Alastair Crooke: Memorandum o porozumění zůstává pozastaveno, zatímco USA přecházejí k plánu „B“

Zatímco Hormuzský průliv zůstává blokován a frakce v Bílém domě mezi sebou nadále bojují – kdo si tu s kým doopravdy hraje?

Plán A předpokládal svržení Islámské republiky, která byla vnímána pouze jako křehký domeček z karet. Tento kolaps – jak se očekávalo – by se rozšířil a strhl by dolů několik propojených front osy odporu, uvádí analýza Mossadu a propojených izraelských mocenských center v USA. (Někteří američtí představitelé však měli pochybnosti.)

Předpověď lidového povstání v Íránu se ukázala jako strategická chyba takového rozsahu, že katalyzovala vznik silnější, vzdorovitější a sebevědomější republiky. Dokonce i izraelští experti uznávají, že falešný předpoklad, který byl základem války, vytvořil novou rovnováhu sil na Blízkém východě. Do té doby byl podle předního izraelského vojenského komentátora (Alon Ben David) Izrael hlavním partnerem na Blízkém východě pro světové zájmy; od nynějška však hlavním partnerem byl a bude Írán. Tento komentář zdůraznil, do jaké míry byl překročen Rubikon.

Kolektivní prosionistický blok tedy přešel k plánu B – „podvodu“ založenému na memorandu o porozumění. Trumpovy interpretace, které by Írán pravděpodobně přijal, by Írán fakticky odzbrojily prostřednictvím jaderné dohody, která by stát odhalila kvůli jeho požadavkům na „ověřování“: dotěrné, „všudypřítomné“ překvapivé inspekce „tajných podzemních zařízení“ ze strany MAAE a výslechy vědců a výzkumných akademií. Všechno by (opět) bylo odhaleno.

Ve spojení s širší izraelskou hegemonickou ambicí Plánu „B“ by cílem bylo současně lobotomie Hizballáhu prostřednictvím samostatné dohody o odzbrojení zprostředkované poddajnými libanonskými vládními frakcemi, které by vyvíjely tlak na toto hnutí ze severu, zatímco Izrael by na jihu rozséval chaos.

Plán souběžně předpokládá sterilizaci palestinského odboje pomocí vietnamského „strategického Hamletova programu“ jako modelu pro nucené přesídlení do sterilizovaných, oplocených „koncentračních táborů“.

Třetí složka zahrnuje demontáž iráckého odboje poddajným, USA dosazeným novým premiérem Alím al-Zaidim, který pod rouškou USA podporované protikorupční kampaně požaduje odzbrojení iráckého odboje do 30. září. Neutralizace iráckého odboje je považována za klíč k usnadnění syrské invaze džihádistických milicí prezidenta Džúláního do severního Libanonu, aby se plně uzavřela vazba kolem Hizballáhu.

Celkově se zdá, že plán „B“ naznačuje velmi komplexní regionální pacifikaci, zejména ve spojení s úsilím USA o násilné otevření „amerického koridoru“ na ománské straně Hormuzského průlivu.

Koncept regionální pacifikace bude pravděpodobně vnímán jako chytrý tah Trumpa, jehož cílem je snížit tlak, který na něj vyvíjí hněv neokonzervativců kvůli jeho „ústupkům“ Íránu v rámci memoranda o porozumění.

Ale je to opravdu tak moudré? Marco Rubio byl pověřen dohledem nad establišmentem v Bejrútu, aby mohl uzavřít mír s Izraelem v jejich sdíleném nepřátelství vůči Hizballáhu. Výsledný „kus papíru“ o odzbrojení Hizballáhu však postrádá legitimitu; je v rozporu s libanonskou ústavou a k tomu, aby měl jakoukoli platnost nebo význam, by vyžadoval schválení kabinetem a parlamentem.

Izraelsko-libanonská dohoda však vkládá nůž do zad Vanceovy samostatně dohodnuté, Katarem vedené americko-íránské koordinační struktury pro sledování dodržování memoranda o porozumění v Libanonu. Rubiova iniciativa vyloučit Írán z libanonského koordinačního rámce podkopává memorandum o porozumění i Vanceovo mediační úsilí. Rubiův třístránkový „dokument“ nevyřeší nic jiného, ​​než že „libanonský problém“ ponechá jako otevřenou ránu.

Nicméně pro fungování memoranda o porozumění je „příměří v Libanonu a stažení Izraele“. Zdá se, že Netanjahu pověřil Rona Dermera, aby přiměl Rubia memorandum sabotovat.

Takže teď máme v Bílém domě občanskou válku kvůli Íránu – Vance versus Rubio – zatímco memorandum o porozumění zůstává v limbu, pravděpodobně stále existuje, i když v kómatu.

