Peter Haisenko: Jakou roli hraje zacházení s Izraelem v nepokojích v Evropě?

Při pohledu na násilné nepokoje ve Francii je zřejmé, že se mezi protestujícími studenty škol a univerzit a muslimskými Araby vytvořila nekalá aliance. Studenti demonstrují proti válce a za lepší podmínky ve vzdělávacím systému. Arabové naopak zaměřují svůj hněv na nelidské zacházení Izraele s Palestinci.

Jakákoli kritika Izraele je v Německu odmítána jako antisemitská. Jedná se o zkomolení jazyka, protože Izrael je státem Kasarů. Byl jím od samého počátku založení Státu Izrael. Kasari nejsou Semité, ale Arabové a Palestinci ano. To je třeba chápat, když jsou Arabové nazýváni antisemity. Semitští Izraelci, tedy etničtí Židé, nejen lidé židovské víry, jsou v Izraeli považováni za občany druhé kategorie. Kasari byli dříve označováni jako „východní Židé“ a byli socializováni v evropském kontextu. Tento termín „východní Židé“ jsem po dlouhé době znovu slyšel během své poslední cesty do Izraele. Použil ho semitský Žid a v žádném případě to nebylo míněno dobře. Manželství mezi Kasary a Semity jsou odsuzována a vyskytují se jen zřídka. Izrael má v tomto bodě vnitřní konflikt. Vzpomeňte si na dílo Žida Šlomo Sanda: „Vynález židovského lidu – mýtus o založení Izraele podroben zkoušce.“ Do roku 1930 neexistovala kromě Německa žádná země, kde by Židé mohli bez omezení uplatňovat všechna občanská práva.

Německá říše udržovala přátelské vztahy s arabskými státy a Osmanskou říší. Stačí obdivovat velkolepou mešitu v Postupimi, kterou nechal postavit císař, nebo dům krále Ludvíka na řece Schachen, který se pyšní velkolepým sálem v maurském stylu. Císař Vilém II. měl přátelské vztahy s osmanským sultánem Abdulem Hámidem II., který mu v roce 1903 udělil protektorát nad Palestinou. Mezi křesťany a muslimy, mezi Němci a Araby/Osmany prostě neexistovaly žádné problémy. Stejně tak prakticky nedocházelo k imigraci z Blízkého a Středního východu do Evropy. Bez ohledu na směr cesty byl vítán každý. Za důkaz těchto dobrých vztahů lze považovat stavbu „Orient Expressu“. Existovalo však poněkud nedůvěryhodné spojení, když Hitler zřídil jednotku SS složenou z Arabů a Palestinců. Jejím velitelem byl antisemita Al Husseini. Tento Židonenávidějící byl Anglií původně odsouzen k 15 letům nucených prací, ale jen o rok později byl jmenován velkým muftím Jeruzaléma. Opět Anglií. Ošklivý kousek.

Bez nenávisti by nebyl Izrael

Do roku 1948 Anglie tak důkladně rozdmýchala nenávist mezi Palestinci a Židy, že se založení Státu Izrael zdálo nevyhnutelné. S tímto založením v roce 1948 začaly problémy. Přesněji řečeno, vyhnání Palestinců a válka se všemi jeho sousedy. Od té doby lidé z tohoto regionu, zejména z Libanonu, utíkali do Evropy, především do Německa. Jednalo se o tehdy vzdělané lidi, lékaře, a byli si vážení. Kvůli tomuto vyhnání se v Německu vytvořila propalestinská podpůrná skupina a Frakce Rudé armády (RAF) vyslala své „bojovníky“ do Palestiny na vojenský výcvik. Došlo k četným únosům letadel ve snaze nějakým způsobem konfrontovat Izrael. To drasticky změnilo naši zemi, celý Západ. Dříve otevřená letiště se stala bezpečnostními zónami a presumpce neviny byla zrušena. S každým se muselo zacházet jako se zločincem, než se mohl přiblížit k letadlu. Stále neexistovala rozšířená nenávist k muslimům. Toky uprchlíků byly stále jen malé pramínky.

Až do roku 1990 byl svět jednoduchý. Sovětský svaz byl nepřítelem, a to i v hollywoodských filmech. V následujícím desetiletí se toto zobrazování přesunulo k Arabům a Jugoslávcům/Srbům. Hollywood připravil svět na jugoslávské války a agresivní války proti Iráku a dalším arabským zemím. Poté, co se Putin stal prezidentem Ruské federace a vytáhl zemi z útlumu, i Hollywood vytvořil své padouchy z Ruska. Arabští muslimové však stále nebyli vykreslováni jako ti dobří. Stojí za to si připomenout, že v Hollywoodu dominují Židé a že i americká armáda má své slovo. Masivní psychologickou kampaň proti muslimským Arabům upevnily útoky z 11. září 2001, ačkoli pachatelé zůstávají dodnes sporní. Od té doby bylo „politicky korektní“ bombardovat arabské země do chaosu, což nebylo nikdy oficiálně označeno za „agresivní válku“.

Izrael nebyl nikdy nucen dodržovat nařízení OSN

I Izrael zintenzivnil svou politiku vyhánění a útlaku Palestinců a žádná západní země na ni adekvátně nereagovala. Poté, co Izrael bombardoval Gazu, dramaticky vzrostla mezinárodní podpora Palestinců mezi exilovými Araby. Západ v tomto ohledu opět mlčí. V důsledku toho se v arabských kruzích šíří zoufalý hněv. Tento hněv je však potlačován označením každého, kdo na tuto nespravedlnost poukazuje, za „politicky nekorektního“ a jeho pronásledováním. Co začalo jako malé demonstrace, se nyní rozrostlo v masivní nepokoje. Nejprve ve Francii, kde žije velké množství muslimských Arabů. Tam propalestinští aktivisté využili příležitosti k násilnému demonstrování své věci pod rouškou studentských protestů. Zatímco studentské protesty byly méně destruktivní, propalestinští protestující se vydali naplno a způsobili obrovské škody, včetně loupeží, plenění a žhářství. Francie hoří. Nyní se to šíří do Itálie.

V Německu je situace stále relativně klidná, ale formuje se druhá fronta: ta na levici. V Berlíně je vítěz voleb, Levicová strana, napadána Ústřední radou Židů v Německu a jejími spojenci, protože má příliš mnoho členů, kteří kritizují činy Izraele. Neměli by mít možnost vládnout, pokud kolektivně neprojeví svou lásku k Izraeli, jak se vyžaduje od každého, kdo usiluje o německé občanství. To znamená, že „izraelská fronta“ je stavěna nad vůli voličů. Musel jsem něco špatně pochopit ohledně svobody projevu a demokracie. Já to vidím naopak. Každý, kdo nekritizuje činy Izraele v Gaze a na Západním břehu Jordánu, musí mít zcela nevyvážený morální kompas. Pomineme-li Merkelové „raison d’état“, i OSN to otevřeně označuje za genocidu, a jak to může někdo přijmout bez kritiky? Muslimští imigranti očividně ne, a to se mění v sud s prachem.

Normální demonstrace a ty propalestinské

V jihoevropských zemích lidé rychle demonstrují, i na menších akcích, a pak je konec. Ale to, čeho jsme nyní svědky, překračuje všechny známé hranice. Právě proto, že se zapojují kritici Izraele a dávají volný průchod svému nahromaděnému hněvu. Hněv pramení také z jejich společenského postavení. Není to jejich země, nejsou to jejich domovy, a proto mají jen malou motivaci ušetřit tuto zemi před devastací. Je třeba si položit otázku: co je spouštěčem tohoto hněvu? Jsou to kroky Izraele vůči Palestincům, kterým někteří prominentní politici v Jeruzalémě popřeli jejich lidskost a právo na život. Bezmocný hněv, že Izrael vyhání a vraždí Palestince a že se nikdo neodváží to kritizovat. Předpokládám, že potenciál hněvu by byl podstatně nižší, kdyby německá vláda a vláda dalších zemí podnikly rozhodné kroky proti porušování mezinárodního práva Izraelem. Pak by to propalestinská frakce nemusela dělat sama.

Válku proti Íránu, války obecně, rozpoutal Izrael a USA se do nich bohužel velmi ochotně zapojily. Tyto války, spolu s nenávistí k Rusku, vyhnaly ceny energií do závratných výšin. To se nelíbí ani průměrnému člověku. Neochvějná podpora Izraele ze strany ministra financí pravděpodobně také přispěla k tomu, že jeho míra popularity klesla na historické minimum. Ale o tom se nediskutuje. Toto téma je tabu. Vidím v tom nebezpečí, že se vybuduje takový širší odpor proti Izraeli, který by se nakonec mohl vymknout kontrole. V USA klesla podpora Izraele pod 30 procent. Německé průzkumy veřejného mínění si takovou otázku nekladou a pravděpodobně ani nesmějí. Kromě toho na takovou otázku nelze očekávat žádné upřímné odpovědi. Riziko označení za „antisemitu“ je příliš velké. Podívejte se na Levou stranu v Berlíně.

Dvojí metr podporuje sklon k násilí

Netolerovatelný dvojí metr Západu, zejména Německa vůči Izraeli, si Němci sotva všímají, protože byli po desetiletí vychováváni k přátelství s Izraelem a Amerikou. Merkelové migranti však tuto výchovu nedostali, a proto jejich pohled na izraelské zvěrstva zůstává nezastřený. Toto je sud s prachem, který v současné době exploduje ve Francii. Jak se to bude vyvíjet v Berlíně s jeho klanovými strukturami? Francie může alespoň nasadit svou armádu k udržení míru a pořádku, a ani to moc nepomáhá. V Německu nesmí být armáda nasazena v rámci země. Jak dlouho tento princip obstojí, až dojde k těžkým situacím? Aby se tomu zabránilo, musí se německá vláda vrátit k principům lidských práv, které platí pro všechny lidi, včetně Palestinců a Arabů. Všude, kde je to zbytečné, kdekoli je to „bezpečné“, Německo prosazuje dodržování lidských práv. Všude, kromě případů, kdy jde o Izrael a Palestince.