Jan Campbell: Podstatné je mnohem hlubší otázka
Část první
Nabídnutý příspěvek je modifikovanou částí připravované knihy s pracovním názvem – 80, a pořád se směji. V knize mimo jiné reflektuji na témata spojená a blízká s osobně známými a váženými profesionály mezinárodní úrovně, kteří se stali přáteli, a o kterých širší veřejnost neví, nebo jen málo, a to ještě zkresleně. V případě dnes nabídnutého příspěvku se jedná o téma suverenity národa a státu a o přátelích z tzv. gerontologické sekce Gallupova ústavu.
Pojmenování vzniklo v době, kdy někteří se stali důchodci a jeden z nich, dnes již nikdo neví, kdo to byl, řekl: pánové, přibývá nám důchodců, měníme se na gerontologickou sekci Gallupova ústavu, tedy již jsme parta gerontů. Parta gerontů, profesionálů narozených ve třicátých, čtyřicátých a počátkem padesátých let minulého století, pocházejících z různých míst Čech, Moravy a Slovenska. Jedná se o vysokoškolsky vzdělané muže z různých oborů humanitního i přírodovědného zaměření: ekonomové, právníci, diplomaté, filozofové, historici, učitelé, vojenští odborníci, žurnalisté, spisovatelé a podnikatelé. Osobně jsem se aktivně začlenil do party gerontů kolem roku 2012 po několika letech pozorování a prověření mého působení hlavními členy gerontologické sekce Gallupova ústavu a nabídce jednoho z hlavních organizátorů, předsedy klubu absolventů MGIMO, Josefa K. a v neposlední řadě i dnes stále intelektuálně čiperného 96letého přítele, JUDr Stanislava M.
Stanislavova diplomatická a právnická kariéra začala po přijetí do právního odboru MZV. Začínal podle mezinárodní klasifikace jako třetí velvyslanecký tajemník, byl postupně povyšován až na velvyslaneckého radu. Před dosažením funkce velvyslance byl z MZV propuštěn, aby se stal specialistou na mezinárodní právo veřejné a vedoucím menšího útvaru na MZV. S touto specializací byl vyslán jako tajemník stálé mise u Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni a poté jako tajemník stálé mise u OSN v New Yorku.
Jako člen delegace se zúčastnil v New Yorku konference OSN o mezinárodní arbitráži, později Vídeňské konference o diplomatickém právu. poté jako vedoucí delegace na Vídeňské konferenci o mezinárodním smluvním právu a v Ženevě ve výboru pro definici agrese. Byl vícekrát členem delegace na Valném shromáždění OSN. V ČAV (Akademii věd) vydal knihu Diplomatické styky a imunity, se kterou obhájil postgraduální titul. Později spolu s Miroslavem Potočným, profesorem mezinárodního práva, vydal v anglickém jazyce knihu Hlavní právní zásady mírového soužití států, jako tisk Univerzity Karlovy. Publikoval na 30 vědeckých statí a má svůj oddíl v Národním archivu. Tolik k vědecké kariéře spřízněné duše a referenci.
Z mise u OSN v New Yorku odešel na pozvání do právního odboru sekretariátu OSN. Stal se asistentem právního poradce-náměstka generálního tajemníka OSN. Jako člen sekretariátu se zúčastnil zasedání výboru OSN v Mexiku. Byl samostatným tajemníkem zvláštního výboru VS OSN pro posílení mezinárodního práva a byl jmenován právníkem vojsk OSN na Kypru. Ve službách OSN působil dále jako právní poradce v nejvyšší kategorii P5 pro plebiscit v Západním Irianu, nyní v Indonésii, právní poradce OSN na Středním Východě a po odvolání souhlasu izraelské vlády do špičkové funkce jako právní poradce všech misí OSN na světě. To vše nebránilo v roce 1970 náměstkovi ministra Klusákovi zakázat mu odjezd, připravit propuštění z MZV a potvrdit, že závist trvá vždy déle než štěstí těch, jimž závidíme (F. de La Rochefoucauld), a že Čechy jsou kolébkou závisti (Petr Nárožný, dabér, inženýr, TV moderátor).
Úvod
Válka nezkouší jen armády, ale testuje i doktríny. Současný staro-nový konflikt Izraele a Spojených států s Íránem znovu otevřel základní otázku: Kdy územní celistvost zachovává pořádek a kdy chrání systémové narušení? To není argument pro fragmentaci, a již vůbec ne Íránu. Jeho lid bezvýhradně podporuji od dob studia Islámského bankovnictví a pojištění v Londýně a po první návštěvě Iránu během zatmění Slunce 11. srpna 1999. Zatmění jsem pozoroval s dcerou Olgou a Betinou a Jiřím Lobkowicem v Isfahánu, ležícím v pásu totality. Úkaz nastal kolem 14:50 místního času a fáze úplného zatmění trvala zhruba 1,5 minuty.
V České republice nejvýraznějším zážitkem bude částečné zatmění 12. srpna 2026. Měsíc zakryje až 86 % Slunce. Úplné zatmění přímo z území ČR uvidíme až 7. října 2135, dlouho po prvním úplném zatmění Slunce 12. května 1706. Částečné zatmění Slunce bude v Iránu 2. srpna 2027 a příští úplné zatmění Slunce 20. března 2034. Pás totality s maximální délkou kolem 4 minut a 9 sekund zasáhne africký kontinent a přes Blízký východ postoupí dále do Asie.
Zmiňuji se o zatmění Slunce, protože když začalo, skoro jak zázrakem se obloha vyčistila a bylo jasno. Úžasný zážitek to byl i proto, že bylo možno vidět nekonečné množství srpečků na zemi, jak světlo prosvítalo skrze větve. Další, co mě zaujalo bylo, jak ztichli ptáci. Najednou bylo ticho. Jenom stín způsobený obrovskou vesmírnou lodí zakrývající Slunce prošel krajinou a s ním přišel ne moc silný vítr a zvláštní pocit údivu ze zatmění.
Zatmění Slunce z pohledu vědy nabízí jedinečnou možnost prozkoumat sluneční korónu a chování zemské atmosféry. Historicky a astrologicky je zatmění vnímáno jako symbol změny, chaosu či varování. A o to jde v tomto příspěvku. Současné výzvy mají strukturální charakter a doktrína uznání, tj. rámec upravující suverénní legitimitu buď funguje podle disciplinovaných kritérií, nebo se rozpadá v politickou improvizaci. Jsme svědky, kteří si ne vždy uvědomují rozsah sázky sahající daleko za hranice, tentokrát Blízkého východu, Iránu a Teheránu.
Montevideo úmluva (1933)
Úmluva stanovuje čtyři objektivní kritéria pro státnost: 1) Trvalé osídlení. 2) Definované území. 3) Efektivní vláda. 4) Schopnost vést zahraniční vztahy. Přitom platí, že uznání nevytváří suverenitu, protože není rétorickým dědictvím, ale institucionální realizací.