Mezitím se věci hroutí: Netanjahuův hlavní vyzyvatel v nadcházejících volbách, bývalý šéf IDF a bývalý člen válečného kabinetu Gadi Eisenkot, tento týden potvrdil, že „Írán nikdy nezískal jaderné zbraně. Jsem velmi dobře obeznámen s celou zpravodajskou situací… Netanjahu si vymýšlí realitu, fabuluje hrozby a tím děsí izraelskou veřejnost.“ S tím souhlasil i bývalý premiér Bennett, který Netanjahuova tvrzení označil za „lži“ a obvinil ho z „obrácené konstrukce historie“.

To vše jen málo pomůže Trumpově naléhavé potřebě plně otevřít Hormuzský průliv, aby se zabránilo vážné hospodářské krizi. Na rozdíl od názoru, že se jedná o chytrý tah, jeden úhel pohledu (stále více zastávaný mimo jiné Íránci) je, že Írán je USA klamán – že memorandum o porozumění je lest, jak vynutit okamžité znovuotevření Hormuzského průlivu, jak navrhl Vance, s cílem doplnit strategické zásoby ropy USA a Západu a získat čas na to, aby se zjistilo, kde by mohly skrývat americké páky, pokud jde o další prvky memoranda o porozumění.

Názory v klíčové íránské expertní radě (a mezi širokou veřejností) se zpevnily: Írán by neměl dělat žádné ústupky USA, zejména pokud jde o průjezd (nepřátelských) lodí Hormuzským průlivem. Panuje shoda v tom, že íránský tlak na Hormuzský průliv bude pokračovat, dokud se bolest nestane nesnesitelnou.

Zatímco se ve Washingtonu otevírají trhliny – a Írán stále více nedůvěřuje Trumpovi a jeho klikatému kurzu – memorandum o porozumění se ukazuje jako podvod, jehož cílem je pouze otevřít dveře předtím, než bude Írán napaden jak nepřímo (prostřednictvím svých spojenců v odboji), tak i silněji.

Je zajímavé, že tento rostoucí názor se shoduje s prohlášením ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který vyjádřil svůj vlastní názor, že „dohody“ dosažené s Trumpem v Anchorage byly pravděpodobně také podvodem USA.

Takže, kdo koho „oklamal“? V tuto chvíli ropa z Perského zálivu do USA neteče. Podle agentury Reuters opustilo Hormuzský průliv nejméně pět supertankerů přepravujících celkem 10 milionů barelů saúdské ropy, naložených v Ras Tanura. Dva z pěti velmi velkých tankerů na ropu, které opustily průliv, míří do Japonska, zatímco dva další do Číny. To znamená – jak zdůraznil Larry Johnson – že i kdyby tankery mířily do USA nyní, USA by stále čelily vážnému nedostatku kyselé ropy, a to nejdříve do 23. srpna, vzhledem k 42denní tranzitní době do USA. (Kyselá ropa je klíčovou surovinou pro komplexní americké rafinerie, které vyrábějí naftu a letecké palivo.)

Poválečná analýza americko-izraelské války proti Íránu musí být odložena, protože Trump i Netanjahu vstupují do období nejistoty před volbami. Trump by mohl pohrozit, že Írán „vyhladí“, pokud se mu nepoddá a nepokloní se, ale je otázkou, zda si USA vzhledem ke svým omezeným zásobám munice dokážou udržet svou vojenskou přítomnost v regionu dlouhodobě. Nicméně další kolo intenzivní kinetické války je vysoce pravděpodobné – a v Íránu všeobecně očekáváno.

Krátký, „vysoce výkonný“ americký vojenský úder proti Íránu je možný, ale dosáhl by jen málo – a nic strategického.

Takže, kdo v této „válce“ prohrává? Izrael – a Netanjahu. Netanjahu je ve volbách také pod obrovským tlakem.

Očekávaný triumf Izraele nad Blízkým východem se neuskutečnil. Zastavila se i kombinovaná revoluční válka proti Rusku a obléhání Číny a zpochybňován je i (zatím neotřesitelný) vliv Izraele na USA.

Poté, co Netanjahu v roce 2015 přesvědčil Trumpa k odstoupení od JCPOA, začali přední izraelští bezpečnostní komentátoři naříkat nad jejich strategickým omylem jako nad „jedním z největších strategických omylů 21. století“. Je pozoruhodné, že někteří v Izraeli – včetně vysoce postavených vojenských představitelů – již naříkají nad atentátem na nejvyššího vůdce Alího Chameneího z 28. února 2026. „Alespoň jsme věděli, na čem s Chameneím stojíme,“ řekl Benu Caspitovi vysoce postavený izraelský vojenský zdroj.

„[Chameneí] měl červené linie, měl strategii a do jisté míry byl rozvážný. V íránském šílenství byla určitá stabilita. Současné vedení je mnohem méně stabilní, mnohem extrémnější a nepředvídatelnější. Jsou opojeni mocí a arogancí, přesvědčeni, že porazili Ameriku i Izrael.“