Nejgeniálnější podvod všech dob
Nejlepší způsob, jak zatáhnout do nějakýho podvodu co nejvíc lidí, je normalizovat ho. Když lidi přesvědčíte, že je něco úplně normální, i když je to ve skutečnosti podvod, nemusíte si pak dávat pozor, aby vás nikdo neodhalil. Všechno je oficiální, schválený a normalizovaný natolik, že když náhodou někdo poukáže na to, že je to vlastně v podstatě podvod, tak si všichni ostatní klepou na čelo a útočí na něj, jako by to byl nějakej antisociální vyvrhel.
Naše společnost je extrémně pokročilá v normalizaci takovejch podvodů a má jich k dispozici širokej výběr. Jedním z těch hlavních je bankovnictví částečnejch rezerv, kde banky vytváří peníze z ničeho a půjčujou je na úrok. Ten úrok ale vytvořenej nikdy nebyl, takže neni z čeho ho splatit bez další půjčky… která je zase vytvořená z ničeho a půjčená s úrokem. Aby se to nesesypalo, objem (fiktivních) peněz v ekonomice musí neustále narůstat. S tim ale musí narůstat celá ekonomika – musí se víc produkovat, prodávat a kupovat. Jenže tohle nejde dělat donekonečna. Všechno má svoje hranice, včetně samotný planety a jejích zdrojů. Takže dřív nebo pozdějc se celej tenhle systém musí zhroutit. To neni žádná teorie, ale čistě matematická nevyhnutelnost.
Pak tu máme dnešní „novinařinu“, která je parodií na to, co byla novinařina dřív. Propaganda bejvala kdysi považovaná za špinavou věc, který se báli i politici, a byla spojovaná výhradně s „velmi špatnejma lidma“ jako Hitler nebo Stalin. Pak přišla Operace Mockingbird a pomalu ale jistě se všechno změnilo. Místo aby média vyšetřovaly vládní orgány a prošetřovaly jejich činnost, naučily se nekriticky přebírat jejich pohádky bez jakýhokoliv ověřování a ještě si zakládaji na tom, že maji tyhle „důvěryhodný zdroje“. Co je na nich důvěryhodnýho? Naprosto nic. Vždycky řikaji, co je dobrý pro ně. To je jediný, na co se můžete spolehnout. K pravdě to má vztah čistě náhodnej.
V médiích se ale normalizovalo, že něco z „anonymních vládních zdrojů“ neni třeba ověřovat, z čehož by se novinářům před druhou světovou válkou ježily vlasy hrůzou. To, co bylo dřív považovaný za ostudu, je dnes považovaný nejen za normální, ale dokonce za prestiž. Ačkoliv Mockingbird byl odhalenej Churchovou komisí v roce 1975 a následně oficiálně ukončenej, Udo Ulfkotte popsal do detailu – z vlastní zkušenosti – jak všechny postupy zavedený Operací Mockingbird jsou aktivní v tomhle století.
To, že vám dneska média „dokazujou“, že činnost vlády je legální, správná a obecně prospěšná tak, že si do studia pozvou odborníka z vlády a zeptaji se jeho, je absurdní, leč většině lidí to přijde normální. Že média považujou za „spolehlivej zdroj“, kterej neni třeba zpochybňovat nebo kontrolovat, agentury jako CIA, jejíž životní náplní je lhát a klamat, a jejíž osmdesátiletá historie ukazuje, že přesně to celou dobu dělá, je sice bizarní, leč většinou lidí přijímaný bez mrknutí oka a zamyšlení – což je mimochodem přesně to, čeho se CIA celou dobu snažila dosáhnout.
Jednou z nejšílenějších věcí, který jsou dokonale normalizovaný, je špehování. Většina lidí se nechává denně špehovat velmi detailně a naprosto dobrovolně, a na kohokoliv, kdo odmítá dělat to samý, koukaji jako na totálního magora. To ale neni všechno. Za to, že poskytujou korporacím všechny detaily o svym životě, který ty korporace jednak těžce zpeněží, z čehož žijou, a jednak ještě používaji k manipulaci názorů těch lidí, těm korporacím lidi ještě platí.
Z pohledu někoho, kdo žil před 200 lety, je dnešní společnost naprosto vyšinutá a iracionální. Přesně taková je vlastně i z pohledu nás, kdo jsme se ještě totálně nezbláznili. Pro většinu lidí je to ale všechno normál. Je to „jak maji věci bejt“ a „jinak to ani nejde“. Tenhle stav je extrémně výhodnej pro vlády a všechny masový manipulátory a extrémně nevýhodnej pro normální lidi, ale to je samozřejmě naprostá náhoda a žádnej záměr se v tom rozhodně nikde neskrejvá.
Jen ten, koho někdy napadne podívat se na historii a sledovat, jak se věci vyvíjely, si může všimnout, jak se všechno skládalo kousek za kouskem a převážně dost systematicky. Pro většinu lidí je ale historie něco úplně oddělenýho od dneška – což je další výsledek těch procesů, o kterejch tady mluvíme – a nedokážou si ji se současným děním nijak spojit. Jejich pozornost byla všema druhama médií tak zdemolovaná, že i když jim ukážete, že nějakej think tank volal deset let po určitejch změnách, a pak se přesně ty změny do detailu manifestovaly – za velkýho pokřiku, jak něco takovýho nemoh nikdo čekat – tak si stejně nedokážou dát dvě a dvě dohromady a zamyslet se nad tim, co to všechno znamená. V dnešním světě věci buď neznamenaji vůbec nic, nebo znamenaji to, co vám v televizi řeknou, že si máte myslet, že znamenaji. Většině lidí to nějak stačí.
Nelze se teda divit, že s populací takhle tvárnou a nekritickou si kdokoliv s větším pytlem peněz může dovolit podvody, se kterejma by se mu jakákoliv psychicky zdravá skupina lidí rychle vysmála a poslala ho do háje. Prodávat někomu most v Brooklynu je ale hovno proti tomu, co se dneska denně prodává skoro všem.
Několik absurdních podvodů už jsme si tady načrtli, a rozhodně bysme mohli nějakou dobu pokračovat, ale ten hlavní, o kterym bude řeč, jde ještě o několik kroků dál – jak ve svojí záludnosti, tak v míře normalizace, jejíž zpochybňování vyvolává úplně hysterický reakce. Povíme si něco o vývoji „zdravotnictví“.
1. fáze
Na začátku nebylo zdravotnictví. Zdravotnictví už je organizovanej systém, do kterýho se začínaji vkrádat podněty, který tam původně nebyly. Na začátku bylo prostě jen léčení. Tohle bylo jednoduchý a logický. Kdo měl nějakou nemoc nebo zdravotní potíže, tomu se někdo jinej, kdo měl patřičný znalosti (a vůbec to nemusel bejt doktor), snažil pomoct se těch potíží zbavit. Cílem bylo, aby tomu člověku bylo dobře a žádnou další pomoc nepotřeboval.
Byly to krásný časy zdravýho rozumu, kooperace a altruismu. Všichni byli na stejný stránce ohledně toho, jakej je žádoucí výsledek. Vědomosti byly možná omezený, ale všichni se snažili o stejnou věc a když se jí dosáhlo, byli všichni spokojený.
Jak začala bejt společnost organizovanější, přišly změny. Ačkoliv každá „organizovaná“ společnost tvrdí, že „zabraňuje chaosu“, jejím obvyklym efektem je, že jsou věci komplikovanější, plný pravidel a byrokracie, a na míle vzdálený dřívější jednoduchosti. O tom, jestli tohle chaosu zabraňuje nebo ho to naopak vytváří, by se dalo živě polemizovat.
Přišla teda standardizace a pravidla. Už nemoh léčit kdekdo, ale jen ten, kdo splnil nějaký podmínky, který si pro něj vymyslela skupina lidí, která všechny přesvědčila, že má právo jim „vládnout“ a tudíž rozkazovat.
Už to samo o sobě přináší s léčením jistý problémy. Když se vám udělá zle, nemůžete jen tak poslat děti k sousedce, která se vyzná v bylinkách, protože ona jednak nemá povolení vám ty bylinky prodávat, a navíc, kdyby vám to náhodou nepomohlo, tak riskuje, po ní půjde nějaká vypečená instituce za „ublížení na zdraví v důsledku nepovolený činnosti“ nebo nějakýho podobně úchylnýho pravidla.
Jednou ze základních věcí, který udělá jakákoliv organizovaná společnost hned na začátku, je to, že zakáže lidem dělat si, co chtěji. To je základem každýho autoritativního zřízení – posun od „lidi dělaji, co v danou chvíli dává smysl“ k „lidi dělaji, co jim nějaká banda grázlů s hromadou peněz dovolí“.
Na „léčení“ se teda zavedou oprávnění, předpisy, pravidla, povolení, kvalifikace, standardizace, kodifikace, certifikace, indoktrinace a jiný perverzifikace, a najednou se toho spousta nesmí a spousta toho nejde. A hlavně musí bejt pod kontrolou, kdo a jak na tom smí vydělávat a každá koruna musí bejt zdokumentovaná.
Pak někoho napadne založit si byznys na prodávání povolenejch léčiv a všechno jde do sraček.
2. fáze
V první fázi se sice zavedla byrokracie a všelijaký komplikace, ale pořád ještě bylo cílem léčit. Ve druhý fázi převzaly otěže korporace, v tomhle případě farmaceutický. Jejich cílem neni léčit, ale vydělávat prachy. Tohle jim posvěcuje samotnej stát a nikdo po nich legálně nemůže chtít, aby to dělaly jinak. Tahle záměna primárních cílů ale deformuje celej systém.
Korporace, který „zdravotní“ systém ovládaji, potřebujou, abyste se vyléčili, asi tak stejně, jako hospodskej potřebuje, abyste uhasili žízeň. Stejně jako hospodskej logicky chce, abyste si těch piv koupili co nejvíc, tak korporace chce, abyste si kupovali co nejvíc jejích produktů. To ale logicky znamená, že tyhle produkty nemůžou mít za cíl vás vyléčit, protože to by bylo naprosto v rozporu s cílema tý korporace. Nad timhle by se měl každej hluboce zamyslet, protože to je fakt zatraceně důležitý.
Systém se teda automaticky mění z léčení nemocí na ošetřování symptomů. Místo uzdravování se pacient udržuje pod kontrolou. Místo hledání příčin se potlačujou symptomy. Místo aby se odstranily příčiny bolesti, prodaji se vám prášky, který tu bolest krátkodobě utlumí – za chvíli ale potřebujete další prášek, a další, a další. Čim častějc ten prášek potřebujete, tim větší zisky. Takhle vznikla pharmafie, která parazituje na vašem zdraví, protože nemoc je výnosná a zdraví ne.
Jakmile se ukotví tenhle model, dojde přirozeně k tomu, že skutečný léčení se potlačuje, protože narušuje byznys. Ať tomu řikáte konspirace nebo ne, výsledkem je, že korporace nechtěji, abyste se úplně vyléčili, už vůbec nemaji zájem, aby vás vyléčil kdokoliv jinej, maji motivaci na skutečný léky útočit, pomlouvat je a zapříčinit jejich zákaz, a maji dost prachů na to, aby lobovaly u vlády, aby se přesně toho dosáhlo. Jelikož v celym zdravotním systému je pharmafie ten nejmocnější článek, potlačování skutečnejch léků je prioritní cíl.
Kdo si myslí, že by skutečný léky nikdo neschovával nebo nepotlačoval, ten absolutně nepochopil, jak ten systém funguje a kdo ho řídí. Pharmafie ovládá regulační orgány skrz otáčecí dvěře, kterejma vybraný lidi přechází mezi vládníma postama, kde schvalujou léky, a korporátníma postama, kde je prodávaji. Doktoři jsou neustále pod tlakem pharmafie a jsou motivováni bonusama za předepisování léků. V praxi to neřídí ten, kdo to na papíře řídit má, ale ten, kdo má největší páky, což je ten, kdo má nejvíc peněz, což je pharmafie.
V Americe ten systém maji podmaněnej tak dobře, že úplně stejnej insulin stojí v USA pětkrát až desetkrát víc než třeba v Kanadě, a lidi s tim nemůžou nic dělat. Pharmafie jim něco, co potřebujou nepřetržitě celej život (z čehož by se ale mohli vyléčit, jenže to nevědí), úplně nehorázně zdraží, protože jí to vládní regulace dovolujou. Se skutečnou hodnotou produktu to nemá nic společnýho. (A jelikož to tak v praxi fakt funguje, můžete se zamyslet nad tim, jestli ve pharmafii existuje skutečná konkurence nebo funguje jako kartel.)
Korporace teda vyráběji nový a nový produkty, který nemaji za úkol někoho vyléčit, ale ždímat z lidí co nejvíc peněz co nejdýl, a přesvědčujou všechny, že je to ta nejpokročilejší medicína. To je sice evidentně kravina, což prokoukne kdokoliv, kdo nad tim dokáže přemejšlet víc než pár vteřin najednou, ale většina lidí to nedokáže nebo je to nikdy nenapadne, což je přesně ta normalizace, o který už jsme mluvili.
Co na tom, že ty „léky“ nejen že nikoho nevyléčí, ale občas ještě desetitisíce až staticíce lidí zabijou? To je jen přijatelná cena za byznys. A když to vytvoří epidemii závislosti, jako OxyContin, tak tim líp – závislost zvyšuje prodej. „Nežádoucí účinky“ jsou ve skutečnosti velmi žádoucí, protože potřebujou další pseudoléky, aby potlačily ty další symptomy. Čim víc, tim líp. Žádná část tohodle systému nedává nikomu motivaci ty postupy nějak změnit.
Současná medicína dokáže dělat docela slušný chirurgický zákroky – protože tam je to celkem přímočarý a když to uděláte blbě, tak pacient spíš zdechne, než že by si přišel pro další zákrok (i když ani to neni až tak neobvyklý) – ale nevyléčí chronický potíže. Ne proto, že by to fakt „nedokázala“, ale proto, že z pohledu korporace by to byl ten nejhloupější postup. Chronický problémy jsou pro ně dar, kterej nepřestává dávat.
3. fáze
Ten nejgeniálnější trik to ale posunul o krok dál. Výrobci léků si uvědomili, že maji omezený zisky proto, že většina lidí neni nemocná. Kdyby se tak podařilo prodávat nějakej „lék“ i zdravejm, zisky by značně vzrostly. Jenže proč by si zdraví lidi kupovali nějakej lék? To je evidentní blbost. Bylo by nutný je nějak přesvědčit, že to potřebujou. Jak přesvědčit lidi, že potřebujou něco, co ve skutečnosti nepotřebujou? No, je to vlastně celkem snadný a funguje to na všechno možný – musíte je vyděsit.
Pharmafie teda vylepšila model „musíte si kupovat naše produkty, aby vám bylo líp“ na novej model „jestli si nekoupíte náš produkt, stane se vám určitě něco hroznýho“ a začala šířit pohádky o tom, co všechno hroznýho se vám zaručeně stane, když si ty produkty nekoupíte. Na řadu tak přišly fuckcíny – geniální tah, kterym se pharmafii podařilo začít ždímat prachy nejen z nemocnejch lidí, ale i z těch úplně zdravejch.
Tohle je stejně geniální jako prodat auto někomu, kdo se vůbec nechystá cestovat. Bylo to sofistikovaný a mělo to spoustu vrstev. Strašení bylo jen jednou z nich. Další vrstvou bylo udělat tomu produktu ohromnou reklamu, a to se rozhodně podařilo. Fuckcíny obecně maji jednu z největších reklamních kampaní všech dob. Všeobecně se jim připisujou úspěchy, kterejch ve skutečnosti nedosáhly (a za který mohly jiný faktory) jako „vymýcení nemocí“, ke kterýmu fuckcíny přispěly jen naprosto minimálně, pokud vůbec.