Po desetiletí tento standard upevňoval stabilitu. Napětí začalo, když uznání přešlo od vyjádření k politickému signalizování. Vlna uznání rozšířených na Palestinu navzdory rozdělené územní moci a operační přítomnosti ozbrojené organizace, kterou některé západní vlády označují za teroristickou, mluví sama za sebe. Více než 140 států uznává Palestinu jako stát. Toto uznání bylo rozšířeno navzdory rozdělené územní kontrole, nevyřešené ozbrojené a dvojí oblasti v rámci nárokovaného území. Motivace se lišily. Strukturální důsledky ne. Proto(že) práh pro uznání byl snížen. Jsme tam, kde jsme: ve válce, ignorování lidských práv a sporech.
OSN totiž nemůže snížit aplikovaný práh uznání a současně přísně vynucovat původní práh v dalších krizích. Takové konání představuje možnost obvinit OSN ze selektivní suverenity. A ta představuje korozivní podmínku legitimity OSN. Precedens o Palestině proto nevytvořil jenom diplomatický výsledek, ale i právní zranitelnost a zavedl elasticitu do rámce závislého na jednotnosti. Ve výsledku jsme svědky rozpadu autority a legitimity OSN.
Mezinárodní právo uznává nejen suverénní práva, ale i suverénní povinnosti. Odpovědnost chránit odráží ústřední předpoklad: suverenita znamená povinnost chránit populace a zdržet se jednání, které destabilizuje ostatní. Z bezpečnostního hlediska se tento princip dnes ještě více vyostřuje. Když stát využívá své suverénní území k inkubaci, financování nebo poskytování operační hloubky nestátním ozbrojeným aktérům, nejde pouze o porušení politiky, ale o narušování samotné Vestfálské dohody a suverenity. Obě, dohoda a suverenita, předpokládají monopol na sílu uvnitř území a současně omezení mimo něj.
Z uvedeného vyplývá, že právo na územní celistvost je tak silné, jak silná je povinnost územní odpovědnosti. Pokud stát tuto povinnost porušuje, například exportem nestability, ochranou zástupného násilí nebo degradací ochranného vládnutí, předpokládaná územní imunita slábne. Suverenita přestává fungovat jako štít pořádku a stává se štítem nepořádku. Proč? Protože suverenita představuje smlouvu založenou na plnění povinností, nikoli bezpodmínečného dědictví. V tomto smyslu a kontextu doktrína uznání musí hodnotit jak centrum, tak i případné nástupnické subjekty pohledem suverénního výkonu.
Pokud se Írán nebo Rusko rozpadne
Vznikající subjekty se odvolají na precedent. Pokud se po Putinovi Rusko destabilizuje, republiky v rámci jeho federální struktury budou citovat precedent. Regiony napříč Afrikou a Eurasií s vymezeným územím a nároky na historickou kontinuitu ho budou také citovat.
Připomínám, že samotná Afrika má tisíce historicky ohraničených etnolingvistických komunit, z nichž mnohé tvořily před koloniální politické entity s před imperiální kartografickou konsolidací. Podle přísné definice a interpretace úmluvy z Montevidea většina entit nemůže být uznána. Doporučuji zájemcům o téma seznámit se podrobněji a srovnat výsledky a následky elastického rozpoznání (elastic matching) a pevného porovnávání (rigid matching).
Rozpad Sovětského svazu přinesl patnáct mezinárodně uznávaných nástupnických států. Ruská federace obsahuje více než dvacet federativních republik a řadu autonomních oblastí. Destabilizační scénář by mohl vyvolat velké množství aspirujících entit, které by daleko překročilo rozpad Sovětského svazu. Systém OSN byl totiž navržen pro přibližně dvě stě suverénních členů. Nebyl navržen k rozhodování o kaskádových nárocích na uznání vyvolaných elastickými kritérii. Proto OSN se nachází ve vnitřním rozporu, který umožňuje uznání aspirativní státnosti bez jednotné územní kontroly a konsolidované pravomoci.
Pro nezkušené v právu uvádím, že aspirativní státnost označuje stav, kdy určité společenství nebo území usiluje o dosažení plnohodnotné státnosti, ale v daném okamžiku nedisponuje všemi jejími znaky. Koncept aspirativní státnosti lze rozdělit do dvou základních rovin: Mezinárodně-právní (národy bez státu, například Kurdistán) a sociologicko-filozofická (ideál státu). V politologii a právní filozofii vyjadřuje tato rovina touhu společnosti po dosažení určitého ideálu, právního řádu či uspořádání. Státnost je vnímána spíše jako cíl, hodnota nebo norma, kterou se společnost snaží naplnit, ačkoliv reálné poměry za tímto ideálem zaostávají. V kontextu dějin české národní obrození bylo obdobím, kdy národ žil v rámci cizích impérií, ale udržoval si myšlenku vlastní státnosti jakožto legitimního politického cíle.
Malá odbočka do české kotliny
V předvolebním přemítání se mně spřízněná duše, Rudolf H. (1935), bývalý český a československý politik KSČ (za normalizace místopředseda vlády České socialistické republiky a předseda České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj) zamyslel nad osobností, která pochází z vysočinského kraje. Mohla by být vodítkem při posuzování mnohých kandidátů na posty v našem státě. Jde o Zdenka Mahlera. Tato, nejenom pro Rudolfa a mě mimořádně vzdělaná osobnost je známa široké veřejnosti. Mahler byl historikem, spisovatelem, publicistou. Vyznával politiku Karla IV., Husa, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka. Tedy osobností s velkým vztahem k českému národu.
Z práce předem jmenovaných se vykrystalizovala česká politika o existenci českého národa a idea československého státu. Idea, která propojila historické zkušenosti s demokracií a stala se aktivním činitelem odboje. Vyvrcholila ustavením československého státu v roce 1918 a po roce 1945 obnovením státu. Tato idea byla vlastní i Mahlerovi. Jeho odpor k tendencím, které zakládaly život národa na lžích a výmyslech byl inspirující. V jedné z posledních komunikací mi Rudolf H. dal odkaz na Právo ze dne 31. 12. 1999. V něm Mahler napsal: Mám někdy dojem, že se vytváří model globální totality, který má jeden velice výrazný výstup-naprosto cílevědomou a programovanou debilizaci…jde o zradu vzdělanců…televize oslavuje jen spodní polovinu těla-břicho a žlázy. Kultura ale souvisí se slovem kultivace, má oslovovat srdce a mozek.
ČT, ČRo a další mají co dohánět i proto, že Mahler dokládal, že intelektuální i morální úroveň našeho lidu je vyšší než u těch, kteří si osobují právo mu vládnout. Mohli bychom uvádět nepřeberné příklady z polistopadového života. Ztracené ideály Mahlera bolely, stejně jako bolí každého vlastence nebo skutečného hosta. Dnes již mnozí vědí, že po listopadu 1989 lid přestal být svobodným správcem svého státu. Ztratil hrdost, sebevědomí občana českého státu, národní charakter a ryzí vlastenectví, úctu, cit, lásku k sobě i k ostatním, napsal mi Rudolf H. a pokračoval: lidu je zamlžován tisíciletý zápas za národní sebeurčení. Určitě si pamatujeme jeho televizní pořad „Ano, Masaryk!“ Mahler uvedl mimo jiné to, co platí i dnes: Jsme ve svém profilu plebejský národ. Nad plebejstvím jedni ohrnují nos, protože plebejci přežívali díky různým i nectným kompromisům a přikrčenosti, ale na druhé straně i díky úporné pracovitosti a schopnosti přežít. Díky tomu jsme přežili, ale tu ohnutou páteř si neseme dál…
Mahler nabádal, abychom si vážili osobností, které jsou propagandou a mocnými odmítány, ale v historii prokázali víru, cit k vlasti a dali své srdce, sílu, obraně a rozvoji českých tradic. Dne 20. 12. 2008 v Magazínu Práva pravdivě konstatoval: Nemáme v historii přebytek hrdinů, a vysílat na popravu lidi, kteří se mravně osvědčili a neublížili je trestuhodné. Můžeme si každý sám doložit osobnostmi národního obrození, z období 1. a 2. světové války i z dob budovatelského úsilí při tvorbě naší socialistické republiky. Jejich odsuzování a zesměšňování se vymykalo a vymyká selskému rozumu, ale sloužilo a slouží nepřátelům našeho národa. Nebudu pokračovat…
Zpět k meritu příspěvku
Představené a popsaná aspirativní státnost, antropologická válka, pohřeb v Iránu a pozice k němu nemohou koexistovat donekonečna. Rusko, mající společný osud s Islámem, musí vyhrát probíhající antropologickou válku na ukrajinském bojišti se Západem. Jeho současné elity si zřejmě neuvědomují význam institucionální aritmetiky, a že uznání za podmínek neúplné suverenity obhajované jako politické přizpůsobení a formalizované hlasováním získává precedentní charakter a stává se argumentem dostupným všem budoucím žadatelům.
Pokud je uznání v jednom případě rozšířeno bez plného souladu s Montevideem, musí instituce stanovit omezující princip, který tento případ odlišuje od ostatních. Bez takové doktríny se nároky na paritu stávají strukturálně nevyhnutelnými. Pokud vznikající subjekty v Íránu, Rusku nebo jinde uplatní rovné zacházení, OSN bude čelit omezené volbě a redukci legitimity. To není předpověď kolapsu, ale je to uznání strukturálního napětí. Íránská krize ho testuje s výsledkem, který napoví, zda bude uznání obnoveno, nebo dále oslabeno a stane obětí antropologické války.
Izrael představuje opačný model
Zatímco jiní usilují o uznání jako náhradu za vládnutí, Izrael si udržuje správu jako základ svého uznání a splňuje Montevideo v plném rozsahu. Izraelské hranice nejsou administrativními pozůstatky, které tvoří bezpečnostní nezbytnosti založené na historické kontinuitě a konsolidované institucionální realitě. Kde je suverenita vykonávána konzistentně, uznávání se stabilizuje. Kde je suverenita vyvolávána rétoricky a správa se rozpadá, uznání destabilizuje. Proto se setkáváme s dvojím hodnocením: Izrael je suverénním zlatým standardem. Izrael je vyvrhel.
Konzistence vyžaduje, aby kritéria vztahující se na legitimitu Izraele byla aplikována všude. Pokud je fragmentace v Íránu analyticky diskutovatelná především pod suverénním tlakem, podobné strukturální hodnocení nelze zakázat jinde. Bohužel realita neodpovídá potřebám ani dnes již mrtvého mezinárodního práva.
Příklad bezpečnostní kotvy
Západní Kapsko není pouze administrativně způsobilé. Je strategicky situováno, má definovanou územní jurisdikci, fungující soudy a orgány činné v trestním řízení, finanční systémy, obchodní infrastrukturu a trvale organizované obyvatelstvo. Leží na Cape Sea Route, jednom z nejvýznamnějších námořních koridorů na světě. Proto je trnem v oku Spojeným státům a všem, kdo bojuje proti BRICS.
Pokud by centrální jihoafrická vláda prohloubila strategické spojení s Íránem nebo Ruskem, Západní Kapsko by získalo zvýšený význam. Představovalo by to před-konsolidovaný blok správy podél globálního úzkého místa. V tomto kontextu by nezávislost nebyla místní agitací, ale geopolitickou ochranou. Krátce: bezpečnostní kotvou. Zde se nabízí zájemcům o mezinárodní politiku a bezpečnost srovnání s Iránem a Hormuzským průlivem.
Domorodost a znovu získání suverenity
Mezinárodní právo rozlišuje mezi nástupnictvím, vytvořením nového státu, a obnovou, to jest obnovením přerušené suverenity přerušeného suverénního státu.
Domorodost uznávaná v moderním diskurzu o sebeurčení nepředstavuje fragmentaci, ale zákonné znovuzískání politické kontinuity. Domorodost poskytuje právní kotvu pro nároky na obnovu tam, kde koloniální přerušení narušilo politickou kontinuitu. Sionistická obnova židovské suverenity probíhala v rámci této intelektuální struktury. Nebylo to nic nového a originálního. Bylo to znovu potvrzení, o kterém se bohužel prakticky nemluví ani nepíše.
Znovu získání suverenity po přerušení impériem představuje strukturálně paralelní argument. Odmítnutí pouze na základě dědičných koloniálních hranic by odporovalo elasticitě již zavedené jinde. Konečným testem doktríny uznání není oddělení, ale kontinuita povinností nástupnického státu. Uznání v takových případech by nevedlo k právní neplatnosti. Přeneslo by to povinnost na subjekty, které jsou strukturálně schopné ji dodržet.
Ve světě, ve kterém některé centrální vlády stále více působí mimo západní bezpečnostní normy a zároveň uplatňují suverénní imunitu, může uznání strukturálně stabilních nástupnických jednotek představovat geopolitickou hygienu spíše než nestabilitu. Proč? Protože územní celistvost není posvátná, protože existuje. Je posvátná, protože je legitimní a funguje.
V kontextu Palestiny, Iránu a Izraele, abych jmenoval některé z mnoha, jednání Íránu vyvolává otázky ohledně ztráty svrchovaného majetku. V případě Palestiny se jedná o precedens, který vyvolává otázky doktrinální pružnosti. V případě Izraele se jedná o prokazatelnou disciplinovanou suverenitu. Západní Kapsko a podobné útvary ale představují případy k hodnocení podle konzistentních kritérií připravenosti, odpovědnosti a původnosti.
Proto doktrína uznání se musí vrátit ke svému smluvnímu základu. Právo na územní celistvost totiž závisí na povinnosti územní odpovědnosti. Kde tato povinnost selže, musí se doktrína přizpůsobit. Ne emocionálně, ne selektivně, ale strukturálně, protože mapy nejsou teritorii a nezachovávají pořádek. Je to výkon, který udržuje pořádek. Současná iránská krize je pro nás všechny historickou zkouškou. Odpověď rozhodne, zda suverenita zůstane smlouvou, nebo se stane sloganem.
Více a podrobněji na předem uvedené téma píše Grant Arthur Gochin, diplomat, novinář a poradce pro bohatství zaměřený na historickou odpovědnost, židovskou kontinuitu a doktrínu uznání. Gochin je emeritním vyslancem Africké unie pro záležitosti diaspory, zastupuje všech padesát pět členských států Unie a je emeritním děkanem losangeleského konzulárního sboru.
