Kit Klarenberg: Vzestup a… další vzestup „barevných revolucí“

Dnes se do značné míry zapomíná, že washingtonské imperiální dobrodružství po 11. září se neomezovalo pouze na vojenské intervence. Klíčovým prvkem „agendy svobody“ Bushovy administrativy – pod jejíž záštitou byly vedeny ničivé války v Afghánistánu, Iráku a jinde – byla otevřená podpora převratů vedených občanskou společností v celém bývalém Sovětském svazu, Varšavské smlouvě a Jugoslávii. Občané těchto regionů a světa nadále žijí s ničivými důsledky tohoto vměšování. Zdánlivě nekonečná – a neustále stupňující se – zástupná válka na Ukrajině je obzvláště dojemným odkazem.

Založení Národní nadace pro demokracii (NED) v roce 1983 – agentury americké vlády, která měla výslovně za úkol otevřeně provádět to, co CIA kdysi dělala tajně – zahájilo novou éru „nešpionážních převratů“. V úzké spolupráci s USAID a Open Society Institute George Sorose NED následně poskytoval finanční prostředky, školení a materiální podporu nevládním organizacím, „nezávislým“ médiím, opozičním skupinám a dalším iniciativám na změnu režimů po celém světě.

Po 11. září NED a její spojenci vyvinuli extrémně chytrý a nákladově efektivní plán na svržení nepohodlných vlád – ať už levicových, nacionalistických, nebo dokonce bývalých amerických loutek, které se odchýlily od linie. V říjnu předchozího roku byl svržen dlouholetý jugoslávský vůdce Slobodan Milošević, což Washington Post velkolepě popsal jako „mimořádný pokus USA sesadit z trůnu zahraničního vůdce, nikoli prostřednictvím tajných operací, jaké kdysi prováděla CIA v zemích jako Írán a Guatemala, ale prostřednictvím moderních kampaňových technik“.

V čele protimiloševićevského hnutí stál Otpor! (srbsky: Odpor!), vzpurná, NEDem financovaná mládežnická aktivistická skupina. Prostřednictvím kombinace občanské neposlušnosti, nenásilného odporu, rockových koncertů, pouličního divadla a graffiti vyvolali masivní veřejný odpor proti jugoslávskému prezidentovi. Když oficiální výsledky voleb naznačovaly vítězství Miloševiće, NED financované „paralelní sčítání hlasů“ údajně prokázalo masivní podvod a vyhnalo miliony lidí do ulic Bělehradu, aby pokojně požadovali prezidentovu rezignaci. Milošević poté kapituloval tváří v tvář zdánlivě drtivé moci lidu.

Údajně hrdinský boj Otporu! a dalších protimiloševičovských skupin podporovaných USA byl zvěčněn v propracovaném „dokumentu“: „Svržení diktátora“. Miloševićovo svržení poskytlo přesný plán pro budoucí „barevné revoluce“ – pojmenované tak proto, že aktivisté podporovaní impériem, kteří tyto davové převraty vedli, často používali specifické barvy pro své transparenty, značky a loga. Američtí představitelé se zpočátku s těmito otřesy ochotně a veřejně spojovali. Zároveň mainstreamová média pravidelně publikovala pozoruhodně odhalující následné zprávy o povstáních, které rozsáhle zkoumaly vůdčí ruku Washingtonu a často i obrovské finanční výdaje.

Politici, komentátoři a novináři nicméně barevné revoluce vždycky prezentovali jako spontánní povstání liberálních, progresivních sil s legitimními stížnostmi toužícími po demokracii a svobodě. Ve skutečnosti téměř bez výjimky vedly ke zkorumpovaným a represivním vládám, které vládly zastrašováním a brutalitou, včetně politických vražd. Postrevoluční režimy také typicky zaváděly rozsáhlé privatizace a další zničující „reformy“, které ničily životní úroveň průměrných občanů tím, že jejich země podrobovaly EU, MMF, NATO, Světové obchodní organizaci a dalším mechanismům západního ekonomického, vojenského a politického podmanění.

Svržení vlády Slobodana Miloševiće, zorganizované NED, se přezdívá „buldozerová revoluce“ kvůli ikonickým scénám, v nichž čelní nakladač pomáhal protivládním agitátorům obsazovat vládní budovy. Jeho řidič se však rychle obrátil proti „revoluci“. Následná „šoková terapie“ zdecimovala jugoslávskou smíšenou tržní ekonomiku, způsobila krach jeho úspěšného nezávislého podniku a dohnala ho k bankrotu. Po zbytek života se živil skromnými státními dávkami. Pro většinu účastníků byly následné barevné revoluce podobně lekcí o opatrnosti v tom, co si člověk přeje.

„Vnější impuls“

V únoru 2005 prezident George W. Bush přednesl v Bratislavě velkolepý projev. Vyzdvihl, jak byly zaznamenány „nedávné milníky v historii svobody“. Mezi ně patřila gruzínská růžová revoluce v listopadu 2003, ukrajinská oranžová revoluce v následujícím roce a irácká fialová revoluce o měsíc dříve. „Pokrok svobody je soustředěnou prací generací,“ prohlásil Bush. S nadějí se díval na Moldavsko a „nevyhnutelně“ Bělorusko, které se „jednoho dne hrdě připojí ke společenství demokracií“.

„Konečně volání svobody dosáhne každé mysli a duše. A jednoho dne příslib svobody dosáhne každého člověka a každého národa.“

Vynucená transformace Moldavska v dechberoucí zkorumpovanou, de facto kolonii EU a USA trvala mnoho let. Bělorusko naproti tomu nadále tvrdohlavě odolává „slibu svobody“, jak jej definují Brusel, Londýn, Washington a další centra imperiální moci. Nicméně důvěra prezidenta Bushe byla oprávněná. Vlny povstaleckých nepokojů, rozpoutané „programem svobody“ jeho administrativy, systematicky smetly některé nepřátelské vlády jednu po druhé každý rok od jeho inaugurace. Během několika týdnů od Bushova projevu se nedostatečně prozápadní kyrgyzský vůdce stal obětí další barevné revoluce.

Neměl být poslední. Předchozí barevné revoluce nadšeně zdůrazňovaly důležitost technik nenásilného odporu – mnohé z nich vyvinul Gene Sharp, který byl po celý život úzce spjat s americkou armádou a zpravodajským aparátem. Kyrgyzská armáda pro změnu režimu, KelKel, vytvořená NED – a inspirovaná přímo Otporem! – však útočila na policisty, zapalovala vládní budovy a dokonce prováděla bombové útoky. Jejich zuřivost aktivně podporovaly a propagovaly místní televizní stanice financované USA. Taková agrese se následně stala charakteristickým znakem barevných revolucí.

To, že barevné revoluce představovaly formální válečnou zbraň v arzenálu impéria po 11. září, nadšeně demonstroval na konci prosince 2004 arcineokonzervativec Max Boot. Bláznivě hovořil o tom, jak ukrajinská oranžová revoluce, která jen o několik dní dříve přivedla k moci prozápadní vládu, byla jednou z „nejinspirativnějších událostí“ onoho roku. Boot prohlásil revoluci za „triumf“ a „zázrak“, aby rozptýlil „podivnou představu, která stále převládá na mnoha západních univerzitách a ministerstvech zahraničí, že demokracie je luxusní zboží vhodné pouze pro bohaté země“.

„Tyto revoluce odhalují prázdnotu klišé, že ‚demokracii nemohou vnutit cizinci‘… někdy, při jednání s pevně zakořeněnou diktaturou, to vyžaduje vojenské intervence, jaké se odehrály v Iráku a Afghánistánu. Křehčí režimy mohou být svrženy vlastními lidmi, ale i ty často potřebují trochu vnějšího tlaku… Na americké intervenci na Ukrajině nebylo nic hanebného.“

Boot se chlubil, že Washington v posledních dvou letech utratil 58 milionů dolarů na podporu demokracie na Ukrajině. Navrhl udělit Kyjevu urychlené členství v NATO a EU, aby se dokončila oranžová revoluce. „Mezitím musíme aplikovat ponaučení z Ukrajiny jinde,“ naléhal Boot a naznačil, že „zřejmým kandidátem na podobnou transformaci je Írán“. Upřesnil: „Je těžké si představit vyšší prioritu než svržení mulláhů,“ a vyzval Bushovu administrativu, aby upřednostnila „osvobození Íránu“.

