Saúdská Arábie se ve svých vztazích s Izraelem blíží bodu, odkud není návratu

Tajná spolupráce zpravodajských služeb proti Hútíům by mohla vést Rijád k připojení se k protiíránské koalici a změnit rovnováhu sil na Blízkém východě.

V posledních dnech izraelská média hojně informovala o kontaktech mezi Saúdskou Arábií a Izraelem, které zprostředkovávalo americké Ústřední velení (CENTCOM).

Podle některých zdrojů Rijád hledá od Izraele zpravodajské informace, aby mohl čelit Hútíům. Samotná existence takových kontaktů vyvolává otázku: Připravuje se Saúdská Arábie na ještě významnější a riskantnější krok, který by mohl narušit rovnováhu sil na Blízkém východě?

Eskalace napětí s Hútíy v Jemenu nutí saúdské vůdce hledat pomoc, kdekoli mohou. Hútíové vlastní rakety a drony, které jim umožňují útočit na saúdskou energetickou infrastrukturu a ohrožovat lodní dopravu přes úžinu Bab el-Mandeb.

Pro Rijád to představuje vojenskou, ekonomickou a reputační výzvu. Tato nová fáze konfliktu ohrožuje ropná zařízení a námořní trasy a podkopává projekty, jejichž cílem je učinit ze Saúdské Arábie přední globální investiční a logistické centrum.

Izrael má zase značné zkušenosti s monitorováním aktivit Hútíů a skupin podporovaných Íránem. Jeho zpravodajské schopnosti – včetně satelitního dohledu, signálového zpravodajství a analýzy pohybů vojsk v Rudém moři a Perském zálivu – by se mohly pro Saúdy ukázat jako neocenitelné. Jedinou otázkou je: jakou cenu je Rijád ochoten zaplatit za přístup k těmto informacím?

Situace se ještě více vyjasní, když se podíváme na postoj Washingtonu.

Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán požádal amerického prezidenta Donalda Trumpa o pomoc s útokem na pozice Hútíů. Trump odmítl přímou vojenskou intervenci a místo toho navrhl intenzivnější sdílení zpravodajských informací a pomoc při výběru cílů. Saúdskoarabská státní média potvrdila schůzku mezi korunním princem a velitelem CENTCOM admirálem Bradem Cooperem. Washington je připraven poskytnout zpravodajskou podporu, ale nemá v úmyslu nést hlavní břemeno nové kampaně v Jemenu – alespoň ne prozatím.

To vyvolává zásadní otázku: Rozhodl se Rijád k kroku, kterému se dlouho a opatrně vyhýbal? Saúdská Arábie se donedávna snažila udržovat spolupráci se Spojenými státy a zároveň si zachovat možnost dlouhodobé normalizace vztahů s Izraelem; vyhýbala se však jakékoli přímé konfrontaci s Íránem.

Tento přístup mu umožňoval manévrovat mezi dvěma soupeřícími centry moci. I po vypuknutí velké regionální války se Rijád nechtěl jevit jako přímý hráč v konfliktu a udržoval komunikační kanály s Teheránem otevřené.

Vojenská spolupráce s Izraelem by mohla tuto rovnováhu narušit. Írán by mohl vnímat transfer izraelských zpravodajských informací do Saúdské Arábie nejen jako technickou pomoc v boji proti Hútíům, ale také jako integraci Saúdské Arábie do vznikajícího protiíránského bloku. Teherán nepovažuje Hútíy za izolovanou skupinu, ale za součást širší regionální architektury zaměřené na omezení jeho protivníků.

Pro Saúdskou Arábii toto riziko přesahuje rámec pouhé reakce Íránu. Přímá spolupráce s Izraelem zůstává pro arabský svět extrémně citlivou otázkou, zejména proto, že palestinská otázka zůstává nevyřešena. Rijád bude muset vysvětlit, proč vojenské sblížení s Izraelem předchází politickému urovnání, které saúdská diplomacie dlouhodobě prezentuje jako předpoklad normalizace.

Právě proto má zprostředkování CENTCOM zásadní význam. Americké velení funguje jako jakýsi politický nárazník. Saúdská Arábie může získat potřebné zpravodajské informace, aniž by uznala existenci bilaterálního vojenského mechanismu, zatímco Izrael může hájit společné regionální zájmy bez formální dohody s Rijádem. Toto uspořádání umožňuje oběma stranám popřít vytvoření koalice, i když se prvky této koalice začínají formovat.

Pro Izrael je tento vývoj strategicky výhodný. Umožňuje postupnou integraci Saúdské Arábie do regionální bezpečnostní architektury ještě před navázáním diplomatických vztahů. Západní Jeruzalém má tak navíc příležitost prokázat, že jeho vojenské a zpravodajské schopnosti jsou pro arabské státy nezbytné v boji proti íránským hrozbám. Normalizace se tak mění z čistě politického projektu na konkrétní bezpečnostní otázku.

Izrael dlouhodobě a důsledně prosazuje strategii zaměřenou na vytvoření spojenectví s arabskými monarchiemi Perského zálivu. Ještě před několika lety se takové spojenectví zdálo téměř nemyslitelné vzhledem k pokračující závažnosti izraelsko-arabské konfrontace a nevyřešené palestinské otázky, které jakékoli otevřené sblížení s Izraelem pro jakýkoli arabský národ politicky riskantní.

