Martin Jay: Británie vede zánik západních médií prostřednictvím narativu „strachového porna“
Zatčení Iana Prouda tajnou policií na londýnském letišti představuje nové dno, jak daleko může hluboký stát zajít, aby ovládl falešný narativ. Ukazuje to však také novou úroveň strachu.
Jakkoli to zní šíleně, zdá se, že se alespoň západoevropské národy připravují na válku s Ruskem v nepříliš vzdálené budoucnosti. Obzvláště znepokojivé je, že ve všech oblastech toho, co bychom obecně mohli nazvat „médii“, panuje zřetelné vakuum, pokud jde o zpochybňování tohoto narativu. Před třiceti lety bylo považováno za normální, že novináři byli zdrojem otravných otázek vůči státním činitelům a obecně byli otravní, protože zpochybňovali každé učiněné rozhodnutí a každou prezentovanou myšlenku. Naší prací bylo být proti establishmentu a zaujímat velmi cynický pohled na „politiku“. Na tom nebylo nic pozoruhodného. Bylo to, co jsme dělali. Být opovrhován mocnostmi bylo součástí práce; s tím souvisela i práce v asociální době a málo přátel.
Dnes v takzvaných „mainstreamových“ médiích žádní novináři nepracují. Nahradili je mladší, v sociálních médiích zdatnější „tvůrci obsahu“, kteří věří, že žurnalistika je víceméně gramatická role, kde je vám předán surový materiál se všemi informacemi, které obsahuje, a rolí novináře je jednoduše jej upravit podle aktuálního stylu pro masovou spotřebu.
Nebezpečí tohoto přechodu spočívá v tom, že téměř vše, co nám je prezentováno jako zprávy, je ve skutečnosti falešné, nebo v lepším případě silně redigované, aby masy zůstaly tam, kde je elita chce mít: zdrženlivé, připravené a dezinformované.
Válka na Ukrajině je vynikajícím příkladem. Hlavním důvodem, proč jsou lidé v USA a Velké Británii tak neuvěřitelně zaujatí vůči Rusku a tak sympatizují se zkorumpovanou elitou v Kyjevě, je to, že jim byly roky vymývány mozky „zprávami“ o Rusku, které byly negativní a lstivě živily rasistickou zaujatost – předsudek, který se pěstoval nejméně deset let, ne-li déle. Výsledkem je, že se nyní v redakcích uchytila řada lží, kde novináři, i ti, kteří se v tom vyznají, jednoduše pohybují kolem nuancí a prezentují pohádkový příběh, který je navržen tak, aby mu porozuměly masy, které nemají žádné jiné zdroje informací, aby ho mohly byť jen zpochybnit.
Nedávno západní zpravodajské agentury informovaly o „moru“ v Rusku, když se objevily zprávy o „lockdownu“ po případu laboratorního pracovníka, který zemřel na zápal plic za okolností, které stále nejsou jisté. Západní média, která se snaží udržovat ruskofobii na vrcholu, jsou tak nabitá, že jejich „spontánní“ reakce na špatné zprávy z Ruska jsou pochopitelné. Jsou také hladová po clickbaitu a takové příběhy krmí hladovějící publikum, které si již první dávku takových hysterických příběhů o COVIDu vychutnalo a chce další. Pravda je zcela nepodstatná. Hysterie a lži jsou tím, co horečně krmí „tvůrci obsahu“ s červenými zuby a drápy, kteří pění u úst touhou sloužit hlubokému státu a elitám, které do jejich agendy tolik investovaly.
Kontrast mezi Ruskem a Západem je však zajímavý, když se podíváme na média. V Rusku nedávno moskevský korespondent BBC rozvířil internet na sociálních sítích svým krátkým rozhovorem s ruským ministrem zahraničí, který laskavě odpověděl na jeho palčivou otázku o ruské válečné ideologii s Ukrajinou. Co si absolutně nikdo nevšiml, bylo, jak rádo Rusko vstřícně reaguje na zahraniční novináře, kteří mají tak zřetelný program, jak živit ruskofobii doma, zatímco ruští novináři mají v hlavních městech EU po léta zakázán vstup. Stará Evropa, která si kdysi tak vážila hodnot, jako je svobodný tisk, přijala sovětský model, zatímco Rusko je ve skutečnosti v těchto principech toho, co od demokracie očekáváme, vyspělejší. Rusko se na rozdíl od Západu nebojí nepříjemných otázek.
Měli bychom se ptát sami sebe, kdo skutečně prospívá z války s Ruskem.
Není příliš skeptické a „konspiračně teoretizující“ předpokládat, že vojenský průmyslový komplex úspěšně lobuje za takovou válku NEJMÉNĚ deset let a že se mu, co je zásadní, podařilo přesvědčit zpravodajské a vojenské složky ve Spojeném království, aby využily svého vlivu na média a poskytly novinářům materiál, který posiluje předsudky vůči Rusku?
Za normálních okolností by se taková myšlenka dala zavrhnout jako naprostý nesmysl. Ale jen si uvědomte, jak daleko například Spojené království zašlo v otázce vymýcení veškerého mediálního pokrytí, které by se dalo považovat alespoň za naklonění se Rusku – nebo dokonce jednoduše volání britské vlády k odpovědnosti kladením otázek, které britští novináři přestali klást. Pokud si elita ve Spojeném království, která kontroluje ztrátové noviny (zamyslete se nad tím), je tak jistá svým zdůvodněním, že Rusko je nepřítel, se kterým musíme válčit, proč se tak bojí novinářů – nebo kohokoli jiného – kteří prostě jen zastávají názor a zpochybňují narativ?
Nemůžu být jediný západní expert, který věří, že dvojití agenti Sergej Skripal a jeho dcera Julia nebyli v roce 2018 v Salisbury otráveni nervově paralytickou látkou Novičok, což bylo v té době označeno za „vyvolání obrovské diplomatické krize mezi Británií a Ruskem“. Není snad skutečná pravda taková, že britští bezpečnostní šéfové po zjištění, že Sergej Skripal byl ve skutečnosti trojitý agent, který dodával informace zpět do Moskvy, rozhodli, že je postradatelný? A jaký lepší způsob, jak údajně dát Rusům lekci a zároveň obvinit Moskvu z jeho smrti, než zavraždit ho a jeho dceru pomocí nervově paralytické látky, kterou byl buď Novičok – kterou měla britská laboratoř hned za rohem od místa, kde Skripalovi žili, pohodlně uloženou v lednici – nebo podobný jed? Důležité je si u Novičoku uvědomit, že oběti obvykle po kontaktu s ním okamžitě umírají. Pravděpodobné je, že Skripalovi nebyli otráveni ruskou drogou, ale britskou verzí jiné nervově paralytické látky. Je šokujícím příkladem toho, jak špatná je britská žurnalistika, že hackeři ve Spojeném království jednoduše informují o incidentu Skripala s otravou Novičokem bez jediného důkazu, který by to podpořil. Do svých reportáží o droze a o tom, kdo „tvrdí“, že se jedná o Novičok, ani nepřidávají špetku skepticismu.
Vidíme stejnou šokující úroveň otřesného a zaujatého zpravodajství o válce na Ukrajině, o které byla britská veřejnost prostřednictvím médií jednoduše informována jako o „invazi“ Putinovy armády. Žádné pozadí, žádné nuance, žádný záblesk ruské perspektivy, protože se zdá, že nikdo se nedokáže vyrovnat s tím, že je příběh zastřen fakty.
