Robert Kagan: Uvolněný Írán

Írán po léta čelil na Blízkém východě nepříznivé rovnováze sil. Regionu dominovala nepřátelská americká supervelmoc, jaderně vyzbrojený a vojensky převažující Izrael a významní regionální hráči – Egypt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty – kteří byli strategicky a ekonomicky spojenci Spojených států.

Írán se dnes nachází ve zcela nových podmínkách. Přímo se postavil supervelmoci a Izraeli, odolal bombardování jejich nejmodernějšími zbraněmi a více než přežil. V důsledku toho Írán – s americkou pomocí – kompletně změnil mocenskou strukturu Blízkého východu a Perského zálivu. Dominantní mocností v regionu bude od nynějška Írán, nikoli USA ani Izrael. Sousední země se již začínají této nové realitě přizpůsobovat. Vzdálenější mocnosti udělají totéž. Svět se léta potýkal s omezeným Íránem. Nyní uvidí, jak vypadá uvolněný Írán.

Írán nepotřebuje dohodu se Spojenými státy. Všeobecně rozšířený předpoklad, že slabý a chudý Írán se nakonec bude muset nějak vyrovnat s americkou mocí, otevřít Hormuzský průliv a vypořádat se se svou těžce poškozenou ekonomikou, se ukázal jako mylný. Islámská republika se v posledních dvou letech jen zřídka jevila slabší nebo zranitelnější. Loni v únoru prezident Trump obnovil svou kampaň „maximálního tlaku“ prostřednictvím mezinárodních sankcí, které vážně poškodily již tak křehkou ekonomiku Íránu a připravily stát o miliardy dolarů příjmů. Izrael a Spojené státy poté v červnu zahájily dvanáctidenní válku s cílem zničit íránská jaderná zařízení. Válka výrazně poškodila íránský program a ukázala, jak zranitelná je země vůči izraelské a americké agresi. Poté, v únoru, Spojené státy a Izrael zahájily nejnovější válku zabitím nejvyššího vůdce režimu a drtivé většiny jeho nejvyšších představitelů, po čemž následovalo více než pět týdnů nepřetržitých útoků na íránské vojenské kapacity.

Přesto i přes to všechno režim přežil a neudělal žádné ústupky. Írán naopak odhalil Achillovu patu Ameriky – zranitelnost svých sousedů. Rozhodující zlom nastal v polovině března, kdy Izrael zaútočil na íránské plynové pole South Pars a Írán reagoval útokem na katarský komplex Ras Laffan, největší zařízení na zkapalněný zemní plyn (LNG) na světě. Útok ukázal, že ačkoli Írán zjevně nemůže Spojené státy porazit ve vzdušné válce, íránské rakety a drony by mohly způsobit ropné a plynové infrastruktuře v Perském zálivu dostatečné škody, aby uvrhly svět do dlouhodobé hospodářské krize. Státy Perského zálivu to okamžitě pochopily – a stejně tak Trump. Zastavil útoky na íránské energetické cíle, nařídil váhajícímu Izraeli, aby učinil totéž, a krátce nato ukončil širší kampaň, aniž by od Íránu vymohl jediný ústupek. Od té doby, navzdory četným hrozbám, Trump ani jednou nenařídil další útok na íránskou energetickou infrastrukturu.

Už jen to stačilo k narušení rovnováhy sil mezi Íránem a Spojenými státy. Od dubna až do minulého měsíce Trump opakovaně hrozil dalším masivním útokem na Írán. Írán pokaždé pohrozil odvetou, státy Perského zálivu varovaly před důsledky a Trump ustoupil. Nejpozději po svém třetím nebo čtvrtém blafu měl Teherán důvod se domnívat, že Spojené státy již nejsou ochotny Írán dále následovat v eskalačním žebříčku. Trump to dal jasně najevo, když v polovině června prohlásil, že pokračování války by vedlo k „ekonomické katastrofě“, možná i k „depresi“, a že se nechce stát prezidentem Herbertem Hooverem. Od té doby se Trump s pozoruhodným zoufalstvím snaží konflikt ukončit.

Memorandum o porozumění (MOU) podepsané USA a Íránem v červnu tuto skutečnost odráželo. Ačkoli bylo formulováno tak, aby Spojeným státům umožnilo co nejvíce si zachovat tvář, znamenalo pro Írán jasné vítězství. Prohlašovalo, že Íránská islámská republika – a žádný jiný stát – učiní opatření pro bezpečný průjezd obchodních lodí Hormuzským průlivem. V dialogu s Ománem, bez zprostředkovatelů nebo dalších účastníků, Írán určí správu průlivu „v souladu s platným mezinárodním právem a suverénními právy pobřežních států“.

