Mojmír Babáček: Město Olešky a demokracie

Mluvčí Evropské komise Eva Hrnčířová sdělila 29. 9. 2026 novinářům, že Evropská unie žádala 26. 9. 2026 o přístup humanitární pomoci do města Olešky v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny, kde zbývající civilisté nedostávali jídlo ani pití a neměli možnost se odtamtud bezpečně evakuovat. Před začátkem války mělo město, které leželo naproti městu Cherson, na opačném břehu Dněpru, kolem 24.000 obyvatel. Během války byly Olešky obsazené ruskou armádou.  Město bylo pod palbou ukrajinské armády, stejně jako přístupy do něj, které byly i zaminovány. Pokud tedy EU chtěla řešit tamní humanitární krizi, mohla požádat ukrajinskou armádu, aby na několik dní zastavila palbu a umožnila civilistům z města odejít, ať už směrem do Ruska nebo na Ukrajinu.  O vyhlášení příměří žádal obě válčící strany papež a nakonec ho údajně vyjednala manželka Donalda Trumpa Melanie Trumpová.

Komisař ukrajinského parlamentu pro lidská práva Dmytro Lubinec oznámil 19. 10. 2026, že Ukrajina a Rusko se shodly na nejnovějších podrobnostech evakuace civilistů z Olešek.  Ukrajinský generální štáb oznámil 26. října, že 27. 10. 2026 od 3:00 bude u města Olešky v Chersonské oblasti zavedeno příměří v bojích, které mělo umožnit evakuaci obyvatel.  Podle předsedy frakce strany Služebník lidu Davida Arachamii mělo příměří trvat do 22:59 1. listopadu. Musely totiž být nejdříve odminovány silnice, po kterých měly odjíždět autobusy s evakuovanými.   Dne 30. 10. vyjely z města Olešky autobusy s jeho obyvateli v doprovodu ukrajinské delegace. Pokračovat měli přes Rusko do Běloruska a odtud případně na Ukrajinu. Byla otázka, jaký stát si kdo zvolí.

Ukrajinský předseda vlády  Serhiy Koreckyj řekl 30. 10. 2026, že 527 lidí z Olešek  se vrátí na území ovládané Ukrajinou. Později se však omluvil za zveřejnění tohoto čísla. Podle australského serveru ABC News zůstávalo v Oleškách ještě asi 2.000 civilistů. Podle britského deníku The Guardian jich bylo několik tisíc a podle deníku idnes.cz méně než 2,000 lidí. Deník Ukrajinská pravda napsal, že někteří civilisté se rozhodli v Oleškách zůstat.

V sobotu 31. 10. 2026 oznámil Volodomyr Zelenskyj, že všichni evakuovaní z Olešek už jsou na Ukrajině. Z Ruska do Běloruska byli převezeni 4 letadly.  O tom, kolik jich bylo, se prezident nezmínil. V ruském tisku se objevily  informace, že z lidí evakuovaných z Olešek odjely  4 autobusy do Ruska a 17 na Ukrajinu a že většina civilistů zůstala v Oleškách – víc, než kolik jich odjelo na Ukrajinu a do Ruska dohromady. Podle ruského ministerstva obrany odjelo z Olešek 750 lidí z 1.700 až 2.000 civilistů, kteří tam ještě žili. Uvedlo také, že část evakuovaných se vydala do Ruska a část na Ukrajinu, ale počty neuvedlo. Melania Trumpová uvedla, že v rámci humanitární mise během příměří v Oleškách bylo v Chersonské oblasti evakuováno téměř 800 lidí. Pouhým matematickým průměrem ze 750 lidí ve 21 autobusech odjelo 143 civilistů z Olešek do Ruska a na Ukrajinu 607. V Oleškách, ovládaných ruskou armádou, jich zůstalo 950 až 1,250. Skoro dvojnásobná (cca 1.100) až skoro trojnásobná (cca 1.400) většina zbývajících civilních obyvatel Olešek si tedy zvolila jako místo svého pobytu Rusko. To v podstatě odpovídá výsledkům průzkumu ukrajinského veřejného mínění, provedeného v roce 2013, podle kterého bylo na tomto tradičně ruském území pro vstup do EU 29% obyvatel jižní Ukrajiny.

