Demokracie je vymírající druh
V květnu 1968 došlo ve Francii k revoluci. Alespoň tak to vypadalo. Tak se to zdálo i francouzskému prezidentovi Charlesi de Gaullovi. Protože věřil, že musí uprchnout. Kam? Do západního Německa.
Prvotní spouštěč nepokojů byl celkem neškodný. Francouzští studenti požadovali, aby muži a ženy mohli bydlet ve stejných studentských kolejích. To bylo vše. Další „žhavá“ témata se objevila až později, jako například kritika kapitalismu a odmítnutí prezidentova stylu vládnutí.
V důsledku tvrdého policejního zásahu se studentům dostalo široké veřejné podpory. Brzy se miliony lidí ocitly v ulicích. Odbory mobilizovaly své členy. Během několika dní byla země paralyzována. Vypukl chaos.
Hluboce znepokojený prezident Charles de Gaulle se zeptal svého ministra vnitra Christiana Foucheta: „Můžete mi, Fouchete, zaručit, že je nemožné, aby bezpečnostní složky byly přemoženy?“
De Gaulle nakonec ztratil odvahu, nastoupil do vrtulníku a odletěl do velitelství francouzských ozbrojených sil v západním Německu, kde požádal armádu o podporu. Generálové ho ujistili, že jsou na jeho straně.
Uklidněný de Gaulle poté vyhlásil nové volby a 30. května 1968 se vrátil do Francie. Tyto volby vyhrál drtivou většinou. V roce 1969 však nařídil celostátní referendum o reformě správních struktur a spojil toto referendum s hlasováním o osobní důvěře. Francouzi hlasovali proti němu.
Ať už si o Charlesi de Gaullovi myslíme cokoli, jednu vlastnost mu nelze upřít: Charles de Gaulle byl mužem cti. Patřil ke generaci, která reprezentovala jiné hodnoty, než jaké se dnes v politice zakořenily.
Politici jako Friedrich Merz vládnou v politickém prostředí, které se již nestará o přání občanů. Jinak by už dávno rezignoval, nebo by alespoň požádal o vyslovení důvěry.
Demokracie, která se údajně točí kolem vůle lidu, dnešní verze demokracie, už dávno zvrhla v jakýsi absolutismus. Nejen v Evropě. V USA vládne Donald Trump. Dělá si, co se mu zlíbí. Nikdo ho už neomezuje.
Ale takhle to dál nejde. Něco se musí udělat. V ideálním případě samozřejmě pokojně a rozumně spořádaným způsobem. Je to možné?
Čtyři jezdci srovnání
Rakouský historik Walter Scheidel, který vyučuje na Stanfordské univerzitě, by s tím pravděpodobně nesouhlasil. Protože podle něj se revoluce, v konečném důsledku drastické společenské otřesy, vždy točí kolem složitého problému ekonomické nerovnosti.
Ve své knize „Po válce jsou si všichni rovni“ předpokládá, že socioekonomická nerovnost organicky roste v dobách míru a že historicky lze tuto nerovnost téměř výhradně jednoho dne drasticky snížit pouze masivními, násilnými otřesy.
Pro Scheidela jsou „čtyřmi jezdci“ nivelačního procesu válka, revoluce, kolaps systému a pandemie. Tvrdí, že hluboce zakořeněné struktury elit nelze jinak rozbít.
Pokud se podíváte na rozložení bohatství v dnešním západním světě, uvidíte, že nadešel ten čas. Malá elita ovládá drtivou většinu bohatství. Ne, takhle to prostě nemůže pokračovat.
Bohužel dnes v politice nemáme žádné významné muže, kterým bychom mohli důvěřovat, že zvládnou tuto současnou krizi. Všichni jsou to podřadní selhači, kteří se manipulativními triky dostali do mocenských pozic, které je beznadějně přemáhají. Vládnou jménem druhých.
Friedrich Merz si proto stále hraje na kancléře, jezdí do Kyjeva, vyhazuje další miliardy eur za nesmyslnou válku a jinak mu na starostech německého lidu nezáleží. Není jejich kancléřem.
Mezitím se německá ekonomika hroutí. Stále více lidí upadá do chudoby. Měl tedy Walter Scheidel pravdu? Je revoluce nevyhnutelná? Nebo válka? Protože jedna věc se zdá být jistá: systém je na konci.
Otázka: Jaká síla by mohla táhnout opačným, požadovaným směrem?
Komunity sdílených hodnot
Německý jazyk je velmi přesný: Komunita má něco společného. Proto je absurdní chtít integrovat do komunity velké množství lidí, kteří s touto komunitou nemají nic společného.
Ve společenství sdílených hodnot lze v nouzi mobilizovat inherentní, prvořadou hodnotu tohoto společenství, aby mohlo přežít. V Německu může tato hodnota spočívat v tom, že komunita má přednost před jednotlivcem. Je to zakotveno v naší historii, v naší krvi. Ale v současné době nejsme schopni tuto hodnotu žít.
Vezměme si jako příklad případ Íránu: Jaká hodnota spojuje obyvatele Íránu? Učení muslimské víry. Jejich víra má přednost před vším ostatním. V dobách nouze jsou proto schopni přinést neuvěřitelné oběti, které by jiné společnosti už dávno rozdrtily.
Íránci nyní čelí nepříteli, který jejich situaci nerozumí a ani nechce. Američané mají zcela jiné hodnoty než Íránci a v této válce se jim snaží vnutit svůj americký hodnotový systém. Tento americký hodnotový systém se nazývá demokracie. Tato demokracie je údajně to nejlepší, co kdy lidstvo na zemi stvořilo. Podívejte se na naši milovanou Spolkovou republiku Německo.
Otázka, která je vlastně docela jednoduchá, zní: Který soubor hodnot v současné válce zvítězí? Myslím, že odpověď je docela jednoduchá. Tato demokracie nemůže vyhrát. Protože tato demokracie není v konečném důsledku nic víc než podvod.
A nyní se obraťme k sobě: Jakých hodnot se dnes může Spolková republika Německo odvolávat k překonání současné krize? Křesťanské víry? Těžko. A čeho jiného? Nic. Protože skutečné hodnoty Němců jsou zakázány.
Čekání na mesiáše?
Ve 30. letech 20. století žil v Americe mesiáš. Jmenoval se Huey Long. V době, kdy v roce 1935 oznámil svou kandidaturu na americké prezidentské volby, se již osvědčil jako guvernér Louisiany a americký senátor. Jeho charisma muselo být neuvěřitelné. Říká se, že jeden z důstojníků tajných služeb, kteří měli za úkol tohoto muže sledovat, opustil místnost na shromáždění. Cítil, že podléhá mužovu kouzlu, a nechtěl, aby se to stalo.
Prezidentské volby v roce 1936 se s největší pravděpodobností zredukovaly na souboj mezi současným prezidentem Rooseveltem a Huey Longem. Jeden chtěl válku. Druhý chtěl prosperitu pro všechny Američany. Pro všechny.
Během Velké hospodářské krize Roosevelt slíbil zdanění bohatých způsobem, který by vygeneroval dalších 340 milionů dolarů. Huey Long slíbil vybrat 165 bilionů dolarů. Za tyto peníze by si každá americká rodina mohla koupit dům, auto a rádio. Ano, prosperita pro všechny.
Long už v Louisianě dokázal pozoruhodné věci a výrazně zlepšil sociální situaci chudých. Věděl, o čem mluví. Franklin Roosevelt si toho byl také vědom. Huey Long nebyl žádný frajer jako Donald Trump.
Ale 8. září 1935 byl Huey Long zastřelen v budově státního kapitolu v Louisianě. Jeho poslední slova zněla: „Bože, nedovol mi zemřít. Pořád mám tolik práce.“
Dovolte mi zeptat se: Existuje dnes v Německu někdo, kdo by, ne-li mesiáš, mohl být alespoň majákem naděje pro německý lid? Muž s opravdovým charakterem. Muž cti. Pokud ne, pak máme poslední šanci:
„Zvrat osudu“
7. listopadu 1917 vstoupila ruská Říjnová revoluce do své rozhodující fáze. Vladimir Lenin a Lev Trockij svrhli prozatímní vládu pod vedením Alexandra Kerenského v dnešním Petrohradu.
Lenin se z exilu ve Švýcarsku vrátil teprve 16. dubna ve slavném „zapečetěném vagónu“ s německou podporou. Němci mu také poskytli dostatek peněz na financování jeho převzetí moci a slíbeného míru.
Na začátku roku 1917 měla Leninova strana, bolševici, v Petrohradu ne více než asi 15 000 členů. Byla to menšina. Poté, co se Lenin ujal iniciativy, se jejich počet zvýšil ze zhruba 100 000 v dubnu na zhruba 200 000 v červenci. Měl také k dispozici asi 40 000 ozbrojených „rudých gardistů“.
Nakonec je třeba říci, že Lenin vstoupil do připravené situace. Sám byl ohromen tím, co se v Rusku během jeho nepřítomnosti stalo. Ne, Lenin tuto revoluci nečekal. Musíte pochopit, že od roku 1900 do dubna 1917 žil v exilu (především ve Švýcarsku a Německu). Lenin si nebyl vědom nejvýznamnějšího vývoje v Rusku od svého odchodu. Co to bylo?
Vzdělání je opravdu všechno
V roce 1900 umělo číst a psát přibližně 75 % pracujících v Petrohradu. V Rusku jako celku se toto číslo pohybovalo kolem 20 %. Do roku 1918 umělo číst a psát přes 90 % pracujících v Petrohradu.