Memorandum o porozumění nepožadovalo návrat k předválečnému status quo. Ani Spojeným státům nedávalo žádný vliv na budoucí správu průlivu. Spíše označilo Írán za jediného aktéra vedle slabého Ománu a dokonce mu umožnilo účtovat státům poplatky za bezpečný průjezd po 60 dnech. Memorandum tak upevnilo porážku, kterou Spojené státy utrpěly již v březnu, kdy si Trump zjevně uvědomil, že buď nemůže, nebo nechce riskovat další útoky na energetická zařízení v regionu.

Při zpětném pohledu se zdá, že íránští vůdci vůbec nevěřili, že memorandum o porozumění potřebují. Nejvyššího vůdce Modžtábu Chameneího údajně musel k jeho podepsání přesvědčit prezident Masúd Pezeškijan. Relativní lhostejnost Teheránu byla pochopitelná: americké ústupky odrážely takové zoufalství ukončit válku, že Íránci mohli rozumně očekávat, že se USA dříve či později stáhnou – s dohodou či bez ní.

Íránské vedení neváhalo téměř okamžitě porušit příměří, když americké námořnictvo začalo doprovázet tankery ománskou stranou průlivu. Trump si možná plně uvědomoval rozsah ústupků, které jeho vyjednavači učinili ohledně kontroly nad průlivem, ale z íránského pohledu byla ománská trasa pokusem o znovuzískání toho, čeho se USA dříve vzdaly. Spojené státy a Írán se po určitou dobu zapojily do odvetných úderů, které vyvrcholily intenzivními americkými útoky v polovině července. Když se ukázaly jako neúčinné, Trump 15. července varoval, že Spojené státy „uzavřou všechny své elektrárny“ a „všechny své mosty“, pokud Írán nebude vyjednávat. Ani tentokrát k žádnému útoku nedošlo.

Pak se svět a Íránci dozvěděli jeden z hlavních důvodů: odhalení, že americké zásoby klíčové munice jsou nebezpečně nízké a že nikdo jiný než sám předseda Sboru náčelníků štábů nehledá „východisko“, vyslala jasný signál o budoucím směřování americké strategie. Velký útok na Írán by ohrozil americké zájmy jinde, protože by oslabil Spojené státy v případě možného čínského útoku na Tchaj-wan nebo ruského útoku na člena NATO.

Nedostatek raket by také zvýšil nebezpečí masivního útoku na íránskou infrastrukturu. USA by byly nuceny vyslat více pilotovaných letadel do dosahu íránské protivzdušné obrany a měly by k dispozici poměrně málo stíhacích raket na ochranu států Perského zálivu a vlastních regionálních základen. Riziko amerických obětí by bylo vysoké, stejně jako hrozba pro energetickou infrastrukturu regionu. A nic by nezaručilo, že takový útok bude úspěšnější než více než pět týdnů bombardování začátkem tohoto roku.

Americké kroky jasně ukázaly, že Washington se eskalace obává více než Írán – nejen nyní, ale i v budoucnu. To omezuje i manévrovací prostor Spojených států v konfliktech nízké intenzity. Vzhledem k tomu, že jakákoli vojenská akce proti Íránu riskuje vstup na eskalační žebříček, na který USA nechtějí stoupat, ani odvetné údery se nezdají být součástí americké strategie. Prezident údajně svým poradcům řekl, že nemá v úmyslu nařídit žádné další útoky. Íránci tento měsíc zaútočili na několik lodí SAE a dokonce na zemi odpálili balistické rakety, Spojené státy však od července nereagovaly – což si SAE i další sousedé Íránu nepochybně všimli.

Vzhledem k zjevné neochotě Ameriky zahájit další velkou vojenskou kampaň má Írán důvod se zamýšlet nad tím, co by mohl získat dohodou, kterou by bez ní již nezískal. Vysocí íránští představitelé nyní požadují stažení amerických vojsk, zrušení americké námořní blokády a všech sankcí, uvolnění zmrazených íránských aktiv a zaplacení válečných reparací. Převládá názor, že íránské vedení ví, že tyto požadavky jsou pro Washington nepřijatelné, a proto se buď snaží Trumpovi vmáčknout nos v porážku, vymoci si lepší dohodu, nebo přehánět své karty. Mnoho pozorovatelů se stále domnívá, že kontrola nad úžinou je vyjednávacím nástrojem, který Írán doufá použít k získání dalších ústupků od Spojených států nebo k tomu, aby Trumpa přiměl zpět k Memorandu o porozumění. Ale tento bod jsme už dávno překonali. Vítěz se nemusí vracet k jednacímu stolu – kromě stanovení podmínek kapitulace.

Írán nyní stanovil tyto podmínky. Mohou se zdát maximalistické a přehnané, ale Teherán pravděpodobně nevěří, že existuje důvod požadovat méně. Írán již měsíce jasně dává najevo, že kontrola nad Gibraltarským průlivem je nevyjednávatelná. Představa, neustále šířená Trumpