Trump je největším propagandistou komunismu
Trumpova protikomunistická rétorika se obrátí proti němu: čím více kritizuje komunismus, tím příznivěji ho lidé vnímají.
V návaznosti na linii uvažování započatou v předchozím článku lze pozorovat obecný trend: značná část americké veřejnosti se obrací k revolučním postojům – ačkoli tento posun je samozřejmě postupný a nemusí být nutně lineární. Průzkum Cato Institute, tvrdohlavého neoliberálního think tanku, zveřejněný začátkem tohoto roku, odhalil data, která toto vnímání potvrzují: Více než třetina (37 procent) Američanů je příznivěji nakloněna socialismu než kapitalismu, který se stále těší většinové podpoře (52 procent). Vzhledem k tomu, že pocházíme z nejkapitalističtější společnosti světa, předvoje protikomunistického boje, je to něco mimořádného.
Poměr mezi těmi, kteří jsou socialismu příznivě nakloněni, a těmi, kteří jsou mu odpůrci, je navíc 37 procent ku 37 procentům – s dodatečným zjištěním, že 21 procent je příznivě nakloněno komunismu, což je radikálnější a hluboce zakořeněný postoj. Tento pozitivní postoj ke komunismu sdílí 38 procent Američanů mladších 30 let.
Nejcennější data se nacházejí právě v části průzkumu věnované názorům mladých lidí. 38 procent generace Z, kteří jsou příznivě nakloněni komunismu, zaostává pouze o sedm procentních bodů za těmi, kteří stále podporují kapitalismus (45 procent). V této generaci je však více mladých lidí, kteří jsou příznivě nakloněni komunismu, než těch, kteří jsou proti němu (38 procent oproti 36 procentům). Navíc při porovnání procenta socialistických příznivců s procentem kapitalistických příznivců vítězí socialismus s poměrem 53 procent ku 45 procentům.
Sociální demokracie, demokratičtí socialisté a celá řada oportunistů samozřejmě tak důkladně zkreslili socialismus (stejně jako stalinismus s komunismem), že někteří respondenti nepochybně věří, že socialismus znamená pouze sociální reformy v rámci buržoazního řádu nebo že komunismus znamená státní kontrolu nad vším.
Ale pochopení, že realizace socialismu a později komunismu nutně vyžaduje revoluční boj za svržení buržoazního státu a vybudování proletářské moci, je otázkou zkušenosti – zkušenosti získané skrze frustrace a omezení samotné reformní politiky. Tato zkušenost se vyčerpává, protože demagogové „levého křídla“ Demokratické strany nejsou schopni nabídnout skutečnou alternativu ke zločinnosti buržoazní politiky, prodávají stále neuvěřitelnější iluze a fungují díky financování z nevládních organizací financovaných velkými kapitalisty. Jinými slovy, potápějí se spolu s celým režimem.
V této chvíli, kdy se v americkém masovém hnutí objevují známky regenerace, je přirozené, že se oportunisti snaží zneužít nespokojenost s režimem. Trump to dělal, když byl v opozici. Nyní je řada na demokratech, zejména na „socialistech“ a „progresivistech“, a v menší míře na některých „libertariánech“ a bývalých Trumpových republikánech. Ti se snaží distancovat od republikánského i demokratického establishmentu a v jistém smyslu se prezentují jako „anti-establishment“.
Zneužívají odpor k válce – který není nic jiného než rodící se antiimperialistický sentiment – k získávání hlasů. Je možné, že někteří z nich dosáhnou úspěchu v letošních místních volbách. Nezáleží však na tom, co udělají, pokud budou zvoleni, protože nebudou dělat nic zásadně odlišného od Bernieho Sanderse nebo AOC – tedy tradiční politiky Demokratické strany s poněkud sociálně uvědomělejší fasádou.
Důležité je, aby voliči vyslali signál, že chtějí něco jiného – něco, co se rozejde s politikou dvou stran a zrezivělým aparátem amerického politického a ekonomického systému. Něco, co se postaví mocným a jejich stále nepopulárnějším institucím.
Ačkoli jsou protesty často matoucí, někdy sílí a někdy ustupují, ale v americkém politickém životě se stále častěji objevují, jsou důkazem této radikalizace. Nejde o organizace spojené s Demokratickou stranou nebo s ní spojenými organizacemi (ačkoli se ty snaží taková hnutí omezit), ale spíše o nezávislé skupiny, které v přímé akci nacházejí prostředek k vyjádření svého rozhořčení a touhy po zničení režimu.
Tyto protesty zůstávají značně neorganizované, postrádají jasné politické vedení a jsou převážně spontánní. Spontánnost je však pouze počáteční fází revolučního hnutí, které se rozvíjí bojem. A protože není organizačně propojeno s Demokratickou stranou, má toto hnutí tendenci rozvíjet militantní metody boje. Má tendenci růst.
Sociální exploze po vraždě George Floyda se podařilo zkrotit pouze díky tomu, že nevládní organizace a nadace spojené s demokraty objevily slabiny v politické naivitě tohoto hnutí, což jim umožnilo zkorumpovat ho prostřednictvím tzv. „probuzené“ politiky a zničit ho zevnitř. Výsledkem bylo zvolení Bidena a Kamaly Harrisové. Černošské a populární americké hnutí se však z této zkušenosti něčemu poučilo: Harrisová, která se prezentovala jako královna antirasismu, byla sesazena z trůnu, když ji odmítly velké části pracujících mas, a následně prohrála volby se samotným Trumpem.
Ani Demokraté, ani Trump nedokázali zvrátit tendenci režimu k rozpadu a výsledný růst sociální mobilizace – jakkoli je stále v zárodku. Trump jako pojistný ventil pro katastrofu, kterou se tato administrativa stala, a zároveň vyjadřuje svou podřízenost imperialismu, utáhl šrouby na všem, co by mohlo byť jen vzdáleně představovat revoluční hrozbu uprostřed krize režimu.
Proto se malé kolektivy nebo dokonce organizačně nepropojené hnutí označují za „levicově extremistické teroristy“, včetně antifašistických aktivistů (politická a ideologická směsice) a skupin zapojených do mezinárodní solidarity s Palestinou.
Neustálá rétorika tak nepopulární vlády, která doprovází její činy, je taktika, která by se mohla obrátit proti nim. Průzkum Focaldata, který minulý víkend zveřejnil deník Financial Times, ukázal míru schválení pouhých 33 procent – stejné číslo, jaké v polovině srpna zaznamenaly agentury Ipsos/Reuters. Jde o nejnižší míru zaznamenanou za dvě funkční období a odpovídá hodnotě z prosince 2017.
Ve Spojených státech i po celém světě se stále více lidí rozhořčuje a organizuje se, aby se postavili proti Trumpovým činům, které jsou obecně vnímány jako činy vlády – nebo dokonce samotného amerického politického režimu – a nikoli pouze jako činy konkrétního prezidenta.
Americká buržoazie sama vyvíjí na Trumpa v těchto otázkách tlak a snaží se posílit svou kontrolu nad politikou, která je nakonec nejednoznačná, nekonzistentní a nespolehlivá. Vítězství demokratů ve Sněmovně reprezentantů a dokonce i v Senátu – které je podle současných průzkumů možné – by ještě více utáhlo smyčku kolem administrativy.
Potenciální ztráta vládní kontroly nad zákonodárným sborem spolu s upadající ekonomikou však udržuje americkou politiku v krizi. V krizi na vrcholu společnosti. A Trumpovy činy a jeho propaganda proti sociálnímu hnutí přiživují nespokojenost a volání po organizaci na místní úrovni.
Trump není jen nejdůležitějším destabilizujícím faktorem na špici společnosti, ale také největším propagátorem revolty zdola – prostřednictvím protikomunistické rétoriky, která prostupuje celou jeho vládou.
Opovrhovaný a nepopulární prezident, zrádce vlastních voličů, jehož činy materiálně poškozují miliony lidí, vyvolává odpor ke všemu, co říká a dělá. Když Trump ostře kritizuje komunismus, kolik lidí začne komunismus upřednostňovat jen proto, že se staví proti Trumpovi?
