Odteď budou údery na Kyjev probíhat trvale, pravidelně a systematicky!

Odteď budou údery na Kyjev probíhat trvale, pravidelně a systematicky! Tisková mluvčí Sergeje Lavrova to uvedla v televizi a krátce poté její šéf volal do USA Marco Rubiovi, aby mu to oznámil oficiálně! Diplomaté ostatních zemí prý brzy obdrží od ruské diplomatické služby instrukce k evakuaci z Kyjeva! Analýza majetkových struktur ruského VPK dokazuje, že nic si o míru raději nemalujte!

Pondělní večerní telefonický rozhovor mezi ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a jeho americkým protějškem Marcem Rubiem nenechává nikoho na pochybách, že konflikt na Ukrajině vstoupil do své další fáze, a to poprvé od jara 2022. Moskva se konečně rozhoupala a všimla si, že existuje něco jako Kyjev a jeho podniky, továrny a závody.

Oficiální oznámení Moskvy, že ruská armáda zahajuje „systematické a důsledné“ údery na objekty v Kyjevě využívané ukrajinskými ozbrojenými silami a na tamní „řídící centra“, nepředstavuje jen další taktické varování. Je to brutální realita konfliktu, který se vinou západní politické zaslepenosti a kyjevské neústupnosti vymkl jakékoli racionální kontrole. Tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova to v pondělí v předstihu ještě před telefonátem Lavrova uvedla na ruské televizi.

Tento krok, doprovázený přímou výzvou Moskvy k evakuaci diplomatického personálu západních zemí z ukrajinského hlavního města, jasně ukazuje, že politika „boje do posledního Ukrajince“ a neustálé odmítání diplomatického kompromisu přivedly právě Ukrajinu do situace, kdy nemá před sebou nic, jenom vlastní zničení. Pokud Brusel, Washington a Kyjev okamžitě nezmění kurz a nezačnou brát realitu vážně, riskuje Evropa destrukci, jakou nepoznala od konce druhé světové války. Kreml neměl 4 roky dovoleno mlátit do Kyjeva raketami a hlavicemi, ale teď má.

Co se stalo? Ruská veřejnost je s trpělivostí ohledně Putinovy specky na Ukrajině u konce. Smrt 21 mladých studentů zavražděných ukrajinským úderem na pedagogickou fakultu ve Starobělsku byl ve skutečnosti úder na Kreml. Na tom se shodují nejen ruští voenkoři, kteří jinak moc konceputality nikdy nepobrali, ale i ruští novináři. Cílené zabíjení dětí je za čárou, kterou už ani Putin nemůže překreslovat a nikam posouvat a odsouvat.

Kronika ohlášené katastrofy a západní ignorance

Když tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharová v ruské státní televizi potvrdila, že údery na Kyjev jsou bezprostředně na spadnutí a že zahraniční velvyslanci dostanou oficiální varování, reakce západních metropolí byla až děsivě předvídatelná. Kyjev ústy svého ministra zahraničí Andrija Sybihy okamžitě kontroval prohlášením, že jde o pouhé „zastrašování“ a „vydírání“, kterému Ukrajina ani její partneři neustoupí.

Z Bruselu a centrál NATO zazněla tradiční, tisíckrát opakovaná rétorika o „nepřijatelné agresi“ a potřebě „vytrvat v podpoře Kyjeva tak dlouho, jak to bude nutné“. Tato reakce však dokonale ilustruje fatální nepochopení celé situace. To, co Kyjev a Brusel nazývají „vydíráním“, je ve skutečnosti logickým a tragickým vyústěním eskalace, kterou Západ v uplynulých měsících aktivně živil.

Moskva své kroky otevřeně deklarovala jako přímou odvetu za ukrajinské útoky na civilní infrastrukturu a cíle hluboko uvnitř ruského území – včetně nedávných masivních úderů, které byly umožněny dodávkami západních zbraní dlouhého doletu a zpravodajskou podporou NATO. A hlavním argumentem je transformace AFU na teroristickou organizaci, která zabíjí studenty pedagogické školy.

Představa, že jedna strana konfliktu může beztrestně útočit na strategické cíle a teď už dokonce na děti či odrostlé děti protivníka ve fakultních ubytovnách, zatímco druhá bude pasivně přihlížet a omezovat své operace na frontovou linii, byla od počátku naivní a vojensky neudržitelná. Ruské oznámení o přechodu k „systematickým úderům“ na Kyjev je jasným vzkazem, že asymetrická pravidla hry skončila.