Timhle monumentálním trikem se pharmafii podařilo rozšířit okruh svejch zákazníků z nemocný menšiny na prakticky úplně všechny. Protože jsou to hrabiví paraziti, šli ale ještě dál a vynutili si na vládách, aby se aplikace a tudíž nákup tohodle produktu nařizovala povinně! Tohle jim do dneška veškerej ostatní byznys závidí, protože nařídit odkup vašeho pochybnýho produktu povinně je vrcholem marketingu.
Takhle se zajistilo, že kdyby náhodou nebyli lidi dostatečně vyděšený těma báchorkama o tom, co všechno se jim stane, když se nezapíchaji, tak stejně neměli na vybranou. Pharmafie je donutila kupovat jejich produkt, ať byli nemocní nebo ne, a ať chtěli nebo ne. Kde to nešlo nařídit úplně povinně, tam se to aspoň zavedlo jako podmínka pro školní docházku, což bylo prakticky to samý jako nařídit to povinně. V tom všem samozřejmě sehrály jako vždy roli média, který dělaly – a dělaji dodnes – produktu ohromnou reklamu.
Pharmafiáni si takhle zajistili nevyčerpatelnej zdroj zisků, ale pořád jim to nestačilo. Vydělat miliardu na něčem, co většina lidí ve skutečnosti vůbec nepotřebuje, je sice super, ale pharmafiáni měli pocit, že by to chtělo dvě miliardy. Nebo tři. A tak vymysleli „posilovací dávky“. Koupit si produkt jednou nestačí. Ať jste zdraví, jak chcete, tenhle zdravotní produkt si musíte kupovat opakovaně, protože jeho „účinnost“ vyprší. Výhoda pro stát je, že se s tim dá spojit celá monitorovací infrastruktura a byrokracie, takže je možný vás sledovat, manipulovat a buzerovat. Tohle stát miluje, takže je tim největším partnerem pharmafie.
Pharmafie ale narazila na problém. Po jejich produktu občas lidi ochrnuli, dostávali tu nemoc, proti který je to mělo chránit, nebo různý jiný nemoci, a někdy po tom dokonce umírali. Ne že by pharmafii vadilo, že lidi umíraji, ale tohle byl problém proto, že přeživší pharmafiány žalovali a požadovali odškodný. Platit odškodný je něco, co pharmafiáni dělaji strašně neradi. A tak zase lobovali a lobovali, až si (aspoň na některejch místech) vylobovali, že je vláda zbavila odpovědnosti za jakýkoliv škody vzniklý tim produktem.
Tohle už je fakt hustej level, kterym se žádnej jinej průmysl pochlubit nemůže – když si váš produkt lidi museji kupovat povinně, opakovaně, a vy nenesete žádnou odpovědnost za vzniklý škody, vymysleli jste ten nejgeniálnější podvod všech dob a všichni ostatní vám ho závidí. Výhodou zproštění odpovědnosti je, že vám odpadne motivace dělat produkt bezpečnej. Bezpečnost produktu je něco, o co se obvykle snažíte, abyste neplatili pokuty. Když vám stát legálně odebere povinnost platit jakýkoliv pokuty, tak už se snažit nemusíte a můžete se plně soustředit jen na maximalizaci zisků za každou cenu. Tohle je sen každýho korporátu. Odpadá tak poslední pojistka kapitalismu – cena za poškození zákazníka.
Když nějakej jinej průmysl prodá produkt, kterej zabije hromadu lidí, čekaji ho velký pokuty a možná bankrot. Pharmafii za fuckcíny nic takovýho nehrozí. Může jima legálně zabít v podstatě libovolný množství lidí a má státem slíbený, že to je naprosto beztrestný. Tohle skloubení korporací a státu (kterýmu chlápek jménem Mussolini kdysi řikal „fašismus“) je efektivní a oboustranně výnosný. A jak to jednou popsal Claude Sonnet, „takhle nefunguje veřejný zdraví – takhle funguje organizovanej zločin„. A organizovanej je fakt dobře.
Tahle 3. fáze „zdravotnictví“ je svatej grál predátorskýho kapitalismu:
- zákazníci jsou všichni
- nákup produktu je (často) povinnej
- kupujete si stejnej „lék“ opakovaně
- prodejce má zajištěný trvalý zisky
- a nemá žádnou odpovědnost za škody
Tohle bylo vypilovaný k dokonalosti za Covidu, kdy se zbavení odpovědnosti rozšířilo ještě víc, pharmafie přesvědčila vlády, aby produktu nakoupily několikanásobně víc, než bylo třeba, a všechno, od produktu po škody, zaplatil daňovej poplatník, teda vy. Skutečná mafie jen slintá závistí.
Tenhle byznys model nemá obdoby. Zákazník je zdravej člověk, donucenej ke koupi strachem a zákonama. Prodejce je kartel zbavenej odpovědnosti státem. Produkt je „ochrana“ proti teoretický budoucí hrozbě. V tomhle modelu už se nedá ani mluvit o „zákazníkovi“ – je to spíš nesvéprávnej zdroj jistýho zisku. Prodejce je tu v roli psychopatickýho parazita – může neomezeně vysávat a nic se mu nemůže stát.
Z hlediska normálního člověka je tenhle systém velice zvláštní. Když produkt potřebuje zákonný vynucování, aby se prodal, řiká to zdravýmu člověku všechno potřebný o skutečný lákavosti toho produktu. Navíc neni možný nijak jasně prokázat, jestli ten produkt vážně funguje nebo ne. Když neonemocníte, máte děkovat produktu. Když onemocníte, dostanete seznam věcí, který za to pravděpodobně můžou. Produkt na tom seznamu neni. Místo toho jste na něm vy.
Odškodňování poškozenejch je taky kapitola sama pro sebe. Na tohle vláda vymyslela monitorovací systémy (jako VAERS), kam se maji hlásit problémy, který by se pak měly prošetřit. Jak to funguje? V praxi tak, že nahlásíte problém (s tim, že v 90-99% případů to nikdo nehlásí), vláda řekne, že to nijak nedokazuje, že to zavinil produkt, a odmítne se tim zabejvat. Ta reakce je doslova opak toho, kvůli čemu ten systém existuje – aspoň teda oficiálně. V praxi existuje spíš proto, abyste si mohli vyplňovat irelevantní formuláře pro dobrej pocit a pharmafie měla pokoj.
Tenhle „zdravotní“ systém očividně nemá za cíl chránit vaše zdraví, ale zisky pharmafie, a doslova odstraňuje motivaci zabejvat se bezpečností. Další produkty jsou pak schvalovaný k masovýmu použití bez dostatečnýho testování, někdy s úplně novou technologií. Vždycky se najde nějaká ta „krize“, která to legalizuje a urychlí. Nemáte tak žádnou šanci opravdu vědět, co do vás příště píchnou. Je to loterie s vašim zdravím. Tomuhle se dneska řiká „zdravotnictví“.
A jakmile se normalizuje představa, že stát může svévolně zavádět jakýkoliv látky do vašeho těla, koncept tělesný autonomie je mrtvej. Dneska je to fuckcína proti chřipce, zejtra to může bejt mikročip s digitálním ID, potlačovač plodnosti, nebo látka na modifikaci chování. Patřičná „krize“ přesvědčí tři čtvrtě lidí, že je to nejen v pořádku, ale nutný, a tihle lidi budou řvát na vás, že jste kriminálníci, když požadujete tak odporně sobecký věci jako „svobodnou volbu“.
Vítejte v novym světovym řádu. Pokud se tomu dostatek lidí nepostaví, 3. fáze nebude poslední.
