Egon W. Kreutzer: Co kdyby nám vládli idioti?
Kolikrát už jsem musel slyšet nebo číst řečnickou otázku: „Jsou tak hloupí, nebo jen zlomyslní?“
Zde se zájmovými skupinami vytváří falešná alternativa, která může vést pouze k odsouzení a vzpouře proti vládě. Samozřejmě je těžké řídit kurz národa. Samozřejmě je nutné neustále zvažovat zájmy a při tom jedna nebo druhá strana nevyhnutelně utrpí frustraci. A samozřejmě je nevyhnutelné, že chybný úsudek někdy povede k chybnému rozhodnutí. Ale zaprvé, to lze a obvykle se to rychle napraví, a zadruhé by bylo absurdní extrapolovat z tohoto jediného incidentu na celý průběh vládních kroků, které koneckonců Německo dovedly tam, kde jsme dnes.
Abychom odhalili rouhání, které je vlastní otázce „hloupost, nebo zloba“, stačí si v myšlenkovém experimentu představit, co by udělala skutečná hloupost. Sledujte mě tedy, prosím, při odpovědi na otázku: „Co kdyby nám vládli idioti?“
Začněme podrobnějším popisem typu „idiot“. Literatura pro něj nabízí dva vzájemně se doplňující a vhodné modely: a) Peterův princip a b) Dunningův-Krugerův efekt. Dunningův-Krugerův efekt uvádí, že lidé s nízkou kompetencí drasticky přeceňují své vlastní schopnosti. Protože jim chybí potřebné odborné znalosti, nedokážou rozpoznat ani složitost úkolu, ani své vlastní chyby. Peterův princip vysvětluje, že každý zaměstnanec v hierarchii stoupá, dokud nedosáhne své úrovně nekompetentnosti.
Kombinace těchto dvou faktorů jasně ukazuje, proč je tak těžké identifikovat idioty na vysokých pozicích. Během jejich vzestupu byly jejich schopnosti dostatečné k plnění jejich povinností. Jakmile však dosáhnou bodu neschopnosti, již nejsou schopni rozpoznat složitost svého úkolu, své chyby a v konečném důsledku ani svou vlastní neschopnost. Lidé zvenčí si tuto neschopnost často pletou s arogancí, i když ve skutečnosti jde jen o hluboce zakořeněné přesvědčení, že vědí všechno nejlépe, a proto dokážou všechno udělat správně.
Takže vidíte, idiot, jako je ten, kterému hypoteticky svěříme vysokou vládní funkci, se idiotem nenarodí. Naopak. Ve svých pozicích bude podávat dobré, ba dokonce vynikající výkony, což ho bude činit vhodným pro stále náročnější role, dokud po svém (doufejme) konečném povýšení katastrofálně neselže, ale nedokáže si to uvědomit. Bude tvrdohlavě reagovat na kritiku a hořce jít svou zvolenou cestou, dokud ho laskavý osud nepostaví do důchodu.
A teď si představte idiota, který byl před mnoha lety nadšeným zastáncem a propagátorem jaderné energie. Odvedl skvělou práci. Vyřešil jeden z energetických problémů Německa, když uvedl do provozu třicet reaktorů, ale nikdy moc nepřemýšlel o tom, že jaderná energie je nebezpečná. Koneckonců, elektrárny fungovaly bezchybně. Takový idiot jako kancléř by jednoduše ignoroval varovné signály z Fukušimy; spoléhal by se na to, že najde nějakou díru, kam uloží palivové tyče a další radioaktivní odpad. S takovým idiotem u kormidla by dnes třicet jaderných elektráren stále zahlcovalo síť svou elektřinou. Nemuseli bychom jen řešit problém rozdávání naší bezplatné obnovitelné energie jiným zemím za slunečných dnů s čerstvým vánkem; museli bychom platit za naši elektřinu, kterou můžeme používat 365 dní v roce.
Existuje však dostatek důvodů se domnívat, že náš hypotetický idiot, posedlý jadernou energií, by kategoricky odmítl připojení fotovoltaických systémů a větrných elektráren k síti. Koneckonců, to by bylo zcela mimo jeho oblast odbornosti. Chyběly by mu znalosti, aby pochopil, že slunce neposílá účty. Hrozné důsledky – konkrétně to, že v odvětví větrné, solární a bioplynové energie mohlo vzniknout asi půl milionu pracovních míst, která nyní chybí a která by přetížila systém sociálního zabezpečení – by mohly pokračovat, kdyby to tomuto idiotovi bylo dovoleno, ani by je nepředvídal, ani by je dnes nepřiznal jako své selhání. „Moje jaderné elektrárny,“ namítal by, „fungují dobře. O co jde?“
Je pravda, že tento příklad ještě nepatří k nejzjevnějším chybám, kterých se fiktivní idioti mohli v minulosti dopustit. Jeho hodnota spočívá v tom, že jasně ilustruje postup k bodu osobní nekompetentnosti a také v tom, že jasně ukazuje, že sebevztahujícímu se idiotovi v této fázi stále chybí něco důležitého: totiž cit pro ducha doby a z něj vyplývající adaptivní přístup.
V době, kdy bylo ještě módní vyrábět energii tam, kde je potřeba, by se takový hypotetický idiot mohl podílet na plánování největší a nejmodernější uhelné elektrárny na světě – Hamburg Moorburg. Možná by spoluvynalezl vysoce účinné spalování a prakticky bezezbytkové čištění spalin, ale kdyby byl s tímto zázemím jmenován ministrem životního prostředí, posměšně by ignoroval všechny vědecké poznatky o klimatických změnách způsobených člověkem a udržoval by svou elektrárnu v Hamburku, chrlící CO2, v provozu na plný výkon 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, dodnes i v každé myslitelné budoucnosti. Ani v případě, že by stoupající hladina Severního moře učinila město neobyvatelným i při odlivu. Tehdy by našel řešení a ochránil svou elektrárnu za 50 metrů vysokými hrázemi, protože idiot, který neumí nic jiného, by se uchýlil k takzvaným „osvědčeným metodám“.
Naštěstí byl Moorburg vyhozen do povětří. Naštěstí jsou lignitové doly prakticky vyčerpané. Naštěstí Hamburk ještě nebyl zatopen.
S idiotem jako ministrem hospodářství by spalovací motory stále byly preferovaným způsobem pohonu automobilů. Rozhodně by popřel celou problematiku oxidů dusíku a podvodný software, který v důsledku toho byl vynalezen, a postavil by se za Volkswagen, místo aby po žalobách z USA následoval vlastní právní kroky. Nechal by průmysl dál bloudit, místo aby vynucoval přechod na elektromobilitu stále přísnějšími předpisy EU a zákazem spalovacích motorů. Ten idiot by nikdy nepochopil, že to nejsou tržní síly, pokud jsou do značné míry nekontrolované, které vedou k plné zaměstnanosti a prosperitě, ale spíše to, že musí existovat plán a ten musí být realizován, pokud nemá být blahobyt ekonomiky ponechán náhodě.
Před slovem jako „odrůst“ by náš fiktivní idiot stál jako příslovečný jelen zasažený světlomety. On, který pocházel z ekonomického zázraku raných let a byl socializován v neustálém růstu, by si ani neodpočinul, ani se nezastavil, kdyby zbývala byť jen špetka nevyužité produktivity. Myšlenka, že trocha skromnosti by nám prospěla, že ve většině případů není auto nutné, protože by stačilo nákladní kolo, že když už mluvíme o skromnosti, je lepší mít právo opravit dvanáct let starý mobilní telefon, než si muset koupit nový, že mouční červi, pokud jsou správně připraveni, jsou ve veganské klobáse nebo bezlaktózovém dortu nenalezitelní, že staré oblečení by se nemělo vyhazovat do koše, ale odvážet na sběrné místo – to vše by vládnoucí fiktivní idiot odmítl jako nesmysl a nikdy by to nezačlenil do své politiky.
Ten idiot by se s ním smířil s pohádkou o Hansovi a Štěstíčku pro staré bílé muže, protože se to naučil jako dítě (jako dítě!).
Zlato proti koni, kůň proti krávě, kráva proti praseti, prase proti huse, husa proti mlýnskému kameni, který pak také klesá do studny.
On, ten idiot, by nám pak vysvětloval, že každá jednotlivá výměna byla idiotská. A my bychom mu to nemohli vyčítat. Uvědomění si, že skutečně šťastní budeme, jen když nebudeme nic vlastnit, je moudrost, kterou typ Dunninga-Krugera prostě nedokáže pochopit. Ne proto, že by se jí bránil – jen proto, že leží tak daleko mimo jeho sféru chápání, že by k ní nikdy nemohl dospět, i kdyby chtěl.
Je to stejný problém jako s bydlením. Ten idiot by dnes stále propagoval výstavbu domů, protože každý dům uvolňuje jeden nájemní byt. A stavěl by nájemní byty, respektive podporoval bydlení, protože je přesvědčen, že z toho by měli mít prospěch jak lidé, tak stavebnictví. Nepochopil by, že každý dům nenávratně pohlcuje půdu a je tou nejhorší představitelnou formou ničení životního prostředí, že každý nově postavený nájemní byt vede pouze k tomu, že staré byty již negenerují žádný výnos, nebo dokonce stojí prázdné. Pro něj je nedotknutelný domov zakotvený v ústavě základním právem, na které má každý občan nárok, a to za přijatelné náklady. Takže by stavěl a stavěl a stavěl a stavěl by dodnes. Gigatuny cementu, gigatuny cihel, to vše s gigatunami emisí CO2 – šílenství! A pak jsou tu obytné prostory: 3 pokoje, kuchyň, koupelna, balkon – ne méně než 120 metrů čtverečních. Že vysávání 120 metrů čtverečních spotřebuje třikrát více elektřiny než vysávání 40 metrů čtverečních, což je pro drtivou většinu čtyřčlenných domácností naprosto dostačující? Zdá se, že to nechápe. Neuvědomuje si to. Že barvy, tapety, nábytek a drobnosti pro 120 metrů čtverečních vyžadují mnohonásobně větší produkci, jen pro spotřebu? Zdá se, že ani to nechápe. Považuje to za dobré a normální a, jak to hned říká: To je prosperita.