Pokud Západ dává Kyjevu zelenou k rozšiřování bojiště a k terorismu, musí počítat s tím, že Rusko odpoví plnou vahou své vojenské mašinérie. A dopady této pštrosí politiky západních elit teď ponesou především obyčejní obyvatelé Kyjeva a dalších ukrajinských měst.

Iluze vojenského vítězství a realita opotřebovávací války

Hlavním problémem současného diskurzu v Evropské unii a v Bruselu je naprosté odtržení od reality na bojišti. Po celá léta je evropská veřejnost krmena narativem, že s dostatečným množstvím západních peněz, tanků a raket dokáže Ukrajina dosáhnout úplného vojenského vítězství a vytlačit ruská vojska ze všech mezinárodně uznaných hranic. Každý realistický vojenský analytik přitom ví, že tento cíl je při současném poměru sil, demografické realitě a průmyslových kapacitách obou stran naprosto nedosažitelný.

Místo toho jsme svědky krvavé, opotřebovávací války, která systematicky ničí ukrajinský stát, decimuje celou jednu generaci tamních mužů a uvrhá zemi do demografické a ekonomické katastrofy, z níž se nebude vzpamatovávat celá desetiletí. Prolongace konfliktu nepřináší Ukrajině žádné strategické výhody. Naopak, s každým dalším měsícem bojů se vyjednávací pozice Kyjeva zhoršuje, infrastruktura země je více devastována a riskuje se ztráta dalších území.

Jenže, o Ukrajinu nikomu v EU nejde. Ukrajina byla a je pouze nástupní platformou pro válku s Ruskem. A plán je tento: Dokud budou Ukrajinci k dispozici, budou s Rusy bojovat oni. Jakmile Ukrajinci dojdou anebo začnou docházet, vrhne EU do boje s Rusy Evropany, tedy občany zemí EU. Takový je plán EU.

Varování před systematickým bombardováním Kyjeva a ničením center politického a vojenského rozhodování ukazuje, že Rusko je připraveno přistoupit k paralyzaci ukrajinského státu jako takového. Trvat za těchto okolností na pokračování bojů a odmítat jakákoli mírová jednání není projevem hrdinství, ale cynickým ortelem nad životy milionů lidí. Evropští lídři, kteří z pohodlí svých bruselských a pařížských kanceláří tleskají kyjevské busifikaci, tedy násilným odvodům na frontu, nenesou žádné riziko. Cenu za jejich ideologický dogmatismus platí Ukrajinci.

Nová realita ve Washingtonu a evropský strach z opuštění

Telefonát mezi Lavrovem a Marcem Rubiem má ještě jeden, nesmírně důležitý geopolitický rozměr. Ukazuje totiž, že nová americká administrativa, v níž Rubio zastává klíčový post šéfa diplomacie, je na rozdíl od Evropanů ochotná a schopná s Moskvou přímo komunikovat. Zatímco evropská diplomacie se dobrovolně zdiskreditovala a vmanévrovala do pozice, kdy s Ruskem odmítá jakýkoli kontakt, Washington si udržuje kanály pro krizové řízení (crisis management), aby zabránil přímému střetu mezi jadernými velmocemi.

Tento fakt vyvolává v Bruselu a v jestřábích křídlech evropských vlád obrovskou paniku. Evropské elity si začínají uvědomovat, že Spojené státy, vedené pragmatickým kalkulem a snahou zaměřit se na jiné globální priority (především na Čínu), mohou dříve či později dospět k závěru, že financování NATO je stejně zbytečné jako financování Ukrajiny. Pokud Washington zatáhne za záchrannou brzdu a začne tlačit na diplomatické řešení, evropská politická architektura postavená na bezmezné podpoře konfliktu se sesype jako domeček z karet.

Namísto toho, aby se Evropská unie chopila iniciativy a stala se hlavním architektem mírového urovnání na svém vlastním kontinentu, však sledujeme absurdní divadlo. Brusel se snaží „přebít“ jakékoli náznaky amerického pragmatismu sliby, že Evropa převezme finanční a vojenské břemeno na svá bedra.

To je však čistá utopie. Evropské ekonomiky se potýkají s hlubokou strukturální krizí, vysokými cenami energií a deindustrializací, která je přímým důsledkem sankční politiky a odstřižení se od levných ruských surovin. Představa, že stagnující Evropa dokáže dlouhodobě financovat a vyzbrojovat zemi velikosti Ukrajiny v totální válce proti nukleární supervelmoci, je ekonomickým a logistickým nesmyslem.

