Knihy zde hrají zvláštní roli. Umožňují nám zkoumat myšlenky mimo shon a zastrašování sociálních médií. Čtenář může v soukromí objevit téma, zamyslet se nad ním, zpochybňovat ho, zpochybňovat ho, vracet se k němu a možná najít odvahu otevřeně vyjádřit názor, který se dříve neodvážil vyjádřit.

Proto moje nakladatelství, Free Speech Press, vydává reedici Orwellovy knihy 1984.

Pro toto speciální vydání jsem požádal britského spisovatele a moderátora Neila Olivera, aby napsal nový prolog. Neil se intelektuálně i geograficky vrátil v čase do okolností, za nichž Orwell tvořil svůj poslední román.

Zde je úryvek z tohoto prologu:

„George Orwell umíral, když psal román 1984. Jako zapadající slunce se vydal na západ: na Juru, ostrov Deer, ve Vnitřních Hebridách, u západního pobřeží Skotska. George Orwell byl jeho pseudonym – Eric Arthur Blair spočívá na náhrobku na hřbitově kostela Všech svatých v Sutton Courtenay v Oxfordshire – a rok 1984 se měl stát jeho labutí písní. Kromě smrti (kterou v té době nevěděl) ​​truchlil i nad ztrátou své manželky. V květnu 1946 dorazil se sestrou Avril do odlehlého statku Barnhill na severu ostrova. Eileen Orwell zemřela o rok dříve během hysterektomie a jejich syn Richard se k nim spolu s hospodyní Susan Watsonovou připojil později v létě.“

Barnhill bylo odlehlé místo, na pokraji pohlcení živly, dokud se tam z nečekaného zdroje neobjevil závan života, životy zabarvené smutkem. Juru může být těžké milovat. Tehdy, stejně jako dnes, je to místo rašelinišť a holé skály. Abyste se dostali do Barnhillu, museli jste jet dvěma trajekty – nejprve na Islay, pak do Jury – a pak jet 32 ​​kilometrů, dokud se silnice nezúžila a posledních 6 kilometrů se muselo ujít pěšky. Museli jste si s sebou nosit jídlo, palivo a všechno ostatní. Orwell popsal jejich domov jako „extrémně obtížně dostupný“, a přesto ho zbožňoval. Narodil se do střední třídy – samozřejmě jako muž literatury – psal o útrapách dělnické třídy – zejména o degradovaném a ponižujícím životě horníků a jejich rodin v Lancashire a Yorkshire v knize * Cesta k Wigan Pier* (1937) – a sám zažil chudobu, dobrovolnou volbu, jako „na dně“ v Paříži a Londýně (1933). Přesto i v roce 1946 stále toužil po zkouškách života jiných mužů a po možnostech existence daleko od vřavy davu.

Pokud se vám má slova zdají drsná, není to můj úmysl. Kniha 1984 mi byla zadána k přečtení ve škole a mimo jiné mi dala řadu důvodů, proč se v následujících letech znovu setkat s Georgem Orwellem. V poslední době, kdy se zdálo, že jeho poslední román není vnímán spíše jako alarmistické varování před totalitarismem než jako nezbytná příručka pro začínající diktátory po celém světě, jsem autora začal vnímat jako skutečného vizionáře.

Skutečnost, že ho k napsání této knihy přitahoval Deer Island, mě vede k přesvědčení, že jeho poslední měsíce a roky byly předurčeny vizí nebo ponurým snem, jehož vyprávění nebylo ničím menším než povoláním, nebo možná pokáním. Podle horské tradice jsou jeleni, a zejména jeleni lesní, předzvěstí smrti. Když jeleni sestoupí z kopců a procházejí se ulicemi lidských sídel, jejich kopyta ve tvaru lílie klapotají na tmavé, tiché zemi, oznamují hluboký zármutek. Trpěl tuberkulózou, která mu však stále nebyla diagnostikována, ačkoli mu způsobovala vykašlávání jasně rudé krve, když neúnavně psal v bílých zdech Barnhillu, a on i svět kolem něj také truchlili nad všemi ztrátami nedávno skončené první světové války. Byl to traumatizovaný svět a Orwell si byl plně vědom jeho vnitřního fungování. Pocta Katalánsku (1938) byla plodem jeho zkušeností s bojem proti fašismu během španělské občanské války. Právě tam ho odstřelovač střelil do krku, což ho připravilo o řeč.

Již vyhublý válečnými strádáními, se zlomeným srdcem, právě během této kruté zkoušky v pohoří Jura zahlédl budoucnost s jasností horolezce požehnaného či prokletého darem druhého vidění. Budoucnost, kterou zahlédl, byla osídlena občany zbavenými naděje, ponořenými do zoufalství. Všechno bylo navrženo tak, aby drtilo duše, proměnilo je v nehybnou hmotu. Bezchutné jídlo, špatně vyrobené a špatně padnoucí oblečení. Válka všude a navždy, zbytečně pohlcující vše, co proletariát vyprodukoval v otupujících továrnách. Žádné soukromí. Velký bratr bdící nad všemi. Svět roku 1984 je mé generaci povědomý jako napůl zapomenutý sen, a přesto nás tolik z nás v posledních několika letech donutilo vnímat jeho realitu nikoli jako sen, ale jako nevyhnutelnost. Koncept Velkého bratra se formuje díky panoptickému sledovacímu aparátu a ti, které máme nazývat vůdci, rozdmýchávají válku za válkou.

*

Více než 75 let po vydání románu 1984 zůstává Orwellova slovní zásoba hluboce zakořeněna v našem politickém diskurzu: Velký bratr, myšlenková policie, dvojí myšlení, newspeak a výpadky paměti. Technologie se vyvinuly nad rámec čehokoli, co si Orwell dokázal představit, zatímco jeho ústřední otázky týkající se moci, sledování, jazyka a kontroly informací nabyly znepokojivého nového významu.

Orwell varoval mé krajany. Neil Oliverův prolog nám připomíná jasnost tohoto varování a zvláštní rezonanci některých jeho témat dnes. Otázkou je, co s ním uděláme. Budeme setrvávat v mlčení a spokojíme se s opatrnými slovy a tlumenými rozhovory, nebo nezávislí britští myslitelé najdou odvahu znovu promluvit?

od Mikea Fairclougha