…………………………………………………………………………………………………..
Není pohřeb jako pohřeb
Část druhá
V jedné části připravované knihy – 80, a pořád se směji, popisuji stručně historii, tradice a rozdíly pohledů na smrt a posmrtný život. Ten se liší v závislosti od víry umírajícího. V křesťanství duše je nesmrtelná a po smrti těla odchází k osobnímu soudu. Podle svých činů a víry směřuje do nebe, očistce, nebo pekla. Ve východním náboženství (Hinduismus a Buddhismus) duše (vědomí) prochází procesem reinkarnace: po smrti jednoho těla se vtěluje do jiného, přičemž další osud určuje karma, tj. součet dobrých a špatných skutků. V judaismu, který chápe lidskou existenci v celku to znamená jednotu života a smrti: Život je den mezi dvěma nocemi: nocí „ještě ne“, před narozením, a nocí „už ne“, po smrti. Jinými slovy: Smrt je noc mezi dvěma dny. Dnem života na zemi a dnem věčného života v budoucím světě. V islámu duše po smrti upadá do spánku (barzakh) až do dne posledního soudu.
Obecně lze říci, že zatímco tělo podléhá rozkladu, duše je v mnoha kulturách vnímána jako podstata, která pokračuje ve své existenci v jiném stavu nebo formě. Smrt tak není absolutním koncem života, ale pouze přechodem v jeho jinou formu. Proto mimo jiné se snažím praktikovat Memento vivere. Jedná se o latinský obrat znamenající pamatuj na život nebo pamatuj, že máš žít. Jde o pozitivní doplněk k ponurému memento mori (pamatuj, že zemřeš), který připomíná, abychom využívali přítomnost, vážili si života a nenechali se paralyzovat strachem ze smrti. Pošetilým a ignorujícím historii a tradice politikům doporučuji osvojit si význam jednoho z čínských přísloví: Když budeš trpělivý v jedné chvilce zlosti, ušetříš si stovky smutných dní.
Poselství pohřbu ajatolláha Alího Hosseiniho Chameneího
Jak píše dnes agentura Fars, nejvyšší vůdce Íránu Mojtába Chameneí přednesl poselství při příležitosti pohřbu svého otce, ajatolláha Alího Hosseiniho Chameneího. Mojtába Chameneí. Poselství oslovuje íránský lid. Nejvyšší vůdce Íránu poznamenal, že lid v Íránu přísahá zesnulému vůdci, že bude neochvějně zachovávat učení, následovat přímou cestu a nebát se obtíží. Podle něj těžké zkoušky probudily vojenského ducha v obyvatelích republiky a očistily jejich srdce.
Přísaháme, že pomstíme vaše smrti, zdůraznil nejvyšší vůdce. Západ by se měl být na pozoru. Krevní msta vychází ze zásady oko za oko (nebo krev za krev) nežije jenom na Kavkaze, ale i v Albánii. Tam platí starověký zákoník Kanun, který definuje nejen pravidla pro krevní mstu, ale i pohostinnost, svatby či postavení žen. Chci věřit, že rodiny Kushnera a Trumpa, zabývající se developerskými projekty v oblasti nemovitostí, se důkladně seznámily s historií Kanun před rozhodnutím začít budovat resort pro bohaté na vojensky a strategicky zajímavém albánském ostrově Sazan a přeměnit neobydlený ostrov a části pobřeží Vlorë na luxusní hotely a vily.
V Íránu přišel konec šestidenního pohřbu bývalého nejvyššího vůdce Alího Chameneího, zabitého spolu s rodinou během amerického leteckého útoku na Teherán v únoru. Příprava ceremoniálu na celostátní úrovni v podmínkách války trvala několik měsíců. Pohřební průvod procházel Teheránem a Qomem, poté iráckým Nadžafem a Karbalou a končí v rodném městě ajatolláha, Mashhadu. V hlavním městě Iránu přišly desetitisíce lidí do Mosallah Grand Mešity imáma Chomejního a skandovaly Smrt Americe! a Jdeme si pro tebe! Lid požadoval odplatu a křičel výhrůžky proti Donaldu Trumpovi a Benjaminu Netanjahuovi. Ty dnes slouží prezidentu Trumpovi k vyhrůžkám zničit Irán a jeho civilizaci.
Je zcela jisté, že týden pohřbu se zapíše do historie bez ohledu na hodnocení dočasných politických elit Západu a Iránfobů jako týden, ve kterém Írán upevnil své postavení neotřesitelného civilizačního státu – hrdého na svou hlubokou historii a národní jednotu.
Srovnání západní smíšené demence s ohromující podívanou milionů lidí v ulicích Teheránu, Qomu a Mašhadu, a v Nadžafu a Karbalá v Iráku, kteří vzdávají úctu zesnulému zavražděnému vůdci ajatolláhovi Chameneímu, dovoluje vidět protiklad civilizace a barbarství. Protože se jedná o protiklad, který nelze ignorovat, budeme se muset vrátit dříve nebo později, k významu velkolepého pochodu pevné národní jednoty. Tne byl spuštěn rituály a obřady spojenými se zavražděným ajatolláhem Chameneím, jedním z nejvýznamnějších intelektuálních a politických vůdců konce 20. a začátku 21. století. Nešlo tedy jen o poctu společenských vrstev.
Na ceremoniály a pohřeb vyslalo vysoce postavené delegace přes 100 zemí. Zastoupeni byli ti nejvýznamnější představitelé globálního Jihu, Střední Asie, Kavkazu, Západní Asie, dokonce i Tálibánu. Rusko vyslalo jako Putina osobního vyslance vládní dvojku. Kdyby nebylo války, Putin by letěl do Teheránu osobně a také proto, že Rusko má společný osud s Islámem. Čína vyslala své vysoce postavené parlamentní vedení a Pákistán vyslal svého premiéra po boku vlivného polního maršála Ásima Munira.
Mapy, satelitní snímky a záběry z dronu, které jsem viděl v zahraničních médiích, dokumentují trasu pohřebního průvodu, který byl mnohem víc než jen tradiční státní pohřeb. Ceremoniálu a pohřbu se neúčastnil ani jeden vazal NATO a Spojených států. Je také pravda, že íránské ministerstvo zahraničí nepozvalo žádnou západní zemi, která podporovala izraelskou a americkou válku proti Iránu. Osobní pozvání iránské univerzity na pohřeb ajatolláh Chameneí jsem z pochopitelných důvodů nepřijal.
Na tomto místě se nabízí srovnání s hippokratickými vzhledy obličejů účastníků NATO summitu, kteří již umírají aniž by si toho byli zřejmě vědomi a kteří trpí těžkým vyčerpáním organismu. O tom o svědčí hippokratické tváře (facies Hippocratica), které se snaží radovat, když se dohodli se Satanem na pokračování již dnes prohrané války proti Rusku a na napumpování dalších 70 miliard dolarů do černé díry Ukrajiny.