Proč je nutné zvýšit tlak na Kyjev a EU

Pokud má mít Evropa vůbec nějakou stabilní a bezpečnou budoucnost, je naprosto nezbytné radikálně změnit přístup. Dosavadní strategie – tedy posílání dalších zbraní bez jasného politického a diplomatického cíle – selhala. Vedla pouze k tomu, že se konflikt stal brutálnějším, destruktivnějším a nebezpečnějším pro celý svět. Oznámení o chystaných úderech na Kyjev a doporučení k evakuaci ambasád by mělo fungovat jako poslední varovný signál před tím, než se spirála eskalace roztočí do fáze, kdy už ji nikdo nedokáže zastavit. Je nejvyšší čas opustit moralizující rétoriku a přejít k tvrdému politickému realismu. To znamená především dvě věci:

• Zvýšení tlaku na vedení v Kyjevě: Západ, jakožto hlavní finanční a vojenský sponzor Ukrajiny, má plné právo – a morální povinnost vůči vlastním občanům – podmínit další pomoc ochotou Kyjeva zasednout k jednacímu stolu. Trvání na nerealistických podmínkách, které předpokládají kapitulaci Ruska, nikam nevede. Kyjev si musí uvědomit, že geopolitická realita se změnila a že záchrana samotné existence ukrajinského státu a životů jeho obyvatel je důležitější než prosazování neuskutečnitelných politických dogmat.
• Změna kurzu uvnitř Evropské unie: Unie musí přestat fungovat jako pouhý ozvěnový spolek nejradikálnějších protiruských jestřábů a začít jednat v zájmu bezpečnosti a prosperity samotných evropských občanů. Pokračování války Evropu ekonomicky ruinuje a vystavuje ji permanentní hrozbě zatažení do globálního konfliktu. Evropští lídři musí najít odvahu k obnovení diplomatických kanálů a k formulování realistického mírového plánu, který bude reflektovat bezpečnostní zájmy všech zúčastněných stran, včetně Ruské federace. Bez respektování principu nedělitelnosti bezpečnosti v Evropě totiž žádného trvalého míru nikdy nedosáhneme.

Mír není komodita, krev prolitá ve válce ale ano!

Telefonát mezi Moskvou a Washingtonem jasně ukázal, kde se dnes láme chleba. Velmoci spolu komunikují a uvědomují si vážnost situace. Evropa však zůstává uvězněna ve své vlastní pasti moralizování a neschopnosti racionálního úsudku. Systematické údery na Kyjev, pokud k nim v plném rozsahu dojde, nebudou jen tragédií pro Ukrajinu, ale definitivním symbolem selhání evropské diplomacie. Každá válka v dějinách nakonec skončila u jednacího stolu. A kdo nechtěl jednat, skončil u zdi, na provazu, anebo s dírou v hlavě.

Otázkou zůstává pouze to, kolik tisíc dalších lidí bude muset v Evropě zemřít a jak velká část infrastruktury bude muset být zničena, než k tomu dojde i v tomto případě. Protože nikde v EU není signál změny, pouze izolované výkřiky od Roberta Fica, které ale také nelze až tak brát vážně, když na druhé straně slovenský prezident a donedávna předseda koaliční strany před pár dny prohlásil, že Slovensko začne Ukrajině dodávat dělostřelecké granáty. Asi to jsou mírové granáty. Blázny a kozy by si přece slovenští politici ze svých voličů nedělali, ne?

Prodlužování konfliktu nepředstavuje solidaritu s Ukrajinou, ale její pomalou, systematickou likvidaci. Ovšem je pravda, že zajišťuje obrovské zisky zbrojařům. Abychom nebyli jednostranní, totéž platí v Rusku. Tamní zbrojní průmysl dojí ruský státní rozpočet o takové mamutí sumy, o kterých se ruským zbrojařům od 90. let ani nesnilo. Ruské zbrojovky jsou v polostátním režimu. Část zisků jde zpátky státu, ale část jde rodinám sdruženým okolo Chabadu Lubavitch, tedy okolo skutečných majitelů Ruska. A jim přináší mamutí zisky. Větší zisky než všem zbrojařům v Evropě dohromady.

Anatomie ruské válečné mašinérie: Kdo skutečně ovládá ruský VPK?

