„Nesnáším, že tady teď žiju“: Co Britové ztratili kvůli masové migraci

Úryvky z dokumentu investigativního novináře a dokumentaristy Stevena Edgintona se aktuálně šíří po internetu: Ukazují rozhovor s mužem z Bangladéše, který uvádí, že se necítí jako Angličan, stýská se mu po vlasti, nepracuje a žije na úkor daňových poplatníků. Mnozí se nyní ptají: Proč takové lidi financují? Klip je však součástí delšího filmu, který vyvolává ještě bolestivější otázku: Co občané ztratili masovou migrací?

„Cítíte se spíše jako Angličan, nebo Bangladéšan?“ – „Bangladéščan.“
„Stýská se vám po Bangladéši?“ – „Ano.“
„Čím se živíte?“ – „Nepracuji.“
„Jak si vyděláváte peníze a vycházíte s penězi?“ – „Pobírám sociální pomoc.“

Tato konverzace vyvolává u X pobouření: Neztotožňuje se se svým novým domovem, touží po tom starém, ale žije na úkor daňových poplatníků. Proč?

Zdrojem tohoto videa je Steven Edginton, britský dokumentarista a investigativní novinář. Pouliční rozhovor s migrantem ve Whitechapelu (Londýn) je součástí většího projektu o migraci a demografických změnách ve Velké Británii.

Celý dokument (v angličtině) si můžete prohlédnout zde:

Popis dokumentu:

Jak vypadala Británie před masovou imigrací? A co si o ní myslí generace, která si ji stále pamatuje?

V tomto dokumentu cestuji Anglií, abych hovořil s lidmi, kteří vyrostli v Británii, která dnes z velké části zanikla.

Generálmajor Julian Thompson, který velel britským pozemním silám ve válce o Falklandy, vzpomíná na své dětství v Britském impériu. Historik David Starkey zkoumá, jak se změnila britská národní identita, zatímco demograf Paul Morland vysvětluje mimořádnou proměnu populace země.

Potkávám také obyčejné Brity, kteří si pamatují velmi odlišnou Anglii, včetně 92letého Rona Clarka, který vyrůstal v Tottenhamu během druhé světové války. Více než 50 let poté, co opustil Londýn, beru Rona zpět do ulic jeho dětství, aby viděl, co se stalo z místa, které kdysi nazýval domovem.

Tento film, čerpající z osobních vzpomínek, historických analýz a setkání v ulicích moderního Londýna, zkoumá, jak imigrace proměnila Británii během jediného života.

Toto je příběh Británie, kterou si miliony lidí pamatují, ale kterou mladší generace nikdy nepoznaly.

Dokument staví do kontrastu „starou“ Británii, jak ji lidé zažívali v minulosti, se současnou situací. Dvaadevadesátiletý muž na začátku hovoří o tom, jak zničující vnímá změny. V průběhu dokumentu Edginton hovoří i s mnoha dalšími lidmi.

Zatímco migranti ochotně chválí sociální dávky (Británie je „nejlepší, co se týče dávek“), starší rodilí občané vyjadřují zděšení a odcizení („Nesnáším, že tady teď žiju“). Na otázku, jak by se jejich předkové dívali na novou Británii, odpověď zní: „Byli by zděšeni.“

Zní vám to povědomě? Mnoho Němců nebo Rakušanů by pravděpodobně mohlo provést podobná srovnání mezi svou tehdejší a současnou vlastí. Levičáci si mohou svá obvinění z rasismu opakovat, jak chtějí: toto odcizení a zármutek nad ztraceným nelze vymýtit.