Řecké slovo hypokrites označuje herce. Ti mění své kostýmy a masky během a pro každé představení, S postupem času se tak herci stali symbolem přetvářky. V řadě jazyků je proto hypokrita a odvozená slova označením pro pokrytce. Současní pokrytci nejsou dnes schopni vyjádřit subjektivní spokojenost s očekáváním příjemné budoucnosti. Tuto emoci totiž doprovází specifická mimika (úsměv jako nejlevnější oblek) a fyziologické změny.
Čína, která od začátku podporovala prakticky nefunkční memorandum o porozumění, si nyní uvědomuje, proč se o nefunkční memorandum Teherán nechce postarat. Proto se snaží konat tak, aby to nikdo neviděl a nikdo se nedíval, jak Peking rozšířil svůj fond likvidity v juanech na 500 miliard dolarů (zdvojnásobil tak kvóty Bond Connect), spustil clearingové centrum pro zlato v Hongkongu a oznámil uzavření futures kontraktů na zlato denominovaných v juanech. To vše a další znamená, že Čínská centrální banka si jasně uvědomuje, že globální poptávka po juanech se rozšiřuje nad rámec obchodu a zahrnuje investice, financování, tvorbu cen a, co je zásadní, tvorbu rezerv. Jinými slovy a krátce: zrychlená dedolarizace je na pochodu.
Rozlučkový a pohřební ceremoniál ve svatyni Abbash v Karbalá zdůraznil také hluboké spojení mezi klíčovými náboženskými a duchovními centry v Íránu a Iráku. Krátce: šíitskou jednotu. Ta slouží jako demonstrace měkké síly, protože úctu vzdali i sunnité a křesťané. Nedělní čeští ateisté-politici si neuvědomují následky ignorování této skutečnosti a význam pohřbu. Proto si dovoluji připomenout podstatu antropologické války a skutečnost, že válka NATO a spojenců proti Rusku a izraelsko-americká válka proti Íránu jsou deriváty téže imperiální války hodnot proti suverénním civilizačním státům, hluboce zakořeněných v euroasijské integraci.
Generální sekretář NATO s amputovanou páteří, který Evropu popisuje jako skvělou platformu pro projekci moci Spojených států, představuje vnitřní nebezpečí a vnitřního nepřítele, když hlásá, že z evropských letišť vzlétlo 5 000 letadel podpořit americkou válku proti Íránu. To přestavuje důkaz pro všechny s IQ nad 50, že NATO není nic víc než vazal a odrazový můstek pro impérium chaosu, drancování a pirátství Spojených států a existenční riziko pro Evropu.
V kontextu příspěvku, pohřbu ajatolláh Alí Chameneí, a toho, co se bude dít v představitelné budoucnosti nejenom v Evropě a Blízkém východě, doporučuji českým diplomatům a politikům se zájmem o zahraniční vztahy seznámit se s prací nazvanou Suverenita v Íránu, výzvy eurocentrismu od starověkého Íránu po Islámskou republiku, nebo Defining Iran: Politics of Resistance, autorky Shabnam J. Holliday, docentky mezinárodních vztahů na University of Plymouth ve Velké Británii a výzkumnou ředitelkou Britského institutu perských studií.
Předem zmíněná kniha představuje část multidisciplinárního a interdisciplinárního projektu, který zkoumá suverenity jako pluralitní pojem v případě Íránu. Tím zpochybňuje eurocentrické předpoklady v humanitních a společenských vědách a zahrnuje suverenitu od starověkého Íránu po Islámskou republiku, včetně protestů Žena, život, svoboda.
Prostřednictvím historického přehledu od starověkého Íránu až po současnost nabízí tento aktuální a originální příspěvek ne-eurocentrický přístup. Přináší mnoho poznatků o složitosti a vztahové stránce suverenit, jak vnitřních, tak vnějších. Při sociální konstrukci jsou suverenity, sahající od státu přes ženská těla a agentury, stejně jako jejich symboly, navigovány, vynucovány a zpochybňovány. Jen zřídka se teoretické a empirické bádání protínají tak sofistikovaně a intelektuálně důkladně. Sbírka esejí si zaslouží pozornost již proto, že první část zkoumá suverenitu ve starověkém Íránu tím, že se na Elamity, Achaimenovce a Parthy dívá teoreticky. Ve druhé části autorka zkoumá, jak území souvisí se suverenitou spolu s dalšími dynamikami v období Safavidů, druhé světové války, Pahlaví a Islámské republiky. Ve třetí části se autorka zaměřuje na soupeřící a koexistující suverenity v jižním Perském zálivu na počátku dvacátého století v Kurdistánu a jeho vztahy s íránskými vládami během 20. a 21. století, stejně jako na protesty Žena, život, svoboda.
Ne-eurocentrický přístup ke zmíněným tématům vyžaduje, aby čtenář přemýšlel o koexistujících a konkurenčních suverenitách z pohledu oblastních studií. Tento přístup přesahuje periodizované chápání historie, přispívá k lepšímu pochopení eurocentrismu, a také umožňuje širší pochopení kontextů, složitostí a agentur. Vše, co chybí českému školství.
Suverenita v Íránu
Jedná se o dvojí pojem zakořeněný jak ve vestfálské představě územních hranic, tak v jedinečném islámském rámci Velayat-e Faqih (Opatrovnictví islámského právníka), který byl založen po revoluci v roce 1979. Tato struktura spojuje božskou a lidovou legitimitu a funguje na několika odlišných úrovních:
1) Nejvyšší vůdce a božská suverenita. Na vrcholu íránského státu je Nejvyšší vůdce (Rahbar). Ten drží nejvyšší náboženskou a politickou autoritu. Podle ústavy nakonec patří suverenita Bohu a Nejvyšší vůdce působí jako pozemský zástupce, dohlíží na ozbrojené síly, soudnictví a klíčové záležitosti zahraniční politiky. Tento koncept upřednostňuje zachování islámského státu a jeho ideologické čistoty před západními demokratickými choutkami a mandáty.
2) Lidová suverenita a republika. Ústava uznává lidovou suverenitu tím, že začleňuje republikánské prvky, jako je prezident, parlament a místní rady. To je však přísně omezeno Radou strážců – orgánem duchovních a právníků, kteří prověřují všechny kandidáty ve volbách. V důsledku toho je lidová vůle podřízena celkovému rámci islámského systému.
3) Geopolitika a územní celistvost. Írán nekompromisně brání svou vestfálskou suverenitu, zejména územní celistvost, kontrolu nad přírodními zdroji a právo na sebeurčení bez zahraničního zásahu. Spory, například o strategické ostrovy Abu Musa, Velký Tunb a Malý Tunb v Perském zálivu, zdůrazňují nekompromisní postoj Íránu k jeho fyzickým hranicím.
4). Regionální vliv a Osa odporu. Írán rozšiřuje svou představu o suverenitě za hranice svých hranic prostřednictvím Osy odporu. Vnímá svou finanční, politickou a vojenskou podporu nestátním aktérům a spojeneckým vládám na Blízkém východě jako rozšíření své národní bezpečnosti, zajišťující regionální hloubku a odstrašující zahraniční hrozby.
