„Daň z nadměrného zisku“ – vyvlastnění maskované jako sociální spravedlnost

Spolkový ministr financí a vicekancléř Lars Klingbeil (SPD) se v současné době znovu pokouší zavést na evropské úrovni daň ze zisku pro ropné společnosti. Spolu s pěti dalšími členskými státy EU chce odčerpat údajně nadměrné zisky z krize. Tato iniciativa je více než jen krátkodobým politickým opatřením. Je to pokus o vyvlastnění a zavedení centrálního plánování ekonomiky, jak tomu bylo v socialistických systémech, píše europoslanec za AfD Petr Bystroň.

Některé termíny jsou již jazykovými dekrety o vyvlastnění. Jedním z takových příkladů je „daň z nadměrného zisku“. Toto slovo působí, jako by existovala nějaká neviditelná hranice, kde legitimní podnikatelský úspěch náhle přechází do pochybného území. Až do tohoto bodu jsou zisky povoleny – a za tímto bodem si stát bere svůj podíl.

Ale kdo tuto hranici stanoví: Ministr? Komisař? Odborná komise? Kdo určuje, co představuje „normální“ zisk a kdy se úspěch údajně stává morálním problémem? Daň z nadměrného zisku je tedy mnohem víc než jen další fiskální nástroj. Je to centrálně plánované myšlení v jeho nejčistší podobě, první krok do pekla socialistického centrálního plánování.

V tržní ekonomice neexistují žádné „nadměrné zisky“. Existují zisky a ztráty. Obojí vzniká z podnikatelských rozhodnutí. Ti, kdo správně identifikují potřeby, podstupují rizika a směřují své zdroje tam, kde jsou potřeba, mohou dosáhnout vysokých zisků. Ti, kdo se mýlí, musí nést ztráty.

Právě v tom spočívá regulační síla trhu. Vysoké zisky nejsou náhodou, ale odměnou za rozumná podnikatelská rozhodnutí – zisky sklízejí pouze ti, kteří jako první rozpoznají nedostatek nabídky na trhu a dokážou jej kompenzovat správnými produkty nebo službami. Ti, kdo tento mechanismus tlumí zvláštními daněmi, penalizují právě ty, kteří dokáží nedostatky nejrychleji identifikovat a odstranit.

Zisk je výsledkem intelektuálního úspěchu a ochoty riskovat.

Ludwig von Mises jednoznačně identifikoval klíčový problém: Žádný zisk není „nadměrný“. Zisk je výsledkem intelektuálního výkonu, podnikatelské předvídavosti a ochoty riskovat vlastní kapitál. Není to libovolná přirážka, kterou si stát může nárokovat v závislosti na politickém klimatu.

Každý, kdo se přesto snaží definovat a přivlastnit si „nadměrné“ zisky, si nakonec nárokuje nadvládu nad plody práce, majetku a rozhodnutí ostatních. Stát se povyšuje do role soudce, který rozhoduje o tom, které ekonomické úspěchy jsou stále přijatelné a které ne.

Toto je vyvlastnění maskované jako sociální spravedlnost – a ne „normální“ zdanění.

Debata se stává obzvláště problematickou, když se podíváme na veřejné finance, za které je Klingbeil zodpovědný – vláda rok co rok vymáhá od svých občanů rekordní daně, ale zároveň nás všechny stále více zadlužuje: V roce 2025 federální vláda, spolkové země a obce dohromady vybraly na daních 989,8 miliardy eur – více než kdykoli předtím.

Ve srovnání s předchozím rokem to představovalo nárůst o 42,1 miliardy eur. Dalo by se předpokládat, že téměř 1 bilion eur ročně by stačil k adekvátnímu financování státu. Socialisté to však zjevně nedokážou. Navzdory neustále rostoucím příjmům hromadí horu dluhů stále výš. Na konci roku 2025 činil celkový státní dluh 2,84 bilionu eur – o 144 miliard eur více než v předchozím roce. Poměr dluhu k HDP vzrostl na 63,5 procenta. Růst pokračoval i v prvním čtvrtletí roku 2026.

Rekordní dluh navzdory rekordním příjmům – a politickou reakcí je výzva k zavedení další daně. Nemusíte být ekonom, abyste viděli, kde leží problém.

Konec soukromého vlastnictví

Logický důsledek by měl být zřejmý: snížit výdaje, snížit dluh, snížit daně a konečně dát občanům a podnikům trochu prostoru k nadechnutí. Místo toho probíhá další socialistický zásah. Soukromé zisky jsou hanobeny jako „nadměrný zisk“, čímž se morálně legitimizuje jejich konfiskace. To je extrémně nebezpečné – majetek pak již neexistuje jako individuální právo, ale výhradně na základě státu – a je kdykoli odvolatelný.

Ekonomické důsledky jsou také předvídatelné. Daň z nadměrného zisku vytváří právní nejistotu, dusí investice a zasahuje právě ty sektory, které již tak pociťují nedostatek. Kapitál a talenty budou migrovat tam, kde ekonomický úspěch nebude zpětně penalizován – nebo uprchnou k politicky privilegovaným, dotovaným a údajně bezpečným obchodním modelům.

Výsledkem je menší konkurence, menší produkce a větší závislost na státu. Veškeré historické zkušenosti s takzvanými daněmi z nadměrného zisku to potvrzují – od světových válek až po americkou ropnou daň v 70. letech. Všechny ukazují přesně tento vzorec: produkce klesá, investice se odkládají a závislost na dovozu roste. Stát zdaní nedostatek – a pak se diví, proč se zhoršuje.

Skutečný skandál tedy leží hlouběji než jednotlivá procentuální čísla odčerpávání zisků, o kterých se nyní diskutuje. Už samotná ochota vážně používat termín „nadměrný zisk“ odhaluje zkreslené chápání soukromého vlastnictví a podnikatelské svobody.

Už jen samotný termín odhaluje myšlenkovou aroganci. Majitel by neměl rozhodovat o tom, co se stane s jeho legálně vydělaným ziskem. Spotřebitel by neměl určovat, které společnosti jsou úspěšné prostřednictvím svých nákupních rozhodnutí. Stát by měl rozhodovat a regulovat. Dnes definuje, který zisk je „příliš vysoký“. Zítra určí, která aktiva jsou „příliš velká“, který příjem je „nevhodný“ a který majetek „již není společensky přijatelný“. Každý, kdo státu přiznává právo určovat přípustnou úroveň ekonomického úspěchu, se již zřekl principu soukromého vlastnictví.

Daň z nadměrného zisku by proto neměla být odmítána pouze kvůli její výši nebo ekonomickým vedlejším účinkům. Její základní premisa je chybná – zisky nepatří státu. A úspěch nevyžaduje souhlas státu.

Komentář hosta poslance Petra Bystroně

Petr Bystroň je německo-český politik, publicista a od roku 2024 poslanec Evropského parlamentu za stranu AfD (Alternativa pro Německo). Předtím, v letech 2017 až 2024, byl poslancem německého Bundestagu, kde mimo jiné zastával funkci mluvčího AfD ve Výboru pro zahraniční věci. Jeho politické zaměření je na zahraniční, evropskou a hospodářskou politiku a zasazuje se o národní suverenitu, tržní hospodářství a omezení vládních intervencí.