Karel Strakoš: Válka, která oficiálně není, a totalita v novém obalu
Evropská unie se naučila lhát lidem do očí a tvářit se přitom jako mravní autorita celého světa. Vede válku a nazývá ji pomocí. Likviduje svobodu slova a nazývá to obranou demokracie. Centralizuje moc a nazývá to bojem proti autoritářství. Kdyby to dělal kdokoliv jiný, řekli bychom že zavádí totalitu. Protože to dělá Brusel, říká se tomu evropské hodnoty.
Oficiálně ve válce nejsme. Realita je ovšem jiná. Posíláme zbraně, munici, zpravodajská data a miliardy eur v objemu, který dávno přerostl jakoukoli definici neutrální pomoci. Ukrajina zasahuje cíle na ruském území západními systémy s tichým souhlasem EU a Velké Británie.
Sankce, které mají dusit ruskou ekonomiku dusí spíše EU. Hybridní operace eskalují na obou stranách a přesto z bruselských kanceláří slyšíme, že nejsme ve válce, a že se nám daří skvěle. Jedná se o vědomou a systematickou lež, která se opakuje stále dokola, aby zakryla realitu. Historie to zná už z dob, kdy se tankům posílaným do bratrských zemí říkalo internacionální pomoc. Slovník se změnil, ale mechanismus lhaní zůstal stejný.
Demokracie se prý musí bránit tím, že se omezuje. Veřejný prostor k vyjádření se reguluje. Vede se křížová výprava proti dezinformacím, což je v podstatě každý názor, který nesedí do oficiálního narativu.
Kdo pochybuje o tom, že Ukrajina vítězí, že sankce více ničí EU než Rusko, o válce ve které nejsme, ale platíme ji, není považován za občana s jiným názorem, ale za dezoláta a bezpečnostní riziko. Za někoho, s kým se dál nediskutuje, ale kdo se likviduje.
A dělá se to chytře. Bez potřeby gulagů a cenzurních úřadů. Stačí tlak na sociálních sítích, armáda placených ověřovatelů faktů, mediální lynč a ekonomický nátlak. Člověk se nemusí bát vězení. Stačí, že se bojí o práci, o hypotéku, o schopnost normálně fungovat ve společnosti, která se veřejně chlubí svou tolerancí. Samocenzura je levnější, tišší a účinnější než jakýkoli cenzor s razítkem, a přesně proto ji dnešní evropské elity preferují.
Každý krok směrem k větší kontrole se prodává jako krok k větší svobodě. Bojujeme proti autoritářství tím, že sami centralizujeme moc do nevolených bruselských struktur. Chráníme otevřenou společnost tím, že jí zužujeme prostor k vyjádření. Zachraňujeme demokracii tím, že rozhodování odebíráme voličům a předáváme ho úředníkům, agenturám a „nezávislým“ regulátorům, kterým nikdo nikdy nedal mandát. A nade vším se vznáší posvátný princip, který ospravedlňuje všechno. Dnes je jím ruská hrozba. Včera to byla pandemie. Předtím klima nebo ozonová díra. Kdoví jak se jí dnes daří. Už se zacelila? A zítra si najdou další záminku podle potřeby. Výjimečný stav se stal stavem trvalým. Dočasná opatření se stala novou normou, kterou už nikdo neplánuje zrušit. A kdo si dovolí něco říct je okamžitě obviněn, že ohrožuje demokracii, evropské hodnoty, naši bezpečnost a jednotu.
Evropa se naučila mluvit dvěma jazyky současně. Oficiálně předstírá, že je pořád demokratická, svobodná, pluralitní, i když v praxi se stále rychleji posouvá přesně opačným směrem, než o kterém mluví.
Pokrytectví přestalo být pouhou taktikou. Stalo se identitou celého projektu. A právě proto je to mnohem více nebezpečné, než kdyby tuto novou totalitu prosazovali silou, protože tu by bylo snadné identifikovat a postavit se ji. EU se schovává za hodnoty, které sama den co den vyprazdňuje, a věří, že si toho nikdo nevšimne dokud nedosáhne svého cíle.