Zájemcům o hlubší pohled na historické a vyvíjející se definice íránské státnosti doporučuji Edinburgh University Press a analýzu Cambridge Core týkající se zástupné války a státní moci.
Podstatné je mnohem hlubší otázka
Otázka: Co se stane s národem, který přežije desetiletí sankcí, ekonomické izolace, informační války, kybernetických útoků, průmyslové sabotáže, tajných operací, cílených atentátů a vojenského tlaku, aniž by ztratil svou základní soudržnost a vzdal se svých historických ambicí?
Moje hypotéza je jednoduchá. Historie si tuto válku možná pamatuje ne jako začátek úpadku Íránu, ale jako okamžik, kdy Írán přestal být vnímán jako stát pod tlakem a stal se civilizační mocností, předurčenou k tomu, aby se stala jedním z hlavních hráčů 21. století. Toto tvrzení je troufalé pro ty, kteří sledují mezinárodní vztahy skrze intelektuální kategorie zděděné z doby po studené válce, nebo získané v procesu nekonečných reforem vzdělávacího systému v době tzv. demokracie. Nicméně, kdo je schopen prozkoumat faktory, které udržitelně podporují moc, například historická hloubka, geografická poloha, soudržnost identity, průmyslová autonomie, vědecká kapacita, ekonomická odolnost, technologické mistrovství, strategická kultura a kolektivní důvěra, dojde k výsledku, íránský vzestup k moci není výsledkem konání státu. Irán totiž není jenom stát. Co mám na mysli?
Írán představuje historickou, jazykovou a civilizační kontinuitu, která prošla staletími, invazemi, říšemi, revolucemi a geopolitickými otřesy, aniž by ztratila smysl pro sebe sama. Jen málo národů má dnes takovou historickou hloubku v kombinaci s geografickou centralitou, ležící na křižovatce Blízkého východu, Kavkazu, Střední Asie, indického subkontinentu a hlavních globálních energetických tras. Přesto všechno geografie, o které se ideologové globalizace domnívali, že ji mohou rozpustit ve finančních tocích, digitálních trzích a abstraktních diskurzech o závislosti, zůstává jedním z nejtrvalejších určujících faktorů moci.
Irán se v tomto ohledu proto těší výjimečnému postavení. Nachází se na křižovatce několika světů: kontinentálního a námořního, asijského a blízkovýchodního, energetického a civilizačního. A především se nachází v blízkosti Hormuzského průlivu, životně důležitého pro značnou část globálních energetických toků a potravinovou produkci.
Každá krize, včetně té současné slouží jako připomínka toho, že tento průliv není jen námořním koridorem. Je to strategická tepna globální ekonomiky, významná geopolitická páka a drsná připomínka toho, že národy schopné ovlivňovat klíčové body mezinárodního obchodu disponují mocí narušovat, vyjednávat a odrazovat. To se ne vždy učí na univerzitách a odráží v tradičních ekonomických srovnáních a tabulkách. Odráží se to ale vždy v reálné politice.
Geografická centralita by nebyla dostatečná, kdyby nebyla podpořena demografickou, vědeckou a průmyslovou hloubkou. To, co se vypařilo v české kotlině a mnoha státech Evropy, lze identifikovat v Íránu. Ten má velkou, vzdělanou, urbanizovanou a technicky zdatnou populaci, poháněnou dlouholetým národním vědomím. Irán má vědeckou a administrativní tradici, která navzdory sankcím nadále produkuje inženýry, výzkumníky, techniky, vojenský personál, diplomaty a administrátory schopné udržovat fungování státu za podmínek, které by mnoho jiných společností jen těžko snášelo a vydrželo. To představuje, podle osobního hodnocení autora příspěvku, klíčový bod: Velmoci nejsou jen ty, které disponují zdroji, ale ty, které disponují myslí, institucemi a kolektivní disciplínou nezbytnou k přeměně těchto zdrojů v nástroje suverenity. Otázkou bez odpovědi je: Co z uvedeného má EU a zbytek Evropy?
Desítky let sankcí navíc vyvolaly paradoxní efekt, který historie již několikrát pozorovala: to, co mělo vytvořit závislost, někdy podporovalo autonomii. Írán, podobně jako Rusko, je nucen vyvíjet lokálně technologie, které již nemůže dovážet, nucen školit vlastní inženýry, posilovat své vědecké kapacity, konsolidovat svá průmyslová odvětví a budovat alternativní mechanismy pro ekonomickou odolnost, aby postupně transformoval omezení do (školy) síly a vlivu.
Írán byl a je nucen konfrontovat se svými vlastními možnostmi, studovat je, obcházet omezení a sankce, aby je poté mohl transformovat do dovedností. Vojenské balistické schopnosti vyvinuté v průběhu let jsou přímým důsledkem této logiky.
Kromě svého bezprostředního vojenského rozměru ukazují, že stát vystavený mimořádným omezením může nicméně usilovat o trvalý technologický vývoj, získávat komplexní dovednosti, udržovat strategickou průmyslovou základnu a nutit protivníky, aby zvážili jeho schopnost narušovat, odstrašovat a bránit se. A to i s použitím tradic, včetně zákona odplaty (Kisás). Korán nařizuje, že za prolitou krev má následovat spravedlivá odplata, ale omezuje ji pouze na viníka, nikoliv na jeho nevinné příbuzné. Podle islámu nese vinu za zločin pouze konkrétní jedinec. Kolektivní vina a přenášení viny na celý rodinný klan nebo společnost jsou v přímém rozporu s islámským učením. Současné elity EU, včetně ČR, se mají co učit.
V mezinárodních vztazích totiž není moc nikdy a pouze materiální realitou. Jde také o vnímání a jeho kvalitu. Kvalitu vnímání narušuje kognitivní digitální kapitalismus. Samotné vnímání často ovlivňuje chování, stejně jako samotné zbraně. Stát, který byl kdysi považován za izolovaný, křehký a odsouzený k vyčerpání, změní svůj status, jakmile prokáže svou schopnost vytrvat, přizpůsobovat se, udeřit, vyjednávat a přežít. Irán a Rusko jsou toho příkladem a současně i varováním pro dočasné politické elity EU, NATO a slouhy s amputovanou páteří.
Neukončená válka Izraele a Spojených států proti Iránu a ignorováni a nedocení ceremoniálů a pohřbu zavražděného vůdce ajatolláh Chameneí proto bude, podle osobního hodnocení autora příspěvku, působit jako akcelerátor moci. Posílí vnitřní legitimitu íránského státu u části jeho populace, zvýší prestiž v části muslimského světa a globálního Jihu a upevní doktrínu odstrašování. Bude stimulovat obranný průmysl, urychlí jeho úsilí o technologickou autonomii a umožní stát se aktérem, kterého již nelze považovat za pouhý objekt nátlaku.
Války ničí infrastrukturu. V případě neukončené války proti Iránu si mohu představit budování posílené legitimity, zkušenosti a kolektivní důvěry, jejichž strategické dopady daleko převažují nad bezprostředními materiálními škodami. Těmi se snaží Izrael, USA a NATO udivit a strašit pomatené, málo vědoucí a nekriticky myslící občany EU. Přes všechno napsané, nejdůležitějším prvkem zůstává psychologie.