„Pomoc USAID“

V té době převládal takový revoluční zápal, že v lednu 2006 USAID dokonce vydal lesklý časopis „Democracy Rising“, který podrobně popisoval ústřední roli Washingtonu v podněcování povstání občanů až do Afghánistánu, Gazy a Libanonu. Sekce specializované na předchozí barevné revoluce překypovaly překvapivě upřímnými pasážemi. Jedna sekce o gruzínské růžové revoluci v listopadu 2003 popisovala, jak NED financoval školení místních „právníků, soudců, novinářů, členů parlamentu, nevládních organizací, vůdců politických stran a dalších“ pro změnu režimu.

Uvedeným účelem této investice bylo „vzbudit v Gruzínech pocit, že by měli ovládat vládu“. Růžová revoluce „byla vyvrcholením tohoto úsilí“. Jeden z příjemců americké finanční podpory poznamenal: „Bez zahraniční podpory si nejsem jistý, zda bychom toho dokázali bez krveprolití.“ Několik stránek bylo věnováno oranžové revoluci. Zmiňovalo se o tom, jak byly tisíce ukrajinských novinářů vyškoleny v „investigativní žurnalistice“ financovaném NED a USAID.

Jeden z absolventů sdělil serveru Democracy Rising, že toto financování „vytvářelo pocit, že s nimi jsou ostatní ‚v zákopech‘“. Zároveň Freedom House, napojená na NED, zaplavila pokladny nevládních organizací, které „podporovaly vzdělávání voličů, mobilizovaly voliče k volbám a monitorovaly volby“. Tyto organizace „také pořádaly setkání, mládežnické taneční večírky, rockové koncerty a karaoke, aby přilákaly mladé voliče“ a „umisťovaly reklamy veřejné služby na televizní kanály, aby vzdělávaly lidi o jejich právu volit“. Současně byli do země letecky dopraveni „instruktoři demokracie ze Srbska, Slovenska, Ruska a Chorvatska“.

Ve druhém kole ukrajinských prezidentských voleb nevládní organizace financované NED tvrdily, že byly zaplaveny desítkami tisíc hlášení o podvodech z volebních místností po celé zemi, zatímco jejich exit polly poukazovaly na rozsáhlé manipulace, které prozápadnímu kandidátovi Viktoru Juščenkovi upíraly drtivé vítězství. Masivní protesty spolu s generálními stávkami organizovanými opozicí, rozsáhlou občanskou neposlušností a obsazováním vládních budov si vynutily opakování voleb. Zástupce think tanku financovaného USA poznamenal:

„Pomoc USAID s průzkumem byla naprosto zásadní – výsledky průzkumu po druhém kole přivedly lidi do ulic.“

Navzdory humbuku a sebejistotě kolem „Democracy Rising“ byl časopis vydáván v době, kdy byly barevné revoluce na státní i veřejné úrovni v celém globálním Jihu stále více vnímány s nepřátelstvím a nedůvěrou. V každém případě radikální výsledky slibované vůdci a zastánci barevné revoluce selhaly, zatímco rétorika USA o závazku výsledných prozápadních režimů k demokracii a svobodě byla zvráceným klamem.

Na Ukrajině Juščenko dosazený USA zavedl ekonomická úsporná opatření, omezil regulace a sociální výdaje, zachraňoval zločinecké banky, otevřel státní průmysl a přírodní zdroje zahraničnímu drancování, útočil na práva rusky mluvících a začal zemi připravovat na členství v NATO, kterého se obyvatelstvo obávalo. Pouhých devět měsíců po nástupu do úřadu se jeho koaliční vláda – složená z aktivistů oranžové revoluce – zhroutila kvůli korupčním mocenským bojům s znepřátelenými ukrajinskými oligarchy o kontrolu nad klíčovými médii a průmyslovými aktivy.

