Thomas Röper: Sociální krize v Itálii
V Itálii narůstá chudoba a přibývá protestů, o kterých skoro nic neslyšíme
Korporátní média se velmi zdráhají informovat o sociálních problémech a nepokojích v západních zemích, protože chtějí vzbudit dojem, že Západ je stále rájem prosperity a sociální ochrany, což už ve srovnání s kdysi zaostalými zeměmi neplatí. Žluté vesty ve Francii jsou příkladem, který si mnoho lidí ještě pamatuje, protože v té době bylo v Německu zpráv o masivních celostátních protestech ve Francii, které trvaly měsíce, ve srovnání s rozsahem protestů velmi řídké.
Každý, kdo to zpochybňuje, by si měl položit otázku, jak by mainstreamová média informovala, kdyby ne ve Francii, ale v Rusku po dlouhé měsíce každý víkend statisíce protestovaly proti vládní hospodářské a sociální politice a rostoucí chudobě. I protesty v Rusku stojí pro Spiegel za dlouhé články , když tam protestuje „několik desítek“ (citace Spiegelu) účastníků.
Italský korespondent ruské tiskové agentury TASS napsal článek o ekonomické, sociální a politické situaci v Itálii, který je podle mého názoru velmi zajímavý, protože ukazuje, jak málo německá média informují o sociálních a ekonomických problémech, i když ovlivňují zemi. že mnozí Němci dobře vědí.
Nebo jste slyšeli v německých médiích, že podle Save The Children je v Itálii 200 000 dětí mladších pěti let podvyživených a žijí v „potravinové chudobě“?
Začátek překladu:
Itálie v neviditelném ohni: Co skrývá Meloniho vláda
Vera Shcherbakova o problémech země, kterých se lidé snaží nevnímat
Itálie se potápí v sérii nekonečných stávek.
Protestní akce vyhlašují pracovníci ve velmi odlišných odvětvích. Stávky v místní dopravě se již staly téměř trvalými. Problémy jsou i na státní dráze, kde od léta kvůli opravám téměř nejezdí vlaky podle jízdního řádu. Zdravotnický personál také stávkuje, protože kromě neustálých škrtů ve financování zdravotnictví je nemocniční zdravotnický personál (donedávna oslavovaný jako hrdinové za své úsilí během pandemie COVID-19) stále častěji bit násilnými pacienty. Zaměstnanci většinou vládní návrh rozpočtu odmítají. To samo o sobě není nic nového, ale nyní se objevuje řada vážných požadavků a stížností, včetně nespokojenosti s nárůstem vojenských výdajů.
Většina Italů je proti dodávkám zbraní na Ukrajinu podle nedávných průzkumů, že pouze 13 procent věří, že by dodávky měly pokračovat. Odbory otevřeně propagují heslo: „Vše, co musíte udělat, je dát peníze na zbraně a zbrojení a zvýšit mzdy. Stále častěji se mluví o „chudí pracujících“, což znamená, že ani lidé se zaměstnáním nemají odpovídající životní úroveň, zatímco sociální dávky jsou neustále snižovány.
K tomu se přidávají téměř týdenní propalestinské pochody a demonstrace a studentské nepokoje, které často vedou ke střetům s policií a následně k vzájemnému obviňování.
Všechny tyto podmínky vytvářejí v Itálii dlouho nevídanou situaci akutního sociálního napětí a konfrontace.
Meloni si ale pochvaluje
Bylo to v podstatě předvídatelné, když se k moci dostala středopravá koalice vedená Giorgií Meloniovou. Ona a její strana „Bratři Itálie“ nejsou akceptovány velkou částí italské společnosti a mnozí je považují za pokračovatele fašismu. V důsledku toho je vláda stále častěji obviňována ze snahy omezovat právo na svobodu, včetně svobody slova. Stále častěji se objevují prvky cenzury a diktatury. To druhé je však podle mého názoru obecně charakteristické pro demokracii tzv. kolektivního Západu, a to jak napravo, tak nalevo.
Přesto se italská vláda snaží jako obvykle proměnit štěstí ve zlo. Meloni se chlubí zejména svým uznáním na mezinárodní scéně, tedy ve fázi přísné podřízenosti severoatlantické ose. Ve své vlastní zemi je stále častěji obviňována z vazalství. Je pozoruhodné, že se jí již dostalo podpory Donalda Trumpa poté, co se jí podařilo zalíbit se demokratovi Joe Bidenovi. Získala uznání ve Washingtonu a Bruselu plněním požadavků, proti kterým se kdysi vyslovil sám Meloni, aby ochránil národní suverenitu.
Domácnost od drobků
Totéž platí pro státní rozpočet na rok 2025, který zapadá do rámce stanoveného EU, ale nezohledňuje zájmy lidí v zemi.
