Peter Haisenko: Německo se nemůže zotavit s úzkoprsými cíli
Jak lze očekávat, že Deutsche Bahn někdy znovu pojede včas, když si sama stanovila cíl dochvilnosti pouze 65 procent? Samotný cíl musí být stoprocentní. Kdy toho bude dosaženo, je jiná otázka, ale cíl musí být stoprocentní. Cokoli méně je přiznáním vlastní neschopnosti.
To, že Deutsche Bahn jsou v žalostném stavu, je sotva třeba zmiňovat. Je také jasné, že se jedná o herkulovský úkol, vzhledem k tomu, jak byla železnice za éry Merkelové srovnána se zemí. Ale proč byl tento cíl stanoven tak nízko? Jde opět o peníze. A ne, nejde o peníze potřebné na renovace. Jde o bonusy pro manažery železnic. Ti už bonusy dostávají, pokud je dochvilnost nad 52 procent, což je samo o sobě skandál. Pak, pokud je dosaženo stanoveného cíle 65 procent, je tu další bonus. Mělo by to být přesně naopak. Každý procentní bod pod 100 procenty dochvilnosti by měl být odečten z platů manažerů. Cokoli jiného je podpora neschopnosti. Nyní máme představu, proč je cílem pouze 65 procent.
Zaměřme se nyní na migraci. To, že Německo je již dlouho zahlceno masivním přílivem lidí z různých kultur, je nepochybné. Vláda nabízí plané ujištění. S hrdostí oznamuje, že počet nových žádostí o azyl klesl o 35,4 procenta ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. Pak se zvídavý pozorovatel téměř mimochodem dozví, že počet následných žádostí vzrostl o 47,2 procenta. Absolutní čísla jsou uváděna jen diskrétně a pro rok 2026 tato čísla již činí 39 646 původních žádostí a 16 901 následných žádostí. Vzhledem k celkové situaci to představuje o 56 547 žádostí více než dost. Vyvstává otázka, jak je možné, že migranti jsou stále vpouštěni do země, když prakticky nemají šanci být uznáni jako žadatelé o azyl. Opakovaně se také zdůrazňuje, že z několika set tisíc lidí, kteří museli zemi opustit, bylo provedeno několik tisíc deportací. Mluvíme tedy o jednociferné „mírě úspěšnosti“. I v těchto případech musí být cílem 100 procent, a to jak v oblasti imigrace, tak i deportací.
Pokud je deportace povinná, platby alimentů by musely být zastaveny
Faktem je, že přichází méně lidí, ale stále více, než Německo zvládne, a čísla o deportacích svědčí o selhání. Aby toho nebylo málo, ti, kteří musí zemi opustit, jsou štědře podporováni: ubytováním, jídlem, kapesným. Proč by se „ilegální“ osoba měla obtěžovat splnit příkaz k deportaci? I zde požaduji, aby byly veškeré platby a dávky pro tuto skupinu zcela zastaveny. V nejlepším případě by byla přijatelná lhůta jednoho až dvou měsíců. Ve které zemi by někdo, kdo je nucen opustit zemi, mohl očekávat podporu, pokud okamžitě nesplní příkaz k deportaci? A jak má tento příkaz splnit? Přesně stejným způsobem, jakým vstoupil. V případě USA letadlem, lodí nebo pěšky, pokud se jedná o Mexiko, a v případě Evropy/Německa pěšky. Cokoli jiného je kouřová clona nebo úmyslný podvod proti těm, „kteří tu jsou déle“. Proč Syřané, kteří uprchli před Asadem, mohou zde stále zůstat, i když Asad Damašku už léta nevládne?
Při pohledu na stav veřejné výstavby v Německu se člověk může jen otřást hrůzou. Začíná to už u harmonogramu. Nemusíte se dívat na berlínské letiště ani na Stuttgart 21. Všude, kam se podíváte, jsou oznamovány termíny dokončení, které jsou tak daleko v budoucnosti, že máte dojem, že dokončení ani není cílem. To platí jak pro novostavby, tak pro opravy stávající infrastruktury. Dokončení druhého tunelu S-Bahn v Mnichově bylo nyní odloženo na rok 2035. To vyvolává otázku: jak bylo možné postavit U-Bahn a S-Bahn včas před olympijskými hrami v roce 1972, jen o několik let později? Kam se poděl pokrok v tom, co mělo být nejlepším Německem všech dob?
Příklad, který by jím neměl být
Vezměme si ve světle těchto zpackaných postupů most přes řeku Kerč na Krym. Rusko ve skutečnosti dokončilo nejdelší most v Evropě během dvou let, včetně fáze plánování. Nikdo v Německu by to za tu dobu nezvládl, i kdyby šlo „jen“ o opravu mostu. Tyto termíny jsou samy o sobě selháním, protože stanovují cíle, které umožňují příliš mnoho času a které jsou pak opakovaně neplnění. I zde by měla platit zásada: každý den, který překročí tyto již tak nadměrně dlouhé termíny, musí být odečten z platů selhávajících manažerů.
