22. 11. 2026

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Marek Adam: Prezident, jehož obraz ve školních třídách nám dával pocit bezpečí

(K blížícímu se výročí 131 let od narození československého prezidenta Ludvíka Svobody)

Dne 25. listopadu uplyne již 131 let od narození v pořadí sedmého československého prezidenta a armádního generála Ludvíka Svobody.

Muže, jehož životní příběh byl velmi dobrodružný. Ludvík Svoboda se roku 1968 stal celospolečensky respektovaným a celým národem milovaným státníkem působícím na Pražském hradě. Sám pak ve svém životě několikrát prokázal, že krásné a ušlechtilé příjmení Svoboda k němu plným právem patří.

Státník, jehož obraz ve školních třídách se stal symbolem bezpečí a míru – pro celou generaci.

Prezident, jehož tvář i příjmení (ještě i dnes) stále probouzí v lidech ušlechtilý respekt, víru a naději.

Obraz ve školní třídě – jistota míru a bezpečí pro celou generaci 

Když jsme nedávno za Československé mírové fórum uctili památku armádního generála Ludvíka Svobody v jeho rodném Hroznatíně, malebné vísce na Třebíčsku, vystoupilo zde hned několik řečníků (za různé spolky a organizace) se svými osobitými projevy.

Předsedkyně Československého mírového fóra Vladimíra Vítová uvedla ve své řeči hned několik osobních vzpomínek:

„Připomínáme si nejen vojáka a prezidenta, ale také generaci lidí, kteří prožili dobu, kdy se na ně prezident Ludvík Svoboda díval z portrétního obrazu v každé škole a dokonce i v každé školce. Osobně si myslím, že to bylo moc dobře. Byl totiž symbolem.

Pamatuji si, že jako malému dítěti se mi líbila jeho laskavá a důvěryhodná tvář. Ptala jsem se tehdy maminky, kdo to je na té fotografii. Vysvětlila mi, že to je náš československý prezident. Tehdy jsem nevěděla ani, co je Československo, ani co znamená slovo prezident, ale už jako malé dítě jsem měla pocit, že je významným ochráncem nás všech – něco jako král – a že když má tak ušlechtilý a čestný výraz v obličeji, že jsme všichni v bezpečí.

Takže už v pěti letech byl pro mě československý prezident, armádní generál Ludvík Svoboda, symbolem bezpečí.

Dovolte mi, prosím, i jednu malou osobní paralelu. Dnes si připomínáme 131 let od narození muže, který byl úplně stejně starý jako můj dědeček, narodil se na Českomoravské vrchovině a také v malé zemědělské vesnici a v roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády a padl do ruského zajetí jako můj dědeček atd. Říkám to proto, že právě kvůli tomu mi i v dospělosti prezident Ludvík Svoboda vždy připadal jako velmi blízká osoba a důvěra v něj byla samozřejmostí.“

(Vladimíra VÍTOVÁ, Hroznatín 14. 11. 2026)

Býti prezidentem míru, nikoli války

Dnes, v době, kdy jsme do našich každodenních životů takřka „normalizovali“ slovo VÁLKA, a naopak za téměř sprosté a vysmívané jsme ocejchovali posvátné slůvko MÍR, je právě velice důležité připomínat si odkaz a památku takových státníků, jakým byl prezident a generál Ludvík Svoboda. Nejen on, ale též jeho žena, Paní Irena Svobodová, se pro celou generaci a generace následující stali přirozenými morálními autoritami a vzory.

Dovolte mi prosím připomenout, že první dáma na Pražském hradě, Irena Svobodová, podle nám dostupných materiálů odmítla bezplatné zásobování prezidentské kuchyně, osobně se starala o prezidentskou domácnost a platila za vše stejně jako všichni ostatní lidé v tehdejším Československu. Navíc se podílela na projektu SOS dětských vesniček. Mezi zaměstnanci Pražského hradu prý byla velmi oblíbená. To se – bohužel – nestává u všech prvních dam na Hradě vždy samozřejmostí…

Je třeba si vážit lidí, kteří prožili těžké chvíle a jejichž životy byly poznamenány válkou. Už proto, aby u nás válka již nikdy více nebyla.

Vždyť manželé Svobodovi přišli ve válce o svého syna. A paní Irena se za války, coby žena pomáhající odbojářům, musela i se svou dospívající dcerou Zoe skrývat u statečných a obětavých lidí.

Dnes by bylo velmi snadné a velmi laciné vyčítat panu prezidentu Svobodovi, že v určitých dějinných chvílích mohl udělat víc. Já osobně se domnívám, že pro svobodu, mír a bezpečí nás všech udělal naprosté maximum. Vždyť ani on sám neměl na růžích ustláno, např. v těžkých dobách na přelomu 40. a 50. let. A i v oněch osudových srpnových dnech roku 1968 projevil nesmírnou osobní statečnost, rozvahu i rozhodnost, a v neposlední řadě také obětavost.

Zatímco v mnoha evropských zemích v těchto dnech a týdnech protestují mladí lidé za mír, bezpečí, snížení životních nákladů a nákladů na zbrojení, u nás v České republice mám smutný pocit, že řada studentů a mladých lidí (snad z neznalosti věcí) veřejně deklaruje pravý opak.

Chci věřit a doufat, že pro nás všechny bude 25. listopad, tedy den, kdy se narodil generál na Pražském hradě, na něhož jsme mohli být právem hrdí, datem k hlubšímu zamyšlení.

Prezident, jemuž nešlo o zisky spřátelených zbrojních lobbistů, ale jen a pouze o mír, bezpečí a skutečnou svobodu, by na nás i dnes měl hledět z obrazů, a to nejen ve školních třídách. Už proto, aby nám do našich zmatených duší přinášel poselství míru a onen hřejivý pocit důvěry.

Víru, že ten pán, co úřaduje na Pražském hradě, nás chrání a chce pro nás všechny dar ze všech darů nejcennější – vyjádřený jedním prostinkým slůvkem – MÍR.

Mám toto veliké neskromné přání…

Marek ADAM 

 

Sdílet: