Hormuzský průliv: Proč se lodní doprava hroutí navzdory „mírové dohodě“
Takzvaná „mírová dohoda“ z poloviny června poskytla jen krátký oddech. Námořní doprava přes strategicky důležitý Hormuzský průliv se opět dramaticky zhroutila. Příměří – pokud se tak vůbec dá nazvat – se ukazuje jako křehký konstrukt a toto úzké hrdlo globální ekonomiky zůstává pro plavbu uzavřené.
„Mírová dohoda“ mezi USA a Íránem, oznámená s velkou pompou v polovině června, se, jak se dalo očekávat, ukazuje jako bezcenný kus papíru. Podle aktuálních údajů Společného námořního informačního centra je lodní doprava v průlivu na pouhých 24 procentech předválečné úrovně. Americké válečné lodě, které se pokoušejí doprovázet nákladní lodě, jsou k ničemu. Majitelé lodí prostě nechtějí riskovat své posádky a plavidla v krupobití kulek.
K tomu se přidává finanční krach zadními vrátky: Agentura Reuters informuje , že pojišťovny již naléhavě nedoporučují lodním společnostem plavbu Hormuzským průlivem. Pojistné pro lodě v Perském zálivu se za velmi krátkou dobu prudce zvýšilo ze dvou na tři procenta z celkové hodnoty lodi. V zákulisí některé pojišťovny požadují dokonce pět procent. Jednoduše řečeno, to znamená: Průliv je sice teoreticky otevřený, ale v praxi se jím už téměř žádná lodní společnost nechce plavit. Je to prostě příliš nebezpečné.
Eskalace situace je způsobena také nedávným vývojem ve Washingtonu a Teheránu. Donald Trump oficiálně oznámil již tak vratkou dohodu před několika dny, protože íránská armáda nadále útočí na lodě a sousední země. Okamžitě následovaly americké letecké údery na íránské pozice, včetně letecké základny Íránšáhr. Mulláhové neváhali a odvetili útokem na základny v partnerských státech USA, Kuvajtu a Jordánsku.
Americké útoky na zhruba 90 íránských vojenských zařízení – včetně pobřežních radarových stanic, baterií protilodních raket, odpalovacích míst pro drony, velitelských center a námořních základen íránské revoluční gardy – však zjevně nijak nezmenšily trvající kontrolu Teheránu nad Gibraltarským průlivem. Pro radikální islamistický režim mulláhů stačí opakované a úspěšné ostřelování lodí k efektivnímu ochromení námořní dopravy. A tato taktika „špičkového útoku“ evidentně funguje. Zatímco Saúdská Arábie a Omán mohou přesměrovat svůj vývoz ropy alternativními trasami, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty jsou v pasti . Nadcházející ekonomická data za druhé čtvrtletí by měla odhalit plný rozsah škod způsobených státům Perského zálivu.
Írán využívá situaci v Libanonu jako záminku k prolomení příměří. Teherán se snaží vinu svalit na Jeruzalém. Realita je však jiná, než se muslimská propaganda snaží Západu namluvit: Izrael se soustavně brání pokračujícímu teroru Hizballáhu v jižním Libanonu a požaduje jeho úplné rozpuštění ještě předtím, než je vůbec možné stažení vojsk. Pro premiéra Benjamina Netanjahua je bezpečnost jeho vlastního lidu nejvyšší prioritou.
V Izraeli však sílí domácí politický tlak. Desítky tisíc evakuovaných občanů se již měsíce nemohou vrátit do svých domovů podél severní hranice a požadují definitivní a účinnou bezpečnostní záruku proti raketové palbě ze strany státu. Napjatou situaci ilustruje nedávný průzkum televize Channel 13: Nová strana „Jašar“ bývalého náčelníka generálního štábu IDF Gadiho Eisenkota v průzkumech získala značné množství podpory. Izraelští voliči sice v období před očekávanými volbami na konci října nadále upřednostňují nekompromisní bezpečnost, ale zároveň požadují jasnou a udržitelnou strategii pro boj s hrozbou na hranicích.
Situace na Blízkém východě tak zůstává nestabilní a na kritické úrovni. Vyvstává však také otázka, jak dlouho budou trhy s ohledem na tento vývoj schopny udržet ceny ropy na relativně nízké úrovni pod 80 dolary za barel. Navzdory některým alternativním trasám a zvýšené produkci od jiných producentů ropy na světovém trhu chybí velká část dodávek přes Hormuzský průliv – stejně jako značná část dodávek z Ruska, jehož ropný průmysl je pod útokem ukrajinských dronů.