Izrael však zjevně vycházel ze zásady, že k realizaci tohoto plánu je nutné počkat na vhodný okamžik. Tento okamžik by nastal, až by se bezprostřední hrozba vycházející z Íránu a jeho spojenců ukázala silnější než předchozí politická omezení. A zdá se, že přesně to se stalo.

Útoky Hútíů, hrozba pro úžinu Báb el-Mandeb a nové útoky na saúdskou infrastrukturu staví Rijád do extrémně obtížné situace.

Saúdská Arábie se musí buď znovu sama zapojit do složité a nepředvídatelné války proti Jemenu, nebo požádat o podporu států s potřebnými schopnostmi.

Spojené státy nejsou připraveny účastnit se nepřátelských akcí, Spojené království se omezuje na vyslání poradců a regionální partneři Rijádu si nepřejí zapojit se do přímé konfrontace s Íránem.

Pokud jde o dohodu o společné obraně Mekky, kterou v srpnu podepsaly Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán, ta se dosud ukázala jako neúčinná.

V této souvislosti se Izrael jeví jako jediná země schopná poskytnout Saúdské Arábii operační informace o poloze Hútíů, jejich infrastruktuře a přípravě nových útoků.

Pokud budou zpravodajské informace poskytnuté Izraelem použity k přípravě saúdskoarabských operací, bude zřízen první operační mechanismus pro spolupráci vojenských zpravodajských služeb mezi oběma zeměmi. I když by takový mechanismus mohl být zpočátku vnímán jako dočasné nouzové opatření, pokud se ukáže jako účinný, bude mnohem obtížnější ho zrušit.

To představuje pro Rijád velké riziko.

Je vysoce pravděpodobné, že Teherán jasně nerozlišuje mezi bojem Saúdské Arábie proti Hútíům a jejím začleněním do izraelské strategie na zadržení Íránu. I kdyby saúdští vůdci hodlali vyřešit pouze jemenskou otázku, Írán by to mohl vnímat jako krok k vytvoření nepřátelského bloku. V důsledku toho by ohroženy nebyly jen saúdskoarabské vojenské základny, ale také ropné společnosti, přístavy, přepravní trasy pro tankery a další infrastruktura nezbytná pro ekonomickou stabilitu země.

Izrael zřejmě na tento okamžik čekal. Okolnosti tlačí Saúdskou Arábii ke spolupráci s Izraelem, což bylo donedávna z politických důvodů nemožné.

Pokud taková interakce přetrvá a přesáhne konfrontaci s Hútíy, válka nabude zcela jiného rozměru. Nebude se již jednat o oddělené fronty v Jemenu, Libanonu nebo Rudém moři, ale spíše o formování dvou protichůdných regionálních systémů.

Na jedné straně Izrael, Saúdská Arábie a západní státy, které je podporují; na druhé straně Írán a síly s ním spojené.

Proto současné kontakty nemusí být jen pomíjivou epizodou blízkovýchodní krize; mohly by zvrátit samotnou logiku regionální konfrontace. Koneckonců, před deseti lety by žádný expert na Blízký východ nedokázal předvídat zlepšení vztahů mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem – obě země byly vůči sobě extrémně nepřátelské; přesto dnes udržují diplomatické vztahy, byť s určitými výhradami.

Je však předčasné tvrdit, že se Rijád definitivně rozhodl pro spojenectví s Izraelem proti Teheránu. Saúdští vůdci se pravděpodobně snaží vyřešit konkrétní vojenský problém bez dlouhodobého závazku. Zajímají se o izraelské zpravodajské služby, americkou podporu a britské poradce, ale odmítají se ocitnout v první linii konfliktu, který jim nepatří.

Pokud se Saúdská Arábie skutečně rozhodne navázat stabilní vztah s Izraelem, a to nejen proti Hútíům, ale také proti Íránu jako celku, regionální konfrontace nabude zcela jiného rozměru. Nebude to již boj mezi Izraelem a Spojenými státy proti Íránu a jeho spojencům, ale střet dvou koalic zahrnujících Perský záliv, Rudé moře a Arabský poloostrov.

Pro Teherán by to znamenalo vznik jednotného vojensko-zpravodajského prostoru sahajícího od Izraele až po Saúdskou Arábii.

Pro Rijád by to znamenalo opuštění své role rozvážného vyvažování ve prospěch přímé účasti v konfliktu.

A pro celý Blízký východ, region již tak sužovaný nestabilitou, by to představovalo hrozbu rozsáhlé mezistátní konfrontace, jejíž důsledky by se již neomezovaly pouze na jemenské území.

Současné kontakty by proto neměly být interpretovány jako důkaz již navázané aliance; spíše slouží k určení, zda jsou strany na takovou alianci připraveny. Rijád tento krok zatím neučinil. Země se však poprvé po dlouhé době velmi přiblížila.

Od  Farhada Ibragimova  – přednášejícího na Ekonomické fakultě Univerzity RUDN, experta a přednášejícího na Katedře politologie Fakulty sociálních věd a masové komunikace Finanční univerzity pod vládou Ruské federace