Ruský vojensko-průmyslový komplex (VPK) čítá zhruba 1400 podniků. V posledních letech, zejména po zahájení plnohodnotné války na Ukrajině, prošel masivní vlnou konsolidace a znárodňování. Z hlediska majetkové struktury v Rusku prakticky neexistuje „čistě soukromý“ velký zbrojní podnik v západním slova smyslu. Všechny strategické závody jsou buď přímo vlastněny státem přes obří holdingy, nebo v nich má stát kontrolní podíl (polostátní), případně nad nimi vykonává absolutní kontrolu prostřednictvím zákonů o válečné výrobě.

I těch několik formálně soukromých firem bylo v uplynulých měsících nuceně znárodněno – stát od roku 2023 zabavil přes 15 velkých soukromých zbrojních či metalurgických podniků s odkazem na „nelegální privatizaci z 90. let“. Má to ale háček. Všechny tyto znárodněné zbrojní podniky jsou potom kontrolovány rodinami napojenými na RŽK, FŽO a Izrael. Vladimir Putin v tom figuruje jako generální manažer akciové společnosti Ruská federace. Níže jsem vám připravil takový malý majetkový průřez ruským zbrojním průmyslem.

1. Čistě státní giganti (Státní korporace)

Tyto subjekty byly zřízeny zvláštními prezidentskými dekrety. Nejsou to běžné akciové společnosti, ale tzv. „goskorporacii“ (státní korporace), které nepodléhají běžnému státnímu auditu a jsou přímo podřízeny Kremlu.

• ROSTEC (Ruské technologie): Absolutní vládce ruského zbrojního průmyslu. Tento mamutí státní konglomerát sdružuje přibližně 800 podniků a vědeckých ústavů a zajišťuje zhruba 40–50 % veškerých zbrojních zakázek (a až 80 % techniky nasazené na Ukrajině). V čele stojí Sergej Čemezov, blízký spojenec Vladimira Putina. Pod Rostec spadají klíčové holdingy jako Uralvagonzavod (největší závod na výrobu tanků na světě – vyrábí T-72B3, T-90M Proryv, T-14 Armata), Vysokotočnyje kompleksy (systémy Iskander-M, Pantsir-S1), KRET (systémy elektronického boje jako Krasucha nebo Chibin), Koncern Techmaš / NPO Splav (výroba munice a raketometů Grad, Smerč, Tornado), OAK (Sjednocená letecká korporace vyrábějící stíhačky Suchoj a MiG či strategické bombardéry Tupolev) a Vertolety Rossii (bojové helikoptéry Ka-52 Alligator a Mi-28 Noční lovec).
• OSK (Sjednocená loděniční korporace): 100% státní korporace. Zastřešuje téměř veškeré vojenské loděnice v zemi (např. Sevmaš, kde se staví jaderné ponorky třídy Borej a Jaseň, nebo Admirality Shipyards v Petrohradě).
• ROSATOM (Státní korporace pro atomovou energii): 100% státní. Kromě civilních jaderných elektráren kompletně spravuje ruský vojenský jaderný komplex – od těžby uranu přes výrobu jaderných hlavic až po jaderné výzkumné ústavy (Sarov, Sněžinsk).
• ROSCOSMOS (Státní korporace pro kosmické aktivity): 100% státní. Vyrábí mezikontinentální balistické rakety (Sarmat, Jars) a vojenské špionážní a komunikační satelity.

2. Polostátní / Státem kontrolované akciové společnosti

Tyto firmy fungují formálně jako akciové společnosti (JSC), ale stát v nich drží buď přímou majoritu, nebo v nich má rozhodující slovo prostřednictvím spřátelených oligarchů a státních bank.

• Koncern Almaz-Antej: Absolutní špička v oblasti protivzdušné a protiraketové obrany (systémy S-300, S-400 Triumf, S-500 Prometej, Buk-M3). 100 % akcií je v rukou ruského státu, ale na rozdíl od Rostecu funguje jako samostatný koncern přímo podřízený Federálnímu úřadu pro správu majetku. Jde o jednu z nejvýdělečnějších zbrojovek v Rusku.
• KTRV (Korporace Taktické raketové zbraně): Výroba řízených střel vzduch-země, protilodních střel a hypersonických zbraní (střely Ch-101, Ch-47 Kinžal, Zirkon). 100% kontrolováno státem (část akcií drží přímo Ruská federace, část je pod kontrolou regionálních vlád a státních fondů).

3. Smíšené a formálně “soukromé” firmy (s absolutní kontrolou státu)

V této kategorii najdeme firmy, které mají soukromé spolumajitele, ale jsou plně integrovány do ruského válečného úsilí a stát v nich má právo veta.