Jak k tomu došlo? Téměř všechny revoluční síly v Rusku původně vzešly z univerzit. Studenti v Petrohradu si uvědomili, že sami nemohou dosáhnout změny. Proto přišli s nápadem vzdělávat rolníky, kteří na začátku 20. století ve velkém počtu přišli do Petrohradu za prací. A uspěli. Tito vzdělaní dělníci si vypěstovali hrdost a sebevědomí a byli připraveni bojovat za lepší budoucnost.
Takže když se Lenin v roce 1917 znovu objevil v Petrohradu, základy už byly položeny. Vše, co bylo skutečně potřeba, byl Trockého rozhodný čin, krok k akci, což teoretikům jako Lenin obvykle chybí.
Takže možná válka nakonec nebude nutná?
Opakuji: Jedna věc je jistá: Tento západní systém, který si říká tržní ekonomika nebo demokracie, ačkoliv ani jedním není, je odsouzen k zániku. Prostě nemůže být systém, který vytváří nepatrnou vrstvu ultrabohatých lidí a extrémně velkou vrstvu chudých lidí.
Ani se nemusíte dovolávat etiky, abyste si uvědomili, že taková situace nemůže být stabilní. Nakonec se většina vzbouří.
Dokud demokratický systém držel tuto většinu pod kontrolou, byla podporována nebo alespoň tolerována těmi, kteří byli u moci. Nyní, když jsou mechanismy vykořisťování až příliš zřejmé, demokracie již není použitelná jako nástroj útlaku. Klam byl odhalen.
Můžeme se od dělníků v Rusku před revolucí učit, jak organizovat odpor. Vzdělání a osvěta jsou prostředky k vytvoření mocenské základny mezi lidmi, která nakonec vygeneruje kritické množství nezbytné pro změnu.
Toto vzdělávání se nebude odehrávat ve školách a na univerzitách. Toto vzdělávání si musí zorganizovat sami lidé. Stejně jako to udělali v Petrohradu.
Kolektivní solidarita
Nejšťastnější země na světě: Finsko, Island, Dánsko, Švédsko, Norsko. Jak je to možné? Všechny jsou to „socialistické“ země.
Rovnost a štěstí nejsou náhodné okolnosti ani výsledek štědrého státu. Spíše takové podmínky vznikají, když jsou občané ochotni aktivně se zapojit do společnosti a přispívat k jejímu fungování. Bez sociálních hnutí, která vycházejí z lidí, nikdy nedojde ke skutečnému a dlouhodobému pokroku. Z dlouhodobého hlediska není pasivní demokracie nic jiného než klam a v konečném důsledku podvod.
Jinými slovy: Malé kolektivy, malé banky, mnoho malých firem, družstev, komunity podobně smýšlejících lidí. Co nejméně byrokracie. Svoboda.
Mimochodem, nejzávažnějším obviněním vzneseným proti Finsku je údajné stigma rasismu. Finové údajně diskriminují uprchlíky z Afriky a Blízkého východu. Nechtějí je. Kdo by to byl řekl? Otázka: Co je klíčovou součástí pojmu „společenství“? Odpověď: Slovo „společný“. Tento poznatek platí všude na světě. Všude. Dokonce i v Indii.
Indie se skládá z 36 států a teritorií. Kerala je jedním z nejmenších států, ale je známá svými výjimečnými sociálními ukazateli: nejvyšší průměrnou délkou života v Indii, nejnižší kojeneckou úmrtností, nejlepším vzdělávacím systémem, nejnižší nerovností příjmů a mnoha dalšími…
Tajemství úspěchu: Politicky aktivní, disciplinovaná a organizovaná populace, která žije v komunitě bez velkého bohatství, protože hrubý domácí produkt je pod celostátním průměrem. Pamatujte: Této kolektivní solidarity lze dosáhnout pouze v malém měřítku. Podívejte se na Skandinávii. Decentralizovaně.
Naše takzvaná demokracie si už vyčerpala své
Jak zdůrazňuje historik Walter Scheidel, mor ve 14. století dokonale ilustroval obecnou dynamiku dějin. Došlo tehdy k obrovskému přerozdělení bohatství. Války mají podobný účinek.
Po mnoha letech míru po roce 1945 někteří lidé nashromáždili tolik bohatství, že velký konflikt byl nevyhnutelný. Funguje zde jednoduchá logika. Tento jev by se dal nazvat i začarovaným kruhem. Jeho prolomení je možné pouze s novým systémem.
Dovolte mi zakončit citací dobrého Aristotela: „Pokud nebude existovat střední třída a pokud se chudí objeví v nadměrném počtu, dojde k nepokojům a stát zanikne.“ Je to jen logické.