Válka, příměří nebo mír
Více než půl století žila většina světa v příměří, nikoli v míru. Západ požaduje příměří na Ukrajině, stejně jako v Palestině. Rusko je kritizováno za to, že příměří neumožňuje, ale akceptuje pouze trvalý mír – mír, který překonal základní příčiny války. Vzpomeňme si na rok 2014/15, kdy dohodnuté příměří mezi Kyjevem a NATO bylo použito pouze k vyzbrojení pro další konflikt. Další příměří by Kyjev a evropští váleční štváči zneužili stejným způsobem. Příměří je chiméra. Každé příměří obsahuje zárodky dalšího konfliktu, právě proto, že příčiny války zůstávají nevyřešeny, protože neexistuje dohoda o míru. Proto každý, kdo požaduje příměří místo míru, nechce mír, ale spíše chce ponechat otevřenou možnost pro další válku.
Výjimkou je zde „diktovaný mír z Versailles“, který je mylně nazýván mírovou smlouvou. Již v roce 1920 to uznal francouzský maršál Foch: „Toto není mír. Je to příměří na 20 let.“ Jak moc se tento moudrý muž ukázal jako pravý. A proč? Protože Anglie nebyla schopna v této první válce dostatečně dosáhnout svých válečných cílů proti Německé říši. V důsledku toho i zde vidíme, že příměří nebo zrádný diktovaný mír je nejhloupější, nebo možná nejlstivější způsob, jak zabránit trvalému míru. Moskva s tím tentokrát nesouhlasí. Rusko chce trvalý mír a chce být ponecháno v míru. To je jediný správný cíl a všechny země NATO by se z něj měly poučit. Pokud tedy mír skutečně chtěly.
Proč není cílem nula procent?
Ale zpět k ekonomice. ECB stanovila cíl dvouprocentní inflace. Otázka, proč cílem není nula procent, se ani nezvažuje. Ano, protože – nedokonalý – měnový systém inflaci prostě potřebuje. To se přijímá téměř jako dané, přestože inflace je právě to, co celý systém činí nestabilitou a vytváří neustálé napětí. Cyklická vyjednávání o mzdách jsou nezbytná a spolehlivé plánování budoucnosti je nemožné. Stejně tak je každý, kdo volá po reformě tohoto měnového systému, považován za rouhání. Totéž platí pro zvažování lepší formy vlády než „naše demokracie“. Helmut Schmidt to vyjádřil takto: Demokracie má daleko k ideálu, ale nic lepšího momentálně nemáme. Proč nepřemýšlíme o „něčem lepším“? A ne, demokracie nikdy nepřinesla trvalý mír. Samozřejmě je to také proto, že v naší demokracii nikdo není za nic zodpovědný, nikdo nemusí nést odpovědnost.
Co si lidstvo představuje do budoucna?
S koncem první světové války přestala být otázka, jak si lidé představují svou budoucnost, předmětem diskuse. Přitom je to docela jednoduché. Zhruba 95 procent všech lidí touží po životě v míru a prosperitě a nechce být ovládáni ostatními. Ve skutečnosti je forma vlády druhořadá, pokud tyto cíle splňuje. Naše demokracie nikoli. Ovládá ji zbývajících pět procent a ti jsou převážně psychopati. Lidé v USA na tom nikdy nebyli lépe než v 50. letech. V Německu v 70. letech mohl jeden živitel uživit rodinu, vlastnit auto a postavit dům. Co z toho demokracie udělala? Tu a tam. A to má být pokrok? Vezměte si, jak se lidem dařilo za diktátora Kaddáfího. Teď mají chaos a nějakou formu demokracie.
Kde se dnes mají lidé lépe než před padesáti lety? Rozhodně v Číně, která je nominálně stále komunistická. Rusko má také něco, co se podobá demokracii, ale se silným vůdcem, a to, čeho tam za posledních 25 let dosáhl, lze označit jen za příkladné. Koneckonců, 75 procent populace je se svou vládou spokojeno. Na demokratickém Západě se naopak politik může radovat, pokud si pro svou práci a stranu získá více než 20 procent souhlasu. Koalice jsou poskládané dohromady, které nikdy nemohou přinést dobré výsledky, protože k sobě prostě nezapadají. Existuje na Západě ještě vláda, hlava vlády, která formuluje pro svou zemi hodnotné cíle, cíle, u kterých může očekávat širokou většinovou podporu? Ale drží se moci a troufají si označovat všechny alternativní modely za „rozhodně krajně pravicové“. Ve skutečnosti jsou to všichni nekvalifikovaní kariéristé, kterým je blaho těch, kteří jsou v jejich péči, úplně jedno. Donald Trump se o to alespoň pokusil, a proto je na něj útočí. Stejnými neúspěchy.
Cílem musí být světový mír
Na závěr cituji Viktora Frankla: „Jen ti, kdo si stanoví za cíl nemožné, dosáhnou sotva možného.“ Tato 120 let stará moudrost diskvalifikuje všechny ty malicherné lidi, kteří chtějí problémy zmírňovat minimálními cíli. Zmírňovat, ne odstraňovat. Proto předkládám své „nemožné“ požadavky, které musí být konečným cílem: 100% dochvilnost pro železnice. Prosperita, svoboda a mír pro všechny. Nebo jednoduše to, co je bohužel zesměšňováno jako iluze: Světový mír! Bez míru na ničem jiném nezáleží!