Kdyby nám vládli idioti, nikdo z nich by si neuvědomil, že se musíme přezbrojovat závratnou rychlostí, abychom do roku 2029 dosáhli bojové pohotovosti. Nechali by nás bezbranné mezi Rýnem a linií Odra-Nisa. Jen proto, že Putin řekl, že o to nemá zájem. Ukolébaní desítkami let příměří by tito idioti dokonce kupovali ruský plyn z plynovodů a plnili ruskou válečnou kasu, když bychom stejně snadno mohli plyn získávat z USA tankery. Nikoho by nemělo překvapit, kdyby idiot odpověděl, že jen vyměňujeme jednu závislost za druhou, a to za výrazně vyšší cenu. Jak jsem již zmínil jinde, prostě mu chybí potřebné odhodlání.
Kdyby nám vládli idioti, naše populace by se rapidně zmenšovala, místo aby každý rok o trochu rostla. Nejsou schopni rozpoznat pozitivní aspekty imigrace. Stěžují si, že by bylo více kriminality. Argumentují, že imigrace do systému sociálního zabezpečení už není udržitelná, a navíc na to rozhodně nemáme prostor, s pouhými 230 obyvateli na kilometr čtvereční. Skutečnost, že bychom bez imigrace stagnovali v jednotvárné šedi nebo hnědi, v podstatě se dusili ve vlastní šťávě, pro ně není žádný argument. Místo toho zmiňují svou vlastní rozmanitost: Bavoři a Prusové jsou dostatečně rozmanití a stále máme Šváby a Porýňany, nemluvě o východních a západních Němcích. Je snazší projít velbloudovi uchem jehly, než přesvědčit takového idiota, že moře bílých lidí prostě není rozmanitost. Kromě toho už teď máme problém s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Tento problém strategie derůstu nezmírní. Ani trochu. Každý, kdo se stane nezaměstnaným v důsledku deindustrializace, je prostě mimo hru. Ale tam, kde stále dochází k růstu, v sektoru doručovacích služeb, nedostatek kvalifikovaných pracovníků stále roste. Pak se idiot stává krotkým. Kdyby se populace zmenšovala, nesměle poznamenává, nebylo by potřeba tolik doručovacích služeb, ale nechápe, že stále existuje velké množství kamenných obchodů, které je stále třeba nahradit online prodejci a doručovacími službami. Pokud mu na to upozorníte, jen se s prázdným pohledem zeptá: Proč? Doteď bylo všechno v pořádku, že?
S těmito vysvětleními by zákeřná otázka „Hloupí, nebo zlomyslní?“ měla být jednou provždy vyřešena. U fiktivních idiotů se ukázalo, že s naší vládou můžeme být naprosto spokojeni, i když čas od času musí být určitá část populace frustrována, aby si udržela a podpořila vyšší dobro. „Ani hloupí, ani zlomyslní“ musí být odpověď, až se někdo příště zeptá.
Ale je tu ještě jedna skutečnost, která by nás měla těšit, že nám vládne právě tato naše vláda, a ne fiktivní idioti. To je její vliv na naše přátele i nepřátele v zahraničí. Naše vláda si zasloužila náš respekt. Aby se nepoškodil image Německa v zahraničí, kancléř a ministři si nesmírně pečlivě hlídají, aby jejich osobní vzhled, jejich image a jejich pověst zůstaly bezvadné. Vědí, že by vypadali směšně, kdyby se nechali kritizovat, poučovat nebo dokonce zesměšňovat svými vlastními občany, kdyby se jim satirici a kabaretní umělci posmívali, což by zanechalo ošklivé stopy a snížilo by jejich politickou efektivitu.
S idioty by to bylo jiné. Idioti s omezeným obzorem a nedostatečně rozvinutou osobní důstojností by většinu věcí jednoduše chápali tak, jak jsou řečeny, míněny a zveřejněny – tedy jako humorný způsob vyjádření kritiky – a jen by se smáli. A pokud to není doopravdy vtipné, ignorovali by to.
Vládce, který se směje sám sobě, protože se směje s ostatními, když si z něj dělají legraci, není vládce, ale posměšník.
Viz Machiavelliho, „Vládce“, kapitoly XVII, XVIII a zejména XIX.