Národy, které se stanou velmocemi, nejsou nutně ty, které čelí zkouškám. Často jsou to ty, které si vypěstují hluboce zakořeněné přesvědčení, že jsou schopny je přežít. Když totiž národ zjistí, že dokáže odolat izolaci, sankcím, ekonomickým krizím, destabilizačním kampaním a vojenským hrozbám, aniž by ztratil svou základní soudržnost, získá značnou psychologickou výhodu. V čem spočívá výhoda? V kolektivní důvěře. Ta je jednou z nejmocnějších sil v historii.
Národ, který se naučil, že dokáže vydržet, je mnohem obtížnější zastrašit než národ, který nikdy nebyl zkoušen nebo je veden vůdci s amputovanou páteří. Proto íránská zkušenost je pozorována a vyhodnocována i národy globálního Jihu, zejména Aliancí států Sahelu. Skutečným ponaučením z této historické události totiž není, že by Írán měl být napodobován v každém politickém nebo strategickém rozhodnutí. Hodnota iránské zkušenosti spočívá v demonstraci, že trvalou suverenitu nelze vybudovat bez kolektivní vůle dostatečně silné proměnit omezení v příležitosti, tlaky prověřené zkušeností a krize jako katalyzátory růstu. V kontextu popsaného se představila ve své celé nahotě před Českou republikou toho času neřešitelná výzva: Skutečné základy moci totiž leží jinde.
Základy budoucnosti a suverenity mají své kořeny ve školách, v jazyce, v kolektivní paměti, ve schopnosti národa předat svým dětem ucelenou vizi své minulosti, jasné pochopení své současnosti a jasnou ambici pro svou budoucnost. Mladá generace se nachází na univerzitách, ve výzkumných centrech, laboratořích, dílnách, knihovnách, technologických společnostech a Bůh ví, kde ještě. Na všech popsaných a nepopsaných místech vznikají však znalosti. Největší vítězství, kterého může národ dosáhnout dnes a v představitelné budoucnosti, není vítězství vojenské, ale intelektuální. Vytváří kategorie, skrze které národ přemýšlí o světě, posuzuje své zájmy, definuje svá spojenectví a utváří svůj osud s pomocí kritického, tj jasného myšlení.
Proto kolonizátoři a imperiální mocnosti studovali kolonie, ne však kolonizovaní, vyprávěli o koloniích jiní, vysvětlovali jiní, klasifikovali jiní a někdy jiní dokonce i chápali, ale byli pokrytci. Krize kolonií byly interpretovány optikou cizích národů. Národy byly popisovány podle importovaných kategorií, rodné jazyky byly nahrazeny imperiálními (angličtinou, francouzštinou, španělštinou) a marginalizovány při produkci znalostí. Elity byly vychovávány k tomu, aby se na vlastní kontinent dívaly optikou těch, kteří měli zájem na udržení intelektuální závislosti. Skutečná suverenita proto vyžaduje, aby se národy staly tvůrci vlastních narativů, vlastních analýz a vlastních ekonomických, strategických, vědeckých a kulturních doktrín. I v tomto smyslu má Česká republika velký deficit.
Proto proces obnovy začíná ve škole a v rodině. Ve škole ne proto, že by škola sama o sobě vyřešila všechny ekonomické, bezpečnostní či institucionální výzvy, ale proto, že škola zůstává místem, kde se formuje sebeobraz lidí. Začíná to, když se děti současně učí rodný jazyk, literaturu, matematiku, umělou inteligenci (jako multidimenzionální aproximaci) a historii velkých říší. Poté se věda přestává vyučovat jako import (dovoz) ze zahraničí a stává se nástrojem osvobození. Rodný (mateřský) jazyk, který dokonce definuje Evropská komise pro svoji nomenklaturní školu, přestává být považován za pouhý domácí jazyk a stává se nástrojem pro předávání znalostí, občanství, intelektuální abstrakce a historického vědomí. V žádném případě se nejedná o návrat ke starým způsobům již proto, že po staru se žít nedá.
Civilizace, která odmítá vlastní vědu, se odsuzuje k závislosti. Civilizace, která se zříká své paměti, se odsuzuje k zapomnění. Vědec nebo vyučující, který sprintuje za citacemi je potenciální zrádce národa, domoviny. Albert Einstein (1879-1955), Irving Langmuir (1881-1957), ale i Rus Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857-1935), průkopník teorie raketových letů a zakladatel soudobé kosmonautiky a další nikdy nic nezveřejňovali kvůli citacím, a přesto se stali vědeckými hvězdami bez pomoci citací, drahých komputerů a tzv. umělé inteligence.
Skutečnou výzvu současnosti představuje totiž vybudování syntézy mezi hodnotami předků a požadavky současného světa, mezi dědictvím a inovací, mezi pamětí a technologií, mezi důstojností předků a odvahou inženýrů, to vše na základě nadčasových hodnot morálky a etiky.
Byly a jsou to hodnoty morální a etické, které umožnily a umožňují společnostem přežít po staletí, a které dnes tvoří základ a představují příčinu antropologické války. Hodnoty, o kterých píši nejsou v žádném případě neslučitelné s modernitou. Důstojnost, solidarita, dodržování slova, odvaha, úcta ke starším, smysl pro společenství, individuální odpovědnost, statečnost tváří v tvář nepřízni osudu a zájem o společné dobro jsou totiž hlavními strategickými zdroji ve stále více fragmentovaném, individualistickém a nestabilním světě. Technologicky vybavená, ale morálně roztříštěná společnost, jakou je ta současná, zůstává křehká, zatímco společnost schopná sjednotit morální disciplínu, kolektivní paměť a vědecké mistrovství se většinou stává neotřesitelnou.
Irán a Rusko budou příkladem, který pro pokrytce bude těžké vzít na vědomí. Nejenom pro českou kotlinu platí, že 21. století bude definováno méně pouhým vlastnictvím přírodních zdrojů než schopností produkovat, organizovat, chránit a přenášet znalosti. Hlavní bitvy zítřka se budou vést v oblasti multidimenzionální aproximace, kybernetické bezpečnosti, suverénní digitální infrastruktury, satelitů, polovodičů, biotechnologií, vysoce výkonných počítačů, velkých dat, energetiky, nových materiálů a kognitivní války. V budoucím světě bude stát, který není schopen kontrolovat svá data, chránit svou digitální infrastrukturu, školit své inženýry, rozvíjet vlastní technologickou doktrínu a zabezpečit svou strategickou komunikaci, závislý, i když bude mít vlajku, armádu, státní hymnu a bohaté přírodní zdroje.
Suverenita v 21. století
Z předem popsaného vyplývá, že suverenita v první řadě je a bude suverenitou vědeckou, technologickou a kognitivní. Ne nadarmo se traduje, že země, která zanedbává učitele si dláždí cestu k závislosti. Stát, který ignoruje výzkumníky se připravuje na úpadek a národ, který se vzdává rodného jazyka, ohrožuje předávání své identity.
