Osobní trenér: „34 let nepřetržitého silového tréninku“ – pak očkování všechno zničilo
Po celá desetiletí si osobní trenér Thomas Weigand zdokonaloval fyzickou kondici a pracoval s lidmi, aby jim pomohl vést silnější a zdravější život. Pak přišel COVID-19 – a on se rozhodl pro očkování. Této osudové chyby hluboce lituje. S MWGFD hovořil o tom, jak se mu úplně změnil život, jakým zdravotním problémům čelí a jak se změnil jeho pohled na společnost. Ostře také kritizuje své vlastní dřívější názory.
Johannes Clasen hovoří s bývalým kulturistou a osobním trenérem Thomasem Weigandem o životě, který se radikálně změnil po očkování proti COVID-19. O bolesti, strachu a izolaci – a zoufalé snaze být slyšen.
Život pod kontrolou
Thomas Weigand byl kdysi muž, který ovládal své tělo.
„34 let nepřetržitého silového tréninku.“
120 kg s 6-7 % tělesného tuku. Život v posilovně, charakterizovaný disciplínou a silou. Jako osobní trenér na volné noze pracoval s lidmi, mimo jiné ve studiu připojeném k pečovatelskému domu. Tam pomáhal svým klientům s problémy s nadváhou, depresemi a poruchami příjmu potravy. Byl to on, kdo motivoval ostatní a povzbuzoval je. Vedl život, který se posouval vpřed.
Rozhodnutí
Pak přišla pandemie. A s ní i rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život.
„Na jednu stranu jsem se nechal panikařit,“
Dnes říká, že snímky z Itálie, snímky z jednotek intenzivní péče, vnímal jako „hrozivé“. Z profesního hlediska se mu také zdálo nemožné pokračovat bez očkování – zejména kvůli jeho práci v pečovatelském domě. V lednu 2021 se tedy nechal očkovat. O tři dny později jeho tělo reagovalo „prudce“ bolestí v levé noze.
Fyzický kolaps
To, co začalo jako neurčitý pocit, se rychle stalo nesnesitelným. Bolest v noze se neustále zhoršovala. Týdny se vlekl do práce – až nakonec už nemohl chodit. Prsty na nohou mu zrudly a praskaly. V nemocnici dostal zdrcující diagnózu: arteriální okluze, klasifikovaná jako naléhavý stav. Okamžitě následovala operace.
Pro něj byla časová souvislost s očkováním zřejmá. Pro lékaře nikoli.
„Pak odpověď zněla: Ne, rozhodně ne.“
Místo toho bylo vzneseno podezření na HIV. Test byl negativní. Thomasovi bylo doporučeno, aby se nechal podstoupit druhé očkování.
Následoval fyzický kolaps. Po druhém očkování se u Thomase objevily „velké kožní problémy“. Po celém těle se u něj objevily miliové puchýře a abscesy.
„Vypadal jsem jako drobený dort.“
Kůže vyžadovala chirurgické ošetření a zanechala jizvy.
Pak přišla bolest –
„Velmi, velmi silná bolest po celém těle.“
Už nemohl držet nůž ani odemknout dveře. Dokonce i pití se kvůli bolesti prstů stalo mučením.
Muž, který kdysi býval „zářícím, bonvivánem“, byl najednou bezmocný. Práce byla nemožná.
Nebýt slyšet
Když na klinikách naznačil, že příčinou by mohlo být očkování, byl odmítnut a „hrubě uražen“. Mluvili o
„bludná hypochondrie“ .
Lidé, kteří si představují, že jim očkování ublížilo, jsou konspirační teoretici.
„kteří je chtějí znemožnit práci.“
Třetí očkování
Navzdory svému chatrnému zdraví se Thomas nechal očkovat potřetí. Krok, který dnes jen těžko chápe. Sebekriticky přiznává, že v té době byl stále „velmi, velmi konformní“.
Pak se všechno vyhrotilo. Jeho tělo reagovalo, jako by bojoval sám se sebou.
„Po celém těle se mi objevily drobné krvácení, podobné modřinám nebo trombózám, byly to červené, kulaté skvrny, až se mi najednou na pažích, předloktích, po celém těle, vytvořily skutečné boule a pod tkání došlo k masivnímu krvácení.“
Zranitelnost a ztráta síly
Ale možná nejhlubší změna spočívala v něčem jiném. Jeho dobře vycvičené, svalnaté tělo mu dlouho sloužilo jako brnění a ochrana, která mu umožňovala udržovat si určitý odstup od ostatních lidí. Síla byla vždy jeho identitou. A najednou se on, ten věčně silný muž, stal zranitelným.
„Bylo pro mě velmi těžké ukázat svou zranitelnost, a pak jsem to najednou udělala. […] To pro mě byl neuvěřitelný boj.“
Následovala nejen fyzická bolest, ale také osamělost a nedostatek porozumění. Ani mezi nejbližšími přáteli a rodinou nenašel mnoho podpory. Nevěřili mu, dokonce ani jeho vlastní rodina. Dodnes je toto téma citlivé a on musí bojovat o to, aby byl slyšen.
