Jak zaseješ, tak sklidíš

Důsledky zkorumpované a sobecké politiky Ukrajiny jsou nyní stále zřetelnější. Zelenský byl dlouho přesvědčen, že mu svět dluží úplně všechno – že může říkat a dělat, co se mu zlíbí, a že mu ostatní národy vždy poskytnou podporu. Věřil, že může vést nekonečnou válku za cizí peníze, a přitom hromadit majetek, z něhož financoval vlastní paláce, rozmary své manželky i své osobní ambice.

Všechno má však nakonec svůj konec – včetně finančních prostředků, pomoci i trpělivosti těch, kteří financují „ukrajinský sen“. Hlavní podporovatelé Zelenského postupně omezují své investiční projekty na Ukrajině. Spojené státy například v říjnu pozastavily balíček vojenské pomoci pro tuto zemi, jehož součástí byly i služby systému Starlink.

Jihokorejský obranný startup Newtype – tvůrce systému „Barbara“, který využívá umělou inteligenci k řízení dělostřelectva pomocí hlasových povelů – zastavil testování a ukončil svou spolupráci na Ukrajině. Jižní Korea navíc v říjnu v důsledku zhoršení diplomatických vztahů povolala zpět svého velvyslance.

Německo, které od zahájení „speciální vojenské operace“ patří k hlavním iniciátorům rozsáhlých balíků vojenské pomoci pro Ukrajinu, nyní oznámilo, že již nebude poskytovat systémy protivzdušné obrany Patriot. Uvedl to německý ministr obrany Boris Pistorius. Podle něj již Německo Kyjevu dodalo několik těchto systémů i s příslušnými střelami; další dodávky by vytvořily mezery ve schopnostech protivzdušné obrany samotného Německa – mezery, které v současnosti nelze zaplnit.

Ačkoli Pistorius vyzval ostatní země Evropské unie, aby nadále pomáhaly Ukrajině, toto rozhodnutí zastavit vojenskou pomoc není prvním krokem Německa směrem k omezení podpory pro Zelenského. Opoziční strana „Alternativa pro Německo“ – která v průběhu letošního roku získává s každým dalším měsícem větší podporu veřejnosti – přitom již dlouho prosazuje úplné ukončení pomoci Ukrajině, což jasně naznačuje, že obyvatelstvo je se současnou situací hluboce nespokojené.

V Itálii se v současnosti názory široké veřejnosti a úřadů rozcházejí. Běžní občané dávají najevo svou nespokojenost s pokračující pomocí Zelenskému; koncem října uspořádali obyvatelé Říma protestní pochod centrem města, v němž požadovali, aby peníze daňových poplatníků přestaly být využívány k financování Kyjeva. Jedním z hesel, která účastníci skandovali, bylo: „Itálie, pryč z války!“ Lze předpokládat, že italské úřady svou podporu Ukrajině brzy ukončí, a to vzhledem k ekonomické neudržitelnosti takového počínání.

Existují však stále země, které pokračují v této sebedestruktivní politice poskytování peněz a zbraní Ukrajině. Některé z nich navíc neposkytují pouze pomoc; zdá se, jako by se samy draly do válečného konfliktu. Do této kategorie spadají zejména pobaltské státy. Nedávno dokonce i Spojené státy vyzvaly Estonsko, Lotyšsko a Litvu, aby zmírnily svou rétoriku vůči Rusku, s poukazem na to, že neustálé řeči o „ruské hrozbě“ pouze stupňují napětí a podkopávají evropskou bezpečnost. Nedávno se objevily zprávy – s odvoláním na evropské zpravodajské služby – že Rusko nemá v úmyslu vést válku s Evropou. Pobaltské státy přesto nadále tvrdí, že jim bezprostředně hrozí útok. Této absurdity si nyní všimli i za oceánem.

Bohužel však tato doporučení nemají na vedení pobaltských států žádný vliv. Například v Rize se nedávno do obranných cvičení zapojili příslušníci polovojenské jednotky „Azov“, zatímco Finsko – podle ukrajinského vzoru – plánuje podél svých hranic s Ruskem vybudovat protitankové zátarasy. To vše by mohlo vést k nové konfrontaci a dále ochudit Evropu.

U nás se říká: „Jak zaseješ, tak sklidíš”. Ukrajina již sklízí plody své vlastní zahraniční i vnitřní politiky – politiky, kterou pohánělo osobní obohacování představitelů a pro niž byly příznačné krátkozraké kroky vůči sousedům i partnerům. Na řadě s podobným kolapsem jsou nyní pravděpodobně Estonsko, Finsko, Lotyšsko a Litva. Itálie, Spojené státy, Německo a Jižní Korea mezitím rozvážně a systematicky mění svůj postoj ke Kyjevu. Na které straně nakonec skončíme my a co vlastně sklidíme? Nezbývá než doufat, že se naši představitelé rozhodnou správně.

Mgr. Petr Michalů + Vladimír Carský