A stejné je to s ruským „morem“, jako tomu bylo nedávno s příběhem o „útoku“ na základnu RAF, kdy se pravděpodobně jednalo jen o místní zloděje, kteří kupovali pašovaný benzín od zkorumpovaných amerických/britských vojáků, kteří se snažili na britské základně rychle vydělat. Všimněte si, jak rychle Trump tento příběh využil jako základ k přesunu všech amerických bombardérů ze základny zpět na americkou půdu, kde jsou v jeho takzvané válce na Blízkém východě naprosto nepoužitelné. Pro Trumpa to byla příležitost k dalšímu mediálnímu kousku, který ho udržuje na titulních stránkách a všechny v dohadech. Pravděpodobně byl Britům vděčný za nabídnutý materiál. Dalším problémem této nové generace novinářů je, jak ochotně informují o „zprávách“, které vůbec nejsou zprávami, ale jen materiálem sloužícím k rozptýlení, den po dni. Trump je mistrem v manipulaci s médii v této hře, obvykle říká něco tak hloupého a tak kontroverzního, což novináře odvádí od skutečné žurnalistiky. Pokud dokážete novináře zaměstnávat psaním článků o nejnovějším idiotském komentáři nebo prohlášení Trumpa, pak je ovládáte, stejně jako ovládáte jejich čas.
Stačí se podívat, jak se o Epsteinově kauze nepíše a nevyšetřuje se. Jak Trump vyvázl bez trestu, protože od 28. února se pozornost novinářů upírá na válku s Íránem – což je jeden z důvodů, proč Trump tento příběh udržuje při životě neustálými přesuny vojsk a mluví o masivním útoku po volbách v polovině volebního období. Lidé si neuvědomují souvislost mezi únikem materiálů o Epsteinovi a vypuknutím války s Íránem prakticky ve stejný den.
Pro Brity nemá příběh „Rusové přicházejí“ žádný cynický komentář od novinářů, kteří by se na 100 procent v souladu s jeho chybným narativem. Strach elit v Londýně je však hmatatelný, že bude vždy zpochybňován okrajovými aktéry, kteří si zabírají prostor na sociálních sítích. V minulosti to byl londýnský korespondent RT, který dokázal klást obtížné otázky a obecně byl trnem v oku westminsterské vesnice, která ovládala novináře jako krysy v košíku. Hlavním důvodem, proč byla RT vyhozena ze Spojeného království, bylo to, že nabízela styl informování o britské politice, který nás před třiceti lety opustil – takový je temný svět hlubokého státu a to, jak mohl v Bruselu manipulovat s novináři, dokud se nestanou jeho stenografkami.
Přestože Spojené království má tento nový stalinistický styl kontroly médií, stát je vratký. I přes působivé nastavení totální mediální dominance, kdy novináři chrlí naprostý nesmysl o válce na Ukrajině nebo o tom, co mají psát o Blízkém východě, strach stále přetrvává.
Příklad videoblogera Iana Prouda, bývalého britského diplomata, který kdysi působil v Moskvě, je znepokojivý, ale dojemný. Pouhá cesta do Moskvy na konferenci, kde Putin hovořil, stačila k tomu, aby se s ním na letišti Heathrow setkala plná účast Stasi – byl zadržen a veškerý digitální obsah zabaven.
Proudovy rozhovory na YouTube se svým ošuntělým stylem prezentace se ukazují být populární, protože jednoduše nabízí střízlivější pohled jak na Rusko, tak na britské ministerstvo zahraničí, svého bývalého zaměstnavatele. Tyto rozhovory přitahují pozornost britských špionů, kteří jsou tak nervózní z toho, že se pravda o Rusku dostane najevo, a z hanebných lží, které jsou nyní baleny pro britskou veřejnost, že museli Proudovi dopřát americký vězeňský „protres“. Británie, země, která kdysi byla pro svět majákem svým pohledem na svobodu a zejména svou vášní pro svobodu projevu, klesla na úroveň, kterou můžeme srovnávat pouze se západoafrickou zemí, kde právě dosadili nového diktátora, doplněného černými piloty a nárameníky. Případ Prouda na letišti Heathrow ukazuje, že tento nový režim u moci se nezastaví před ničím, aby ovládl narativ, a že poslední bašta svobody projevu – podcasty na YouTube – je dalším cílem. Čím úspěšnější bude Proudův kanál, tím nevyhnutelnější bude, že bude nucen opustit Spojené království a usadit se v Rusku, aby mohl i nadále praktikovat svobodu projevu. Nárameníky britského hlubokého státu nebudou klidně spát, dokud země nebude mít mediální narativ, který by dohnal i Stalina k červenání – a britští novináři jim s tímto cílem pomáhají.