• Koncern Kalašnikov: Polosoukromá s kontrolou státu. Rostec drží blokační menšinový podíl (25 % + 1 akcie). Zbylých 75 % vlastní soukromí investoři (v současnosti podnikatel Alan Lušnikov). Vyrábí útočné pušky (AK-12, AK-19), ostřelovací pušky, ale nově také masivní produkci bezpilotních letounů, včetně velmi úspěšných kamikadze dronů Lancet (prostřednictvím dceřiné firmy ZALA Aero).
• Kurganmašzavod: Jediný výrobce bojových vozidel pěchoty (BMP-3, BMD-4) v Rusku. Původně šlo o součást soukromého strojírenského holdingu Traktornyje zavody. Firma se však dostala do obřích dluhů, načež ji stát v roce 2018 prostřednictvím finanční restrukturalizace fakticky vyvlastnil a předal pod křídla holdingu Vysokotočnyje kompleksy (tedy pod státní Rostec).
• Čeljabinský elektrometalurgický kombinát (ČEMK): Výroba feroslitin nezbytných pro produkci pancéřové oceli pro tanky. Až do začátku roku 2024 šlo o čistě soukromý podnik vlastněný miliardářem Jurijem Antipovem. V únoru 2024 ruský soud na žádost generální prokuratury podnik bleskově vyvlastnil a převedl na stát s argumentem, že privatizace v 90. letech byla nezákonná a že továrna ohrožovala národní bezpečnost.

Ruská vláda zavedla legislativu (zejména novelizované zákony o plnění státních obranných zakázek), která mu umožňuje převzít kontrolu nad jakýmkoliv soukromým podnikem, pokud nestíhá dodávat materiál armádě, nebo pokud se majitelé staví odmítavě k válečné produkci. Výsledkem je, že hranice mezi „státním“ a „soukromým“ se v ruském zbrojním průmyslu definitivně smazala – vše funguje jako jeden velký, státem řízený válečný aparát.

Vazby na vlivné elity, organizace Chabad Lubavitch a Izrael

Vazby mezi ruským vojensko-průmyslovým komplexem, vlivnými oligarchy, politickými elitami a židovskými organizacemi v Rusku představují velmi specifickou kapitolu postsovětské historie. Abychom pochopili tyto vazby, je nutné nejprve porozumět roli dvou hlavních židovských organizací v Rusku a jejich vztahu ke Kremlu:

FEOR (Federace židovských obcí Ruska) / Chabad Lubavitch: Tato organizace, v jejímž čele stojí vrchní rabín Berel Lazar, je považována za loajální vůči Kremlu. Na přelomu tisíciletí ji Vladimir Putin výrazně podpořil, aby oslabil vliv tehdejších opozičních oligarchů navázaných na Michaila Chodorkovského, údajně agenta MI-6. Chabad v Rusku se tradičně drží mimo světla reflektorů a jde stále pro Rusy o záhadnou sektu.

REK (Ruský židovský kongres): Historicky sekulárnější organizace, kterou v 90. letech založil tehdejší mediální magnát Vladimir Gusinskij. REK sdružoval liberálnější a pro-západně orientované oligarchy a byznysmeny. Po nástupu Putina k moci byl vliv REK systematicky oslabován ve prospěch loajálnější FEOR.

Níže je přehled klíčových postav, které mají vazby na ruské zbrojní/strategické podniky, výše zmíněné organizace nebo Izrael:

