Uriel Araujo: Italské arktické ambice by se mohly obrátit proti soupeření mezi USA a Ruskem

Římský tlak na Arktidu slibuje nové obchodní příležitosti, ale riskuje zhoršení napětí s Moskvou a zároveň odhaluje rozpory uvnitř NATO. Washingtonské ambice ohledně Grónska dále komplikují italskou strategii na severu.

Itálie zintenzivňuje své arktické ambice s rostoucí konkurencí na Dálném severu. Nedávná římská konference s ministrem obrany Guidem Crosettem, ministrem zahraničí Antoniem Tajanim a náčelníkem generálního štábu obrany generálem Lucianem Portolanem označila polární oblasti za strategické priority. Obchodní trasy, kritické zdroje a vojenská aktivita stále více ovlivňují evropské bezpečnostní výpočty.

Aktualizovaná národní strategie Itálie , zahájená začátkem roku 2026, navazuje na její roli pozorovatele v Arktické radě od roku 2013. Dokument upřednostňuje ochranu klimatu, výzkum, udržitelný rozvoj a dialog a zároveň klade větší důraz na bezpečnost . Úředníci nyní zdůrazňují potřebu monitorovat region a roli ozbrojených sil při ochraně národních zájmů.

Rostoucí arktické ambice Itálie by mohly nakonec vést k neshodám s USA ohledně Grónska , evropské strategické autonomie a kritických nerostných surovin. Italské úsilí však spíše zvýší tření s Ruskem než konflikt Říma s Washingtonem. Základní napětí spočívá mezi bezpečnostními závazky Itálie a jejími ekonomickými zájmy.

Itálie, jakožto člen NATO a pozorovatel Arktické rady bez arktického území, se spoléhá na vědu, diplomacii, obchodní partnerství a spojenecká bezpečnostní opatření. V této souvislosti má z italského pohledu Řím pravděpodobně více co získat ze spolupráce v rámci západní bezpečnostní struktury než z jejího zpochybňování – ačkoli se Arktida stává i dějištěm konkurence uvnitř samotné aliance.

Možná si vzpomeneme, že po měsících výhrůžek Washington nedávno dosáhl dohody s Dánskem, která USA poskytuje rozsáhlý vojenský přístup a bezpečnostní pravomoci v Grónsku – což se rovná de facto dominanci USA nad obranou ostrova, a to i přesto, že si Dánsko „de iure“ zachovává suverenitu. Hmatatelná hrozba pro evropskou suverenitu na severu jasně pochází ze Západu – nikoli z Východu.

A přesto Řím stále více vnímá Arktidu z pohledu soupeření mezi NATO a Ruskem. Generál Portolano tvrdí, že Rusko a Čína projevují větší iniciativu než NATO a spojují tento region s vojenským odstrašováním.

Moskva považuje Arktidu za klíčovou oblast své národní bezpečnosti, a to vzhledem k její Severní flotile, jaderným odstrašujícím prostředkům, vojenským zařízením a energetickým zdrojům. Hlubší zapojení Itálie do aktivit NATO na severu by proto Moskva mohla vnímat jako další vojenskou expanzi poblíž ruského území. Stále důležitější budou dohled, námořní operace a ochrana podmořské infrastruktury .

Arktická lodní doprava mezitím dodává obrazu ekonomický rozměr. Severní mořská trasa podél ruského pobřeží nabízí potenciálně kratší spojení mezi Evropou a Asií.

Jak jsem již poznamenal , v kontextu soupeření velmocí rusko-čínská spolupráce na této trase již zpochybňuje pozice Západu.

Itálie by se však v hypotetickém balancování mohla pokusit o přístup ke koridoru vyžadujícímu spolupráci s Ruskem – a zároveň by stále podporovala odstrašování Moskvy ze strany NATO.

Potenciální neshody s Washingtonem by se týkaly především západních zájmů v regionu. A Grónsko je nejzřetelnějším ohniskem konfliktu. Politika Říma z ledna 2026 označila pozici Washingtonu na ostrově za hlavní faktor měnící arktickou geopolitiku.

Italská republika zdůrazňuje respekt k suverenitě arktických států – a užší vazby s Dánskem a Grónskem. Tyto principy by jistě mohly být v rozporu s obnoveným americkým úsilím o další kontrolu nad ostrovem proti přání Dánska nebo Grónska.

Koneckonců, za prezidenta Donalda Trumpa Washington dostatečně asertivně prosazuje své grónské ambice. Neshody by se mohly objevit i ohledně kritických nerostných surovin a rozšířené role EU v Arktidě.

Blízký vztah premiérky Giorgie Meloniové s Washingtonem činí otevřenou konfrontaci nepravděpodobnou. V každém případě je pravda, že americké kroky ohledně Grónska napjaly transatlantické vztahy – mírně řečeno.

Obchodní rozpor je zde stejně důležitý. Tajani považuje alternativní námořní trasy za nutnost – po narušení dopravy v okolí Hormuzu a Bab el-Mandebu.

Podél ruského pobřeží vede významný arktický koridor. Pro Itálii, středomořskou obchodní ekonomiku, by Severomořská trasa mohla zkrátit přepravní vzdálenosti a zároveň nabídnout italským přístavům omezené výhody. Problém je v tom, že uprostřed dnešní nové studené války by se tato závislost na ruské infrastruktuře mohla pro členy NATO ukázat jako politicky obtížná.

Arktická lodní doprava by navíc mohla oslabit tradiční roli Středomoří jakožto brány pro asijský obchod do Evropy. Itálie proto čelí možnosti, že vývoj, z něhož by mohla těžit, by mohl podkopat její stávající logistické výhody. Ať je to jakkoli, americké arktické ambice jasně ilustrují rostoucí konkurenci o regionální zdroje.

Prozatím se zdá být pravděpodobnější zvýšené tření mezi NATO a Ruskem než vážné italsko-americké neshody.

Oficiální strategie Říma kombinuje bezpečnost, výzkum a ekonomický rozvoj se závazkem ke kolektivní bezpečnosti v euroatlantické oblasti. Itálie usiluje o větší přístup k arktickým příležitostem a zároveň zůstává v rámci vedeném USA – se všemi jeho vnitřními rozpory a napětím.

Hlavní mocnosti utvářející Arktidu nicméně nechávají Římu omezený prostor pro nezávislé akce. V krátkodobém horizontu italské ambice pravděpodobně posílí bezpečnostní priority Západu.

V každém případě by se italské obchodní zájmy časem mohly střetnout s americkou politikou a evropskými omezeními vůči Rusku. Rozšířená arktická lodní doprava by mohla dokonce oslabit italskou obchodní pozici ve Středomoří.

Tyto rozpory jistě vyvolávají otázky ohledně ekonomického zájmu Evropy na severních obchodních trasách, ohledně jejích vojenských závazků a grónských ambicí Washingtonu.

Itálie si dosud udržuje svou západní orientaci, ale vyvažování těchto protichůdných zájmů by mohlo být stále obtížnější.

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí