2027: Zima na Ukrajině, v kterou jsme doufali, že nepřijde
Neúprosné ruské útoky a energetická krize spolu s ubývajícími zdroji ze zahraničí vyžadují, aby Trump nyní zásadně změnil svou válečnou strategii.
Představme si budoucí scénář pro Ukrajinu.
Je únor 2027. Ukrajinská zima je neobvykle chladná a ruské letecké útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, dopravní síť a komunikační sítě mají stále ničivější dopad. Ukrajině chybí účinná obrana proti masivním útokům ruských raket, plachetnic a tryskových dronů, zatímco ruský prezident Vladimir Putin se snaží ochromit schopnost Ukrajiny postavit silnou armádu a zlomit její vůli bojovat.
Miliony Ukrajinců prchají z Kyjeva a dalších velkých měst, protože jim chybí topení, voda a elektřina. Západní ambasády se dočasně stěhují z hlavního města do bezpečnějších oblastí. Ruské útoky na datová centra a terminály Starlink začínají podkopávat ukrajinské cílení a komunikaci na bojišti a ohrožují její šance na udržení posledních dvou „pevnostních měst“ v Donbasu, jakmile teplejší počasí umožní zintenzivnění pozemních bojů.
Tváří v tvář rostoucím obavám z hladu, nedostatku zásob a vystavení chladu vyhlašují mezinárodní humanitární organizace na Ukrajině humanitární krizi. Západní média obviňují Putina ze zločinů proti lidskosti a spojenci NATO naléhají na Washington k akci, protože se obávají, že jejich vize Ukrajiny jako odolného „ocelového dikobraza“, po zuby ozbrojeného proti ruské agresi po celá desetiletí dopředu, se stává stále nerealističtější. Americký Kongres, nyní ovládaný demokraty po jejich drtivém vítězství v pololetních volbách, vyzývá Trumpa, aby zastavil ruské útoky a mobilizoval alianci NATO k obraně Ukrajiny.
Trumpův arzenál diplomatických možností k zastavení nebo odstrašení Ruska se zdá být znepokojivě omezený. Ani hrozba nových ekonomických sankcí, ani příslib nových obchodních dohod neoslabily Putinův odpor k předběžnému příměří. Moskva nadále trvá na tom, že příměří je nemožné bez širšího mírového urovnání, které by řešilo klíčové politické a bezpečnostní otázky na Ukrajině a zastavilo rozšiřování NATO. Washington ani Evropa však nemají velký zájem o jednání s Ruskem o těchto otázkách, zejména vzhledem k probíhající humanitární krizi na Ukrajině.
Podobně bezútěšná vypadá i vojenská situace. Západní zásoby protivzdušných raket Patriot jsou prakticky vyčerpány, vyčerpané roky války na Ukrajině a mnoha měsíci intenzivních raketových bitev s Íránem. Než nová výroba bude moci uspokojit potřeby Ukrajiny, bude to trvat roky. Malá ukrajinská flotila stíhaček F-16, pravděpodobně nejúčinnější obrana proti dronům s proudovým pohonem, byla z velké části odstavena kvůli problémům s údržbou a Evropa se obává, že rozsáhlé dodávky dalších stíhaček na Ukrajinu by mohly NATO v případě války s Ruskem nepříjemně zranitelné.
Západní stratégové, kteří nemají alternativy, se přiklánějí k riskantní strategii „eskalace k deeskalaci“. Někteří volají po vytvoření „bezletové zóny“, v níž by bojové hlídky NATO sestřelovaly ruské drony a střely s plochou dráhou letu v ukrajinském vzdušném prostoru. Jelikož však NATO nechce riskovat přímý boj na Ukrajině, nakonec se rozhodne nasadit pozemní a námořní síly podél pozemních a námořních hranic ruské enklávy Kaliningrad a varovat Moskvu, že pokračování v jejím úsilí o zbavení Ukrajiny tepla, elektřiny a dalších životně důležitých dodávek povede k odpovídající zátěži pro obyvatele Kaliningradu.
