiment evropské civilizace.

NATO hraje nebezpečnou ruskou ruletu, kde je každá komora pistole nabitá a výsledek je jistý.

Pokud s touhle hrou nepřestane.

Volba je jasná – život nebo smrt pro Evropu a transatlantickou alianci.

A rozhodnutí padne příští měsíc v Ankaře.

Udělejte moudré rozhodnutí.