Juščenko byl v prezidentských volbách v lednu 2010 odvolán z funkce a v prvním kole skončil pátý s pouhými 5,5 procenty hlasů. Jak o několik let později naříkal deník „Foreign Policy“ založený na impériu, všechny tolik vychvalované barevné revoluce Bushovy administrativy se ukázaly jako „strašné zklamání“. Pokaždé „korupce elit pokračovala v nezmírněné míře“ a „sliby o rozsáhlých změnách se nikdy doopravdy nenaplnily“. Zatraceně: „Problémy, které charakterizovaly předchozí režimy, se brzy začaly projevovat i ve vládách vytvořených barevnými revolucemi.“

„Revoluční podnikání“

To je dost slabé slovo. V Gruzii dlouholetý Sorosův chráněnec Michail Saakašvili nashromáždil jednostrannou moc v klíčových politických oblastech, než bezostyšně využil svého postavení k obtěžování a věznění obchodních a politických rivalů. Saakašviliho oběti byly ve vězení znásilňovány a/nebo mučeny a jejich utrpení bylo natáčeno pro hlavní vysílací čas místních televizních sítí. Zůstávají závažné otázky ohledně jeho osobního zapojení do několika podezřelých úmrtí, včetně úmrtí vládních ministrů. V říjnu 2012 byl navzdory veškerému úsilí NED odvolán z funkce.

Kyrgyzská tulipánová revoluce v roce 2005 dosadila do úřadu Kurmanbeka Bakijeva, který zemi pět let vládl jako svému osobnímu lénu. Bakijevovi příbuzní přemrštěně profitovali z právně pochybných privatizací státních podniků. Jeho rodina například uzavřela velmi kontroverzní dohodu o dodávkách paliva pro místní americkou vojenskou základnu v hodnotě 1,8 miliardy dolarů – částka blížící se celému HDP Kyrgyzstánu z roku 2003. Bakijevův bratr zase dohlížel na bezpečnostní aparát Biškeku – běžnou praxí se staly svévolné zatýkání, nespravedlivá odsouzení, mučení a vraždy opozičních aktivistů, novinářů a politiků.

Sám Bakijev byl v dubnu 2010 vyhnán nejen z prezidentského paláce, ale i z Biškeku po masakru protikorupčních demonstrantů, při kterém bylo zabito až 100 lidí a nejméně 450 zraněno. Kyrgyzstán poté upadl do desetiletí ekonomického a politického chaosu, během kterého se zhroutila řada vlád. Nejsvobodnější a nejstabilnější středoasijský stát před Tulipánovou revolucí znovu získal zdání stability až v roce 2020 – po dalším angloamerickém převratu.

Klíčovou postavou těchto nepokojů byl britský velvyslanec Charles Garrett. Do Biškeku přijel z Makedonie, kde, jak tento novinář odhalil v dubnu 2016, zorganizoval takzvanou „barevnou revoluci“. Nelegálně získané, podvodně upravené přepisy odposlechů, které zdánlivě usvědčovaly vládní úředníky z šokujících zločinů, vyvolaly masivní protesty s rozsáhlým žhářstvím a brutálními střety mezi demonstranty a policií. Garrett rozděloval peníze ze své diplomatické kapsy nevládním organizacím a aktivistům zapojeným do nepokojů a povzbuzoval je k vyvolávání masového chaosu.

Nadace Open Society, NED a USAID George Sorose se také účastnily „barevné revoluce“. Někteří demonstranti dokonce hrdě nosili trička s nápisem „Sorosova armáda“. Navzdory masivnímu veřejnému protirevolučnímu odporu tyto nepokoje ochromily makedonskou ekonomiku a stát, což vedlo k dosazení tvrdohlavě prozápadní, nebezpečně dysfunkční vlády, která se zapojila do korupce v průmyslovém měřítku, věznila politické oponenty na základě nepodložených obvinění a navzdory širokému odporu změnila název země. Zároveň se výrazně zhoršily stávající ekonomické problémy, včetně ochromujícího odlivu mozků.

Vždy katastrofální výsledky barevných revolucí jistě přispěly k tomu, že se představitelé Bílého domu od celého projektu náhle a rozhodně distancovali, a to ještě před koncem druhého funkčního období Bushovy administrativy. „Agenda svobody“ byla tiše zapomenuta. Prezident – ​​který v říjnu 2004 otevřeně schválil finanční podporu běloruských opozičních aktivistů a kdysi veřejně chválil Růžovou revoluci jako model pro celý Kavkaz a Střední Asii – zašel tak daleko, že popřel, že by se USA vůbec podílely na tomto „revolučním podnikání“.