• Roman Abramovič: I když není přímým výrobcem zbraní v klasickém smyslu, jeho impérium tvoří absolutní páteř ruského VPK prostřednictvím podílu v ocelářském a těžařském gigantu Evraz. Ten je dlouhodobým klíčovým dodavatelem oceli pro ruské železnice a metalurgické závody, které přímo vyrábějí pancéřování pro tanky (včetně Uralvagonzavodu). Abramovič je považován za jednoho z největších finančních mecenášů Federace židovských obcí Ruska (FEOR) a hnutí Chabad v Rusku – v průběhu let věnoval stovky milionů dolarů na výstavbu židovských komunitních center a synagog řízených rabínem Berelem Lazarem. Zároveň má izraelské občanství (od roku 2018), v Izraeli masivně investoval do technologických startupů a věnoval přes 50 milionů dolarů památníku Jad Vašem v Jeruzalémě.
• Michail Fridman a Petr Aven (Alfa Group): Zakladatelé konsorcia Alfa Group (pod které spadá Alfa-Bank, největší soukromá banka v Rusku). Alfa-Bank byla po celá desetiletí hlavním úvěrovým partnerem a garantem pro řadu soukromých i polostátních zbrojních podniků, financovala projekty v oblasti letectví a radiolokace. Fridman i Aven byli klíčovými pilíři a dlouholetými sponzory Ruského židovského kongresu (REK). Fridman patřil k nejvýznamnějším sekulárním židovským lídrům v Rusku a je spoluzakladatelem nadace Genesis Philanthropy Group, která uděluje tzv. „Genesis Prize“ v Jeruzalémě. Fridman má silné vazby na Izrael, kam se po vypuknutí konfliktu na Blízkém východě v roce 2023 na čas přesunul.
• Viktor Vekselberg: Miliardář a šéf průmyslového konglomerátu Renova. Jeho skupina kontrolovala významné podíly v hliníkárenském obru Rusal a v high-tech strojírenských podnicích. Hliník a speciální slitiny z produkce jeho firem jsou kritickým materiálem pro ruský letecký průmysl (koncern OAK, Suchoj, MiG) a pro výrobu raketových trupů. Vekselberg je významným donátorem Židovského muzea a centra tolerance v Moskvě, což je vlajkový projekt FEOR a Chabadu. Má silné rodinné a obchodní vazby na Izrael, kde v minulosti investoval do technologického sektoru (např. do kyberbezpečnostní firmy Fifth Dimension).
• Arkadij a Boris Rotenbergové: Bratři Rotenbergové jsou sice etničtí Židé, ale jejich trajektorie je čistě politicko-státní díky osobnímu přátelství s Vladimirem Putinem z dětství. Jejich holdingy realizovaly největší státní infrastrukturní projekty (včetně Krymského mostu). V oblasti VPK drží podíly v podnicích vyrábějících komunikační systémy a komponenty pro letectví. Na rozdíl od Abramoviče nebo Fridmana se v židovském komunitním životě v Rusku (FEOR, REK) angažují minimálně. Jejich primární loajalita a identita jsou spjaty se strukturami ruské státní moci a Ruskou pravoslavnou církví, kterou také sponzorují.
• Alan Lušnikov (Koncern Kalašnikov): Současný většinový majitel (75 % akcií) nejznámější ruské zbrojovky Koncern Kalašnikov. Představuje typickou ukázku nové generace ruských „státních manažerů“ (bývalý náměstek ministra dopravy RF). Nemá žádné veřejně deklarované vazby na židovské komunitní organizace v Rusku (FEOR, REK) ani na Stát Izrael. Jeho byznys je stoprocentně orientován na zakázky ruského ministerstva obrany.

Tento složitý trojúhelník mezi ruskými oligarchy židovského původu, Kremlem a Izraelem vytvářel dlouhodobě specifický diplomatický tlak. Až na nějakou výjimku mají všichni ruští oligarchové vazby a ve většině případů i cestovní pasy Izraele a Moskevské kanceláře jsou tak v podstatě generálním ředitelstvím akciové společnosti Ruská federace, ve které Vladimir Putin má funkci generálního ředitele, zatímco Chabad je skutečným majitelem Ruska. Proto Kreml nemá dovoleno dělat spousty věcí, které by se majitelům nelíbily.

A proto musí Kreml likvidovat všechny náznaky a rebelie těch ruských vlastenců, kteří by chtěli tuto akciovou společnost a její podřízení Chabadu a mesianistickému Izraeli sabotovat. Různí naivní Prigožinové, různí Strelkovové, různí Surovikinové a další. Když pochopíte majetkovou strukturu Ruska, když pochopíte, kdo jsou majitelé, a kdo jsou jen dosazení generální ředitelé, tak pochopíte i pravidla hry války na Ukrajině.

Pochopíte, že business z války je mocná páka nejen pro euronacisty v Evropě, ale i pro majitele Ruska. A v obou případech prolévají krev goyim, ukrajinští, ruští a když se ta válka nezastaví, tak i ti všichni evropští. A když tohle pochopíte, tak už konečně i pochopíte, co je to válka mezi ž a Ž, a proč je to válka komplementární, tedy taková, kde dvě strany války nebojují proti sobě, ale doplňují se v likvidaci toho třetího mezi nimi, tedy národů Edomu. A ten třetí, ten o své likvidaci na 6 prioritách řízení ani neví. Ani si to nepřipustí. A to je ta vůbec největší tragédie konceptuální tuposti národů.

-VK-