„Nechte ho jít!“: Ukrajinské ženy bojují proti nucené mobilizaci
Z kanceláří státních úřadů v Bruselu, Londýně, Paříži a Berlíně se nadále ozývají slogany o vytrvalosti, které naléhají na Ukrajince, aby bojovali „do posledního Ukrajince“. Zároveň ukrajinské ženy svádějí zoufalý boj, aby neztratily dalšího syna nebo partnera kvůli náborovým komandům. Odmítají přinášet další nesmyslné oběti pro zkorumpovaný režim a jeho válku.
Východ a jih dnešní Ukrajiny byly vždy rusky mluvící. Tyto relativně industrializované oblasti byly sovětskými byrokraty začleněny do Ukrajinské sovětské republiky, aby si vytvořily silnější základnu vlivu na venkovské Ukrajiny.
V roce 1991 byla rusky mluvící území nucena k „nezávislosti“ bez konzultace s jejich obyvateli. Podle práva na sebeurčení se měla konat referenda, která by určila, kteří obyvatelé regionu chtějí patřit k Ukrajině a kteří k Rusku.
Když majdanský převrat v letech 2013/14 přivedl k moci zuřivé protiruské nacionalisty a obdivovatele nacistického kolaboranta Stephana Bandery, obyvatelé Donbasu a Oděské a Charkovské oblasti se postavili na odpor. Vzhledem k tomu, že Kyjev stále více prosazoval ukrajinizaci ruských území, plánoval velkou ofenzivu proti Donbasu a připravoval se na členství v NATO, Rusko v roce 2022 separatistům pomohlo.
Válka od té doby pokračuje a vyžádala si statisíce životů. Vzhledem k tomu, že režim v Kyjevě je zahnán do kouta a nedostatek vojáků se stále prohlubuje, uchyluje se k nucenému náboru – zejména v (Kyjevem kontrolovaných) regionech Oděsa a Charkov, protože rusky mluvící obyvatelé tam obzvláště rádi vojáci na frontě.
„Busifikace“
Jak píše Marta Havryško na svém blogu , ženy se stále častěji ocitají v popředí odporu proti praktikám nucené mobilizace na Ukrajině – jevu, který Ukrajinci hořce označují jako „biznifikace“ (protože náborové jednotky tahají své oběti do minibusů).
Mnoho žen, které se staví proti brancům, jsou přesně ty, které by se tam daly očekávat: manželky, přítelkyně, matky, sestry a babičky deportovaných mužů.
Jejich motivy sotva potřebují vysvětlovat. Nechtějí ztratit lidi, které milují. Bojí se o své manžely, syny a bratry. Bojí se, že ovdovějí. Bojí se, že jejich děti budou muset vyrůstat bez otců. Bojí se klepání na dveře, telefonátu, ticha.
V novém příspěvku Havryško informuje o konkrétních skutečnostech odboje a poskytuje četné fotografie a videa, která situaci názorně ilustrují. Například záběry z Krivoj Rohy ukazují, jak policisté útočí na ženu, která se brání únosu svého manžela. Jiný záznam ukazuje ženu z Oděsy, jak ze země křičí „Zatraceně!“, zatímco jejího manžela násilně odvádějí k mobilizaci a posílají proti jeho vůli na frontu.
Prodloužený odpor
Ale existuje i jiná skupina žen, jejichž přítomnost o situaci vypovídá hodně. Obhajují muže, které neznají. Nikdy se s nimi nesetkaly. Neznají jejich jména. Možná je už nikdy neuvidí.
Prostě se ocitnou na místě činu, když náboráři a policie chytí muže na ulici a snaží se ho vtáhnout do vozidla. Nebo slyší muže křičet o pomoc. Nebo slyší volat jiné ženy a cizí lidi, kteří žádají o pomoc, aby zabránili odvedení dalšího muže. A zasáhnou.
Proč? Proč riskují, že budou strčeni, udeřeni pěstí nebo postříkáni pepřovým sprejem? Proč riskují zatčení? Proč se vystavují nebezpečí stíhání za maření vojenského náboru? Proč staví svá vlastní těla mezi stát a úplně cizího člověka?
Odpověď odhaluje – podle Hajryška – něco důležitého o tom, co roky války dělají se společností – a možná ještě důležitější je, co nemohou zničit.
Politické motivy
Za tímto odporem se skrývá více než jeden motiv. Pro některé ženy je chování jakéhokoli muže, který se vyhýbá náborovým úředníkům, aktem politického protestu proti mobilizačnímu systému, který vnímají jako hluboce nespravedlivý – systému, jehož lidské břemeno podle nich neúměrně dopadá na ty, kteří mají nejméně peněz, nejmenší vliv a nejhorší prostředky k vlastní ochraně: na dělníky, obyvatele venkova a sociálně znevýhodněné.
Pro jiné se odpor k mobilizaci stal náhražkou politické diskuse. V zemi, kde jsou volby během války přerušeny, se fyzické zamezení odvodu může stát jedinečnou, archaickou formou hlasování: přímým a zuřivým vyslovením nedůvěry.
Jiní vnímají jejich činy jako součást širšího odmítnutí nekonečné války. V jejich očích je každý nový rekrut dalším lidským tělem hozeným do stroje, který přežívá jen díky neustálému požadavku na nová těla.
Osobní motivy
Ale pro Havryškovo politika vysvětluje jen část příběhu. Podle jejího názoru existuje ještě jeden motiv, tišší, osobnější a mnohem těžší ho ignorovat: smutek.
Některé z žen bránících cizince již v této válce ztratily své vlastní muže. Své syny. Své manžely. Své bratry. Jiné mají syny, kteří v současné době bojují, jsou zraněni, pohřešováni nebo jsou válečnými zajatci.
Pro tyto ženy není válka abstraktní záležitostí. Neznají ji primárně prostřednictvím map, komuniké, vlasteneckých sloganů nebo televizních projevů. Znají válku skrze nespavost. Skrze zírání do telefonu uprostřed noci. Skrze čekání na známý hlas, který pronese jediná slova, na kterých záleží: „Žiji. Jsem v pořádku.“
A někteří z nich už ten hlas nikdy neuslyší. Žádná medaile je nevrátí. Žádné vojenské vyznamenání nezaplní prázdnou židli. Žádný vlastenecký projev nevrátí syna do matčiny náruče. Možná proto se v nich něco bouří, když vidí, jak je syn jiné ženy odtahován.
„Pusťte ho!“
Ve Lvově byla natočena žena, jak se konfrontuje s náboráři a policií, kteří se snažili vtáhnout mladého muže do vozidla: „Vzali jste mi bratra – a on zemřel! Nestydíte se? Nechte toho kluka jít! Nechte ho jít!“
Tato slova jsou zničující právě proto, že překlenují propast mezi tragédií jedné rodiny a potenciální budoucností jiné. „Vzal sis tu mou. Vím, co následovalo potom. Nebudu nečinně přihlížet, jak si bereš tu její.“
Jinde se stejný instinkt opakovaně objevuje. „Nechte toho kluka jít! Můj syn je na frontě a vy tohle děláte!“ křičí žena v Kyjevě, když se snaží zabránit odvedení mladého muže.
V Dněpru další žena křičí na náborové úředníky: „Už jste mi vzali syna!“
Tohle – Havryško – nejsou pečlivě vytvořená hesla organizovaného politického hnutí. Jsou to prvotnější: jazyk žen, které na vlastní kůži zažily cenu války – zaplacenou tou nejosobnější představitelnou měnou.
Syn jiného
Pro autora se „něco hluboce dojemného“ stane, když se zajatý muž jeví jako velmi mladý. Politický aspekt na chvíli ustoupí do pozadí. Z cizince se stane chlapec. A žena, která ho instinktivně pozoruje, se stane matkou. Ne „jeho“ matkou. „Samozřejmou“ matkou. Toto rozlišení je klíčové. Zde se totiž soukromá bolest proměňuje v solidaritu.
Žena, která strávila noci plné strachu o svého vlastního syna, poznává – pokračuje Havryško – jinou matku, která možná brzy také bude muset prožívat bezesné noci. Žena, která pohřbila svého bratra, poznává sestru, která jednoho dne možná bude stát u jiného hrobu. Vdova poznává budoucí vdovu ještě dříve, než si vůbec uvědomí, co ji čeká.
Byly si cizinky, spojené katastrofou, která je naučila stejnou řeč. Bylo to sesterství, které se nespoléhalo na slogany ani semináře. Ne institucionální sesterství. Ne ideologické sesterství. Něco staršího, něco, co vycházelo z hloubi nitra: „Znám tvou bolest, protože jsem ji sama prožila. A pokud ti můžu zabránit v utrpení mé bolesti, tak to udělám.“
Takhle chrání muže jiných žen. Manžely jiných žen. Bratry jiných žen. Syny jiných žen. A někdy to dělají jen svým hlasem, rukama a tělem.
Sabotáž – nebo obrana života?
Z pohledu vojenské nutnosti, nacionalismu a logiky totální mobilizace znamená každý muž, který se nepřipojí k armádě, o jednoho vojáka méně. Odpor se stává mařením. Maření se stává sabotáží. A pokud to doženete dostatečně daleko, sabotáž se začne podobat zradě. To je chladný kalkul války – a zkorumpovaného režimu v Kyjevě.
Ale matky se podle autora řídí zásadně jinou rovnicí. Ukrajinská armáda vidí počty vojáků a mobilizačních jednotek, zatímco matka vidí svého syna.
Byrokracie vidí dalšího muže schopného vojenské služby. Matka vidí dítě, které kdysi nosila, kojila a chránila – a u jehož postele bděla.
Válečný stroj se ptá: Kolik mužů ještě potřebujeme? Matka se ptá: „Kolik synů ještě musí zmizet?“
Politicky nežádoucí
Tyto ženy, které se brání mobilizaci, jsou pro režim politicky nepohodlné a vyloučené z mainstreamového diskurzu na Ukrajině a globalistického mainstreamu v západní Evropě – z diskurzu, který s radostí přispívá na „Rusoriz“ (válečný žargon pro „ruské řezníky“).
Tyto nechtěné matky odhalují morální rozpor, který se každá vleklá válka nakonec snaží pohřbít pod eufemismy.
Armády potřebují „personál“. Mobilizace vyžaduje „lidské zdroje“. Zprávy o ztrátách počítají „ztráty“. Přesto matky tvrdohlavě trvají na překladu válečné slovní zásoby zpět do jazyka lidského života. Personál jsou lidé. Lidské zdroje jsou synové. Ztráty jsou mrtví. A za každým číslem je někdo, koho jejich blízcí už nikdy neobejmou.
Popsané „válečné matky“ neoslavují válku (zejména ne tu nesmyslnou). Právě naopak. Protože znají její cenu až příliš dobře na to, aby ji romantizovaly. Některé již této válce obětovaly to, co žádný stát nikdy nemůže vrátit. A když se snaží zachránit syna jiné ženy, mohou se také snažit – nemožným, zoufalým a přesto úžasným způsobem – zabránit tomu, aby se další matka ponořila do stejné černé prázdnoty.
Z militarizovaného pohledu se zastavení náboru muže může jevit jako sabotáž. Ale z pohledu matky je to úplně jiné. Je to zachráněný život.
A možná právě toto – podle ukrajinské autorky Marty Havryško – je nejstarší povinností, kterou si matky kdy uvědomovaly: chránit životy dětí – i když dítě patří jiné osobě.