Cesta k publicitě
Aby byl Thomas slyšet, sám se obrátil na veřejnost, poslal fotografie a vyprávěl svůj příběh. Regionální noviny se o něm zmínily. Bylo publikováno několik článků a jeho příběh získal regionální pozornost.
Život ve strachu a v nouzovém stavu
Thomas Weigand dnes žije v izolaci, osamělý a sám ve svém bytě. Trpí silnými bolestmi, které ho provázejí denně. „Aby přežil den ,“ užívá silné léky, včetně Tilidinu, látky podobné opiátům.
Jeho stav se v noci často zhoršuje. Objevují se silně znepokojivé příznaky, jako je tlak v hlavě nebo neurologické selhání. Jsou to chvíle, kdy už nemůže mluvit – přesto je musí vědomě prožívat.
„Když jste sami doma a už ani nemůžete komunikovat. […] To je děsivé.“
Thomasův stav je velmi vážný a život ohrožující. I malá námaha, jako je chůze do schodů, ho posouvá na hranici jeho možností.
„Zalije mě studený pot, nemůžu vůbec dýchat a musím přestat.“
Je postiženo několik orgánů. Jeho seznam diagnóz je dlouhý. Často se cítí opuštěný lékaři.
„Něco jako, že je trochu blázen.“
Pokus o vytvoření důkazů
Aby se ochránil, začal všechno dokumentovat: fotografie, videa, důkazy proti obvinění, že si to všechno jen vymyslel.
Dopis od jeho zdravotní pojišťovny adresovaný příteli, právníkovi, který byl jeho kdysi klientem, se pro něj stal zlomovým bodem. Psalo se v něm:
„Je nesporné, že váš klient, pan Thomas Weigand, vážně onemocněl v důsledku očkování proti COVIDu.“
Od té doby mu lékaři alespoň naslouchají. Skutečná pomoc je však stále vzácná, protože mnoho terapií, které vyzkoušel, bylo neúspěšných.
Záblesk naděje
Úlevu zatím nalezl pouze díky jedné léčbě: HELP aferéze, formě čištění krve, financované ze sbírky. Zpočátku si tímto způsobem dokázal financovat tři léčby. Čtvrtou HELP aferézu mu daroval spolupacient ze Švýcarska. Během těchto léčeb se stalo něco, čemu sám sotva může uvěřit:
„Byl to pro mě zázrak.“
Několik týdnů byl téměř bez bolesti. Dokázal drasticky snížit dávku léků a poprvé po dlouhé době se cítil opět živý.
Účinky HELP-aferézy však netrvaly. Příznaky se vrátily v podobě problémů s krevním oběhem, dušnosti a bolesti.
O několik měsíců později, jak vyplývá z lékařského dopisu, další získání finančních prostředků umožnilo provést celou terapii podle léčebných protokolů Charité: 5 ošetření HELP aferézou a 5 autoimunitních adsorpcí. Podle lékařského dopisu pacient autoimunitní adsorpce špatně snášel.
Tomáš nyní ví, že potřebuje pravidelnou kúru na čištění krve. Podle lékařova dopisu je doporučení…
„Provést cyklus 5 ošetření HELP aferézou každé 3–6 měsíců.“
Zdravotní pojišťovna ale odmítá náklady proplatit.
Změněný pohled na svět
Thomasova nemoc zásadně změnila jeho pohled na společnost.
„Uvědomil jsem si, že jsem zmanipulovaná ovce,“
To dnes říká o svém dřívějším pohledu na svět.
Trpí nedostatkem diskurzu a tím, že je vyloučen. Co chce, je ve skutečnosti docela jednoduché:
„Mým přáním do budoucna je, abychom byli slyšet. […] Trochu by to uzdravilo duši.“
Co zbývá
Protože ho nejvíc často nebolí samotná bolest, ale ticho a nenápadné, hmatatelné náznaky lidí kolem něj. Přál by si, aby se ho ostatní ptali, jak se jeho zranění projevuje. Pak říká: „Mohl bych odpovídat na otázky lidí.“ Místo toho mu ale často řeknou, že s ním není nic zjevného špatně.
„Není nemocný, nic mu není.“
Jeho dnešní život nemá nic společného s jeho dřívějším životem: žádná práce, téměř žádné sociální kontakty, neustálá bolest, neustálý strach.
Strach se týká především toho, co se může stát každou chvíli: krevní sraženina, mrtvice, okamžik, který všechno ukončí. Protože pokud se krevní sraženina uvízne před srdcem nebo hlavou,
„Pak je po všem. […] Když jste sami doma a už se ani nemůžete dorozumívat a musíte tyhle věci prostě snášet, to je děsivé.“
A tak zůstává život, kterému kdysi dominovala kontrola a síla – a nyní je charakterizován strachem a zároveň nadějí, že už nebude přehlížen, ale slyšen a brán vážně. Kéž se jeho naděje naplní k jeho vlastnímu dobru i k dobru všech, kterým vakcíny ublížily.
Článek od Elisabeth Marie se poprvé objevil na webových stránkách MWGFD