Město Olešky leží v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny. Jih a východ  území Ukrajiny, které tvořilo  samostatný ukrajinský stát v roce 1991, za řekou Dněpr, připadly v roce 1668 Rusku a staly se jeho součástí natolik, že se tam dodnes mluví rusky. Koncem 18. století si polské království rozebralo Německo, Rakousko a Rusko, které získalo většinu ukrajinského území. Rakousku a Německu připadl jenom západ Ukrajiny, který se stal z největší části součástí rakousko-uherské konstituční monarchie, která neodporovala národnímu uvědomování národností  státu a podpořila rozvoj ukrajinského jazyka na svém území i tím, že potlačovala hnutí Rusofilů, kteří tíhli k Rusku. V  roce 1921 se představitelé Ukrajiny domluvili s ruskými Bolševiky, že bude vytvořeno  území ukrajinského státu, které ale zůstane součástí Sovětského svazu. Rusko tak darovalo území centrální, jižní a východní Ukrajiny západní Ukrajině za slib, že zůstane  součástí Ruskem ovládaného území. Sovětský svaz začal postupně podporovat rozvoj ruského jazyka a ruské kultury na celém území Ukrajiny a rusky mluvící součásti Ukrajiny  proto nebyly  ukrajinizovány.

Během druhé světové války vytvořila západní Ukrajina Ukrajinskou osvobozeneckou armádu, která se rozhodla bojovat na straně Německa proti Sovětskému svazu, ale fakticky proti Rusku, které Sovětský svaz ovládalo a které proto Ukrajinská povstalecká armáda považovala za okupanta. Útočit se rozhodla i na partyzány na východě Ukrajiny, kteří bojovali proti Německu na straně Ruska a které doufala, že se jí podaří ukrajinizovat. Ti zase považovali Ukrajinskou osvobozeneckou armádu za kolaboranta s Německem a bojovali proto proti ní za svobodu svého území, respektive Ruska, od německé okupace (Ukraine: Birth of a modern nation , A History of Ukraine, the Land and Its People) . Když v roce 1991 Ukrajina vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu, stala se tato dvě původně znepřátelená území (bojovaly proti sobě i v první světové válce) součástí jednoho státu.

V roce 2014 provedli západní Ukrajinci puč proti ukrajinské legitimní vládě a rozhodli se obrátit, podle svých historických tradic, politický kurs země od spolupráce s Ruskem ke spolupráci s Evropskou unií a NATO. Chtěly tedy vojensky obrátit proti Rusku celou Ukrajinu, včetně obyvatelstva Ukrajině Ruskem darovaných území na východě Ukrajiny a na Krymu. Tato obyvatelstva proti tomu povstala. Jejich vzpouru dodatečně ospravedlnila západní Ukrajina, když začala na jejich území potlačovat používání jejich mateřského, ruského jazyka. Zákaz používání mateřského jazyka na úřadech, v obchodech a ve školách je důkazem provádění okupační politiky. V případě Olešek je tak na místě klást si otázku, kdo je okupantem a kdo osvoboditelem. Když zbývajícím civilním obyvatelům Olešek byla poskytnuta možnost svobodné volby, velká většina z nich si za svou vlast zvolila Rusko. Pokud se Evropská unie chce prezentovat jako demokratická velmoc, měla by tuto volbu obyvatel části Ukrajiny, která je historicky ruská respektovat. V opačném případě nelze očekávat, že válka na Ukrajině brzy skončí a nepovede eventuálně k ještě tragičtějším následkům.

Mojmír Babáček