Malé a střední mocnosti, a státy trpaslíci a švejkovské, se musí naučit sdružovat své zdroje, trhy, infrastrukturu, dovednosti, výzkumná centra a ambice. Evropa to pochopila po světových válkách, a přesto se stala zrádcem. Neuvědomila si, že spolupráce nestačí. Musí to být integrace.
Dějiny dokazují, že izolovaný stát si často vyjednává své přežití, zatímco federace (ne ve smyslu politiky EU) vědomá si svého poslání vyjednává o svém osudu. Írán proto není skutečným problémem či výzvou. Tou je otázka: Které národy se poučí z íránské zkušenosti dříve, než je historie donutí naučit se to tvrdě? Zpomalená a systémově zkorumpovaná EU a česká kotlina nebudou mezi vítězi, protože to, co se děje před našima očima, sahá daleko za hranice Blízkého východu. Nejde jen o konfrontaci mezi státy, ba ani o rivalitu mezi mocnostmi.
Jsme svědky neodvratitelné reorganizace mezinárodního systému kolem nových politických, ekonomických, technologických a civilizačních center gravitace v historickém hnutí, které znamená konec unipolárního systému 20. století, století lží, dluhů a mýtů. Po několik desetiletí žil svět ve výjimečném uspořádání, v němž se jediná sféra moci těšila svobodě jednání bez historické obdoby. Bylo by naivní si představovat, že příjemci tohoto řádu s nadšením uvítají vznik vyváženějšího, multipolárního a spravedlivějšího světa. Proto jsem se dostali do antropologické války se všemi představitelnými a pro mnohé nepředstavitelnými následky.
Dějiny se jen zřídka řídí preferencemi mocných. Spíše se řídí hlubokou dynamikou národů, civilizací a mocenských vztahů, které neúprosně přetvářejí rovnováhu světa. Proto budoucnost patří méně národům, které disponují největším bohatstvím než těm, které vědí, jak toto bohatství proměnit ve znalosti, tyto v technologii, tyto ve strategickou autonomii a tuto autonomii v civilizační projekt. Vojenská suverenita chrání přítomnost. Intelektuální suverenita buduje budoucnost, na kterou pouze školy mohou připravit národ. Zdroje mohou obohatit jednu generaci, ale pouze znalosti mohou osvobodit několik generací.
Závěr
21.století bude patřit civilizacím schopným produkovat vlastní znalosti. Ty ostatní budou nadále najímat inženýry, kupovat technologie, vyprávět příběhy jiných, a nakonec žít ve světě, který si vymysleli jiní. Historie neposkytuje nikomu žádná trvalá privilegia. Odměňuje pouze ty národy, které mají vůli, disciplínu, paměť a odvahu potřebné k přípravě vlastní budoucnosti. Iránský, potažmo i ruský příběh představuje skutečnou bitvu naší doby.
Bitvu prý již vyhrál prezident Trump. Nehledě na jim samotným vyhlášené vítězství prezident vyhrožuje zbaběle v době práce na příspěvku totálním zničením Iránu, vybombardováním obyvatel a civilizace. To vše ze strachu o svůj život s nelidským přístupem k životu jiných. Přitom prezident se již ani nehlásí k prosazení demokracie, a má štěstí: Korán nedovoluje zabití členů jeho rodiny a nezná kolektivní vinu. Irán se naučil žít s americkou doktrínou o Islámu.
Prezident Trump přesto zatáhl do bitvy islámské sousedy Iránu, blízké po krvi, víře a korupci. Jedním z nich je Bahrajn. Vím své o situaci v regionu a Bahrajnu od známého z vládnoucí královské rodiny Al Khalifa. Ten mi svého času během třítýdenního pobytu v německém Rottach-Egern (jedné z nejbohatších vesnic Německa nacházející se u jezera Tegernsee v Bavorsku) obstaral pomocí satelitního telefonu povolení setkat se a mluvit s manželkou Sheikh Abdullah bin Ibrahim Al Khalifa (1975). Jedná se o druhého syna současného bahrajnského krále Hamada bin Isa Al Khalifa a jeho první manželky Sabiky bint Ibrahim Al Khalifa. Připomínám, že podle královské tradice se nesmí veřejně rozšiřovat informace o manželce.
Po rozhovoru a obdržení povolení z Bahrajnu bylo možné seznámit dceru Olgu (1985) s jejich dcerou, Sheikha Meriam bint Abdullah Al Khalifa (1980). Obě mladé dámy prožily, nehledě na ochranku, nezapomenutelné dny svých životů a založily přátelství nehledě na všemožné rozdíly. Připomínám, že brzo po seznámení Sheikha Meriam bint Abdullah Al Khalifa se dostala na titulní stránky světových médií začátkem 2000 let poté, co uprchla do Spojených států, aby měla aféru s americkým mariňákem Jason Johnsonem. Po rozvodu s Johnsonem v roce 2004 se vrátila do Bahrajnu, usmířila se svou rodinou a následně se provdala za vysoce postaveného diplomata. Dcera Olga se synem-vnukem Nicolas a manželem Marco, dnes žijí v severní Itálii.
Narcismem zraněný prezident Trump (1946) s vlastním hodnocením kognitivních schopností (testovaných v centru Walter Reed) je v objetí ducha doktríny veřejně platné od roku 2001 – Islám je hlavní nepřítel Spojených států. Proto by si mohl uvědomit obsah citátu (ve vlastním neautorizovaném překladu) Jeho královské výsosti prince Salman bin Hamad Al Khalifa (1969), korunního prince a premiéra: Svět se stále mění, změna je jedinou konstantou, zůstaňte přizpůsobiví, zvědaví a nespokojte se s druhým nejlepším. Pokračujte v tom, pokračujte v tlačení ostatních kolem sebe, abyste dosáhli cílů, které by neměly zůstat jen sny ve vaší hlavě.
Prezident ve věku autora příspěvku by také mohl uvědomit si, že Chameneí nebyl jen nejvyšším vůdcem Íránu a autoritou pro většinu šíitských muslimů, ale sloužil myšlence panislámského oživení a jednoty. Nehlásil se k roli nového chalífy, vůdce celé muslimské ummy, nábožensko-společenského prostředí sdílených zájmů a hodnot, ale připomněl potřebu jednoty k ochraně vlastní víry a země. Byl přesvědčen, že západní globální dominance se blíží ke konci, a proto je potřeba proces urychlit. Jeho chápání suverenity se neshodovalo s moderním západním, které vědomě uzavírá národy a civilizace do umělých státních hranic.
Chameneí záměrně odmítl vytvořit jaderné zbraně. Proto byl zavražděn. Ve skutečnosti očištěn od západního materialistického cynismu Chameneí se obětoval pro íránské vítězství. Stal se šáhidem, který zajistil Iránu budoucnost tím, že vzal z rukou nepřátel démonisaci a ukázal celému světu sílu ducha. Chameneí zvítězil za cenu vlastního života. Jeho syn bude pokračovat v boji, protože mají společného nepřítele: svět zla, pokrytectví a nelidskosti. A protože podstatné je mnohem hlubší otázka. Souhlasu netřeba.
Jan Campbell
11.07.2026