„Alternativní realita“

Barevné revoluce od té doby neúnavně pokračují a stejné strategie se používají po celém světě – s různou mírou úspěchu. Během této doby nezápadní vlády – zejména Čína, Írán a Rusko – stále hlasitěji odsuzují barevné revoluce a staví se proti nim v odporu a v některých případech přijaly zákony, které se snaží omezit činnost nevládních organizací financovaných ze zahraničí na jejich území. Přesto mainstreamová média již dávno mlčí o spoluúčasti Washingtonu na destabilizaci v zahraničí, kterou vede občanská společnost.

Výrazným příkladem této změny paradigmatu je zveřejnění odhalující zprávy deníku Guardian v listopadu 2004, ještě před skončením oranžové revoluce, která odhalila „americkou kampaň stojící za nepokoji v Kyjevě“. List jednoznačně prohlásil, že povstání bylo „americkým výtvorem, sofistikovaným a brilantně koncipovaným cvičením západní značky a masového marketingu, které bylo použito ve čtyřech zemích během čtyř let k záchraně zmanipulovaných voleb a svržení nežádoucích režimů“. Za viníky byly označeny NED, ministerstvo zahraničí a USAID.

Ale přeskočme do července 2015: Článek v Guardianu o ruském označení NED za zahraničního agenta se překvapivě opíral o stručnou citaci z oficiálních webových stránek organizace, aby popsal její aktivity. Mezitím revoluce na Majdanu v únoru 2014 svrhla ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a postavila Kyjev do válečného konfliktu s Moskvou. Nepopiratelné zapojení Washingtonu bylo v té době – a od té doby – mainstreamovými médii důrazně popíráno.

Po vypuknutí zástupné války na Ukrajině v únoru 2022 se deník The New York Times ostře zaměřil na nezávislé novináře a odsuzoval „konspirační teorii“, že Majdan byl zorganizován USA jako „alternativní realita“, a „ruské dezinformace“. K tomu došlo navzdory skutečnosti, že každá prominentní osobnost Majdanu – včetně těch, kteří demonstrace iniciovali – obdržela finanční prostředky od NED nebo USAID, vedoucí představitelé organizací financovaných USA v zemi veřejně oznámili svůj záměr svrhnout Janukovyče již před lety a samotný NED utratil v zemi v roce 2013 20 milionů dolarů.

Po vypuknutí války na Ukrajině NED smazal záznamy o financování Ukrajiny – seznam svých investic do široké škály iniciativ v zemi v průběhu mnoha let, z nichž mnohé byly nakonec zaměřeny na Rusko. V polovině roku 2024 organizace podnikla bezprecedentní krok a odstranila záznamy o financování pro celý svět. Dnes stručné záznamy pro různé geografické oblasti popisují vágně specifické místní cíle organizace a celkové vynaložené částky. Klíčové otázky, kde a za jakým účelem, zůstávají nezodpovězeny.

Ilegální působení NED ztěžuje sledování a odhalování současných barevných revolucí – ale neznamená to, že je to nemožné. V září 2025 vypukly v Nepálu masové nepokoje. Hlavní zpravodajské servery bez výjimky informovaly o zánětlivém hnutí jako o organickém projevu protestů nespokojené „generace Z“ v zemi, motivovaných korupcí, nezaměstnaností a státní cenzurou sociálních médií. Téměř se nezmínily závažné zločiny demonstrantů, včetně žhářských útoků na nepálský parlament a oficiální rezidenci premiéra, které donutily obyvatele uprchnout vrtulníkem.

Na základě veřejně dostupných informací byly patrné jasné známky barevné revoluce. Nevládní organizace, která protesty organizovala – Hami Nepál – měla jasné vazby na organizace, o nichž je známo, že dostávají finanční prostředky od NED. Pozdější odhalení podrobně dokumentovala, že v letech předcházejících převratu NED a USAID vynaložily značné částky na školení mladých nepálských občanů v technikách protestů, zakládání nevládních organizací a politických stran a na vyjadřování obav ohledně otázek, jako je korupce. Je zřejmé, že „program svobody“ po 11. září nikdy skutečně neskončil.