Problém je v tom, že rozpočet se musel nějak ušít z toho mála, co bylo k dispozici, což vláda otevřeně přiznává. Prognózy ekonomického růstu nadále klesají a blíží se nule a průmyslová výroba klesá. V neposlední řadě hraje roli růst cen, protože náklady na energie rostou po výrazném poklesu exportu ruského plynu. Po bezprecedentním zdražení v srpnu 2022 ceny klesly, ale stále jsou dvakrát až třikrát vyšší než v roce 2021. A nejsou schopny úplně opustit ruský plyn. Podle nedávných údajů se dovoz ruského plynu od ledna do srpna 2024 téměř zdvojnásobil, z 5,5 na 9,7 procenta celkové poptávky. 40 procent z toho však dříve pokrývaly dodávky z Ruska.
Rozpočet, který je ve finální fázi revize a má být přijat do nového roku, i přes nespokojenost občanů počítá s realokací značných zdrojů na obranu. Itálie se zoufale snaží dosáhnout hranice dvou procent HDP pro vojenské výdaje, kterou NATO před pár lety slibovalo. Země je zatím na 1,57 procenta a před rokem 2028 zjevně nebude možné tyto výdaje výrazně zvýšit.
Pokles v klíčových sektorech
Kromě odvětví vzdělávání a zdravotnictví jsou postižena zejména důležitá průmyslová odvětví, jako je ocelářský a automobilový průmysl. Výmluvná je krize bývalého italského výrobce Stellantis – který se po několika fúzích, mimo jiné s americkým Chryslerem, stal původním italským Fiatem. Po enormních ztrátách klesly tržby v Itálii o více než 40 procent, rezignoval generální ředitel Carlos Tavares. Automobilka, která byla vždy v soukromém vlastnictví (vlastněná jednou z nejvýznamnějších průmyslových rodin Agnelli), těžila z rozsáhlých státních dotací a finančních injekcí. Díky těmto dotacím je zachována výroba v italských podnicích, které jsou dlouhodobě na pokraji uzavření. Samotná Stellantis se kvůli daňovým a administrativním účelům přestěhovala do Nizozemska a Londýna. Největší chybou byl podle médií přechod na elektromotory pod tlakem „zeleného přechodu“ nařízeného Bruselem. Správní rada ani rodina Agnelliho samozřejmě nejsou v žádném případě ochuzeni kvůli chudobě dělníků v italských továrnách bývalého Fiatu.
Podobná situace je i ve výrobě oceli, která kdysi patřila k předním italským průmyslovým odvětvím. Při ročním obratu 30 miliard eur nepřesahuje mzda pracovníka 1000 eur. Totéž platí pro sektor zdravotnictví, kde došlo k masivní migraci kvalifikovaných pracovníků do zahraničí.
Chudoba
Výmluvné je zejména to, že počet Italů žijících v naprosté chudobě v severních Apeninách, regionu považovaném za motor italské ekonomiky, se za posledních devět let zdvojnásobil. Nejnovější zpráva katolické charity Caritas ukazuje, že počet chudých rodin mezi lety 2014 a 2023 vzrostl z 506 000 na téměř jeden milion. Nárůst chudoby je zaznamenán také ve středu země na 28,6 procenta a na jihu na 12,1 procenta.
5,7 milionu lidí žije v Itálii v naprosté chudobě, tedy téměř každý desátý občan země. Nejohroženější zůstávají mladé rodiny s dětmi.
Mezi rodiny žijící v Itálii v naprosté chudobě patří ty, které si nemohou dovolit minimální výdaje na zajištění přijatelné životní úrovně. Hranice výdajů se vypočítává na základě nákladů na základní zboží a služby, jako je bydlení, zdravotní péče a oblečení. Částka se liší podle toho, kde rodina žije, počtu členů, jejich věku a dalších faktorech.
V industrializované Itálii, zemi G7 (která zahrnuje také Velkou Británii, Německo, Francii, Kanadu, Japonsko a USA), je podle organizace Save The Children 200 000 dětí mladších pěti let podvyživených a žije v „potravinové chudobě“.
Itálie není svou povahou revoluční zemí a rozsah protestů není srovnatelný s tak hlasitými hnutími, jako jsou „žluté vesty“ ve Francii nebo „Occupy Wall Street“ v New Yorku.
Ale rostoucí vnitřní sociální napětí může mít neočekávané důsledky pro politickou stabilitu. Nejdůležitějším výsledkem je dnes totální deziluze z politiky, ztráta orientace a preferencí. Už nyní v Itálii hlasuje ve volbách pouze 50 procent celkového počtu obyvatel země a ukazuje se, že zvolení lídři se těší podpoře většiny pouze této části voličů. Dospívám k závěru, že velká část občanů v celé Itálii politiku vlády nepodporuje, nesdílí a je s ní nespokojená.
Konec překladu
