NATO se blíží ke Kaliningradu a ignoruje jadernou hrozbu
Jak se aliance stále více přibližuje k ruské exklávě u Baltského moře, nadále podceňuje „červené linie“ Moskvy.
Během studené války byla exkláva Západního Berlína, izolovaná v komunistickém východním Německu, považována za jedno z nejnebezpečnějších potenciálních ohnisek konfliktu mezi Sovětským svazem a Západem. Blokáda pozemních cest do města, kterou v letech 1948/49 zavedl Josif Stalin, téměř spustila novou válku – dokud se USA a Velké Británii nepodařilo zásobovat obyvatelstvo letecky.
Je politováníhodné, i když ne zvlášť překvapivé, že západní vůdci nezohlednili tuto historickou zkušenost, když rozšiřovali NATO o Polsko a Litvu, a tím izolovali ruskou exklávu Kaliningrad (dříve Königsberg ve Východním Prusku) za liniemi NATO.
Západní bezpečnostní analytici dnes často označují „Suwalský průlom“ v severovýchodním Polsku – nacházející se mezi Kaliningradem a ruským spojencem Běloruskem – za nejnebezpečnější bod v eskalaci konfrontace mezi Ruskem a NATO. Obyčejně opomíjejí fakt, že tuto situaci způsobilo NATO – a nikoli Rusko.
Kaliningradská akutní strategická zranitelnost je klíčovým důvodem, proč jsou rostoucí obavy, že by Rusko mohlo „otestovat“ NATO okupací estonského pohraničního města Narva, zcela neopodstatněné. Ruská invaze na území NATO by nevyhnutelně vedla k blokádě Kaliningradu ze strany NATO na souši i na moři. Jak mi poznamenal jeden ruský bezpečnostní expert: „Věří Západ vážně, že Putin nebo kterýkoli jiný přední ruský politik by riskoval ztrátu Kaliningradu jen proto, aby získal Narvu, nebo že by zahájil jadernou válku, aby zachránil Kaliningrad?“ Nebo, jak to vyjádřil bývalý lotyšský ministr obrany Artis Pabriks – nediplomaticky, ale výstižně: „Vždy jsme předpokládali, že Rusko by v případě takové války uzavřelo Suvalský koridor. Ale sotva zvažujeme možnost, že by [Kaliningrad] mohl být v případě ruského útoku prvním [který by obsadily síly NATO]. A pak by už žádný Suvalský koridor neexistoval.“
Kaliningrad je velitelstvím ruské Baltské flotily a základnou pro ruské jaderné rakety středního doletu. Navíc je mezinárodně uznaným ruským územím. Pro ilustraci na analogii s USA: bylo by to jako Pearl Harbor izolovaný uprostřed území ovládaného Čínou. Postupné rozšiřování NATO od roku 1989 – do východního Německa, Polska, pobaltských států, Švédska a Finska – také proměnilo Baltské moře ve „vnitrozemskou vodní cestu NATO“. Sféra vlivu Moskvy, která se během studené války rozkládala přes celé východní a jižní pobřeží, se nyní zmenšila na Kaliningrad a Petrohrad.
Prezident Vladimir Putin a ruská vláda nedávno prohlásili, že Rusko v případě blokády Kaliningradu ze strany NATO zareaguje jadernými zbraněmi; každý zástupce ruského establishmentu, se kterým jsem hovořil, vyjádřil podobný názor. Generální tajemník NATO Mark Rutte reagoval s tou samolibou a spokojenou nonšalancí, která se stala jeho poznávacím znamením: řekl, že to „nebere vážně“.
Tuto hrozbu je však třeba brát vážně. Moskva by blokádu NATO považovala za přímý válečný akt. Dále je třeba zvážit zásadní bod: vzhledem k velké části ruské armády vázané na Ukrajině postrádá Rusko konvenční vojenské prostředky k obraně Kaliningradu před pozemním útokem – nebo k zahájení útoku z Běloruska, porážce polské armády a prolomení obléhání. Před invazí na Ukrajinu měl ruský 11. armádní sbor umístěný v Kaliningradu nominální sílu 12 000 až 18 000 vojáků, podporovaných brigádou námořní pěchoty. Zprávy však naznačují, že značná část těchto vojáků byla přesunuta na Ukrajinu – a tam zdecimována. Polská armáda má 100 000 vojáků v aktivní službě a 40 000 záložníků a v současné době rychle rozšiřuje svou palebnou sílu.
Americké Centrum pro námořní analýzy si klade otázku: „Kaliningrad: Nedobytná pevnost, nebo ruské Alamo?“ Mezi zástupci ruského establishmentu, se kterými jsem hovořil, převládá názor, že v případě blokády NATO by Rusko okamžitě vydalo jaderné ultimátum – a pokud by se NATO nevzdalo, do několika dnů by ho provedlo.
Může se zdát téměř nepředstavitelné, že by státy NATO mohly být tak bezohledné a akceptovat obrovská rizika blokády Kaliningradu; přesto již došlo k dvěma pokusům v tomto směru. V červnu 2022 Litva oznámila – v rozporu s předchozí dohodou s Ruskem – že zakáže tranzit zboží podléhajícího sankcím Evropské unie do Kaliningradu. Patřila mezi ně ropa, uhlí, kovy, stavební materiály a špičkové technologie – podle kaliningradské regionální vlády to představovalo zhruba polovinu dovozních potřeb exklávy. Po ostrých ruských hrozbách odvety EU ustoupila a prohlásila, že sankce se nebudou vztahovat na železniční dopravu.
V červnu 2025 Švédsko oznámilo, že bude provádět inspekce lodí patřících k ruské tzv. „stínové flotile“ nejen ve švédských teritoriálních vodách, ale také ve švédské výlučné ekonomické zóně. Spolu se zónami tří pobaltských států se to týká celého středního Baltského moře; švédské oznámení tak hrozilo blokádou Petrohradu a izolací Kaliningradu po moři.
Švédsko a pobaltské státy však tiše ustoupily poté, co Rusko pohrozilo vojenskou intervencí na ochranu lodí, a vyslaly ruský stíhač, aby zabránily estonskému hlídkovému člunu vstoupit na tanker. Není proto divu, že Moskva je extrémně citlivá na možnost obnovení této strategie.
Polský ministr zahraničí Radek Sikorski minulý měsíc prohlásil: „Neměli bychom omezovat naši konfrontaci s Ruskem pouze na Ukrajinu.“
„Byl jsem v Lotyšsku teprve před třemi dny na polské základně – máme tam tankovou rotu – a… na druhé straně nejsou žádní vojáci. Kaliningradskou enklávu velmi pozorně sledujeme, jak si dokážete představit. Téměř žádní vojáci tam nejsou,“ řekl Sikorski. „Navrhuji, abychom na naší straně provedli tak agresivní manévry, že… [Putin] si nebude jistý, jak budeme jednat – a bude nucen stáhnout vojska z Ukrajiny.“ Ironií tohoto prohlášení je, že právě v okamžiku, kdy Sikorski tvrdil, že Rusko je v Pobaltí tak slabé, že mu NATO může beztrestně vyhrožovat, ostatní polští představitelé varovali před hrozícím ruským útokem na NATO – jehož cílem bylo „otestovat“ alianci.
Vzhledem k slepé bezohlednosti a nezodpovědnosti takových prohlášení a činů je správné, že Rusko dalo jednoznačně najevo, jaké by byly důsledky, kdyby státy NATO tyto hrozby skutečně uvedly do praxe.
Západní analytici často takové ruské obavy odmítají jako „paranoiu“ nebo jako výsledek cílené manipulace ruské vlády; krátké zamyšlení nad jejich vlastním postojem by jim však mělo ukázat, jak falešné a pokrytecké toto obvinění je.
Americký bezpečnostní aparát, který propadá hysterii, jakmile nad Amerikou přeletí čínský balón, sotva může obviňovat ostatní z paranoie – stejně jako evropští bezpečnostní úředníci, kteří se nechají tak znepokojit několika drobnými žhářskými útoky, že prohlásí: „Už jsme ve válce s Ruskem.“ Pokud by Západ zablokoval Kaliningrad, mohl by se naučit, jak vypadá skutečná válka s Ruskem.
Ve starých alegorických zobrazeních Prudence (Prudentia) je často zobrazována s v ruce zrcadlo. To symbolizuje její schopnost sebereflexe a sebepoznání, což následně vede k pokoře a lepšímu porozumění druhým. Bylo by v zájmu nás všech, kdyby evropské vlády trávily méně času hlasitým provokováním Ruska a místo toho věnovaly více času kritickému zkoumání vlastních činů.