Rusko a Západ jsou na pokraji skutečné vojenské krize. Moskva zopakovala své varování, že na blokádu Kaliningradu zareaguje celým svým arzenálem zbraní, včetně jaderných. USA a NATO tak prakticky vyzývají Rusko, aby vypálilo první výstřel proti západním silám, které ohrožují ruský přístup ke Kaliningradu přes Litvu a Baltské moře.
Takový scénář není v žádném případě nevyhnutelný. Bohužel se však stává nejen představitelným, ale také stále pravděpodobnějším, jelikož mírová jednání zprostředkovaná USA stagnují a Rusko začíná věřit, že Trumpova administrativa není schopna – a Evropa ochotna – dosáhnout v dohledné budoucnosti dohody, která by řešila hlavní obavy Ruska.
Co by mohl Trumpův tým udělat pro snížení pravděpodobnosti takového nebezpečného vývoje? Za současných okolností by byl nejúčinnější přístup zároveň nejméně pravděpodobný: rozšířit rozsah jednání s Moskvou tak, aby zahrnoval rozhovory o otázkách evropské bezpečnosti i mimo Ukrajinu. Taková jednání by se zabývala novými mechanismy pro řešení krizí a snižování rizik ve vztazích s Ruskem, opatřeními na budování důvěry a bezpečnosti a kontrolou konvenčních a jaderných zbraní. Perspektiva nových dohod v otázkách zásadního významu pro ruskou bezpečnost by Putinovi poskytla významnou motivaci k zmírnění jeho požadavků ohledně Ukrajiny.
Americká administrativa se však tímto směrem zatím neřídí a přední evropští politici jej vyloučili.
I bez formálních rozhovorů by Trump mohl podniknout dva kroky, které by mohly snížit riziko budoucí krize. Prvním by bylo uznání, že strategie „eskalace k deeskalaci“, kterou Západ v různých formách prosazuje od začátku této války, vedla spíše k ruské protieskalaci než k ústupkům. Moskva trvá na tom, že její stále brutálnější letecká kampaň je reakcí na ukrajinské útoky dronů s dlouhým doletem na ruské energetické a ekonomické cíle, a s pokračujícími ukrajinskými útoky zintenzivnila své požadavky v jednáních.
Je zřejmé, že Kyjev nedosáhl svých cílů. Vzhledem k minimálnímu dopadu ohlášené „40denní vlivové kampaně“ ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského na ruské rozhodování, která Putinovi poskytuje hotové ospravedlnění pro zintenzivnění ruských leteckých úderů, nedává smysl, aby USA nadále podporovaly ukrajinské útoky na dlouhé vzdálenosti kritickými údaji o cílení.
Druhým přístupem by bylo otevřít Moskvě tzv. „zadní vrátka“: soukromý, neformální dialog mezi důvěryhodným Trumpovým vyslancem a zástupcem Kremlu, jehož cílem by bylo vyjasnit si hranice mezi oběma stranami a předem prodiskutovat, jak se lze vyhnout krizím, které by mohly v nadcházejících měsících a letech vzniknout mezi Washingtonem a Moskvou, nebo je zvládnout.
Vzhledem k intenzivní mediální pozornosti, kterou vyslanci Bílého domu Steve Witkoff a Jared Kushner přitahují při každém setkání s Putinem nebo svým ruským protějškem Kirillem Dmitrijevem, se pro tak diskrétní roli nehodí. Veřejná pozornost kolem nedávné návštěvy ředitele CIA Johna Ratcliffa v Moskvě podtrhuje, jak obtížné je pro významné americké představitele vést takové rozhovory v tajnosti. Trump má však nepochybně přístup ke zkušeným, ale méně významným odborníkům, kteří se pro tento úkol ideálně hodí.
Dříve či později budou muset Washington a Moskva tyto otázky projednat, bez ohledu na to, zda válka na Ukrajině skončí u jednacího stolu, nebo přeroste ve větší krizi. Vhodný čas k zahájení těchto rozhovorů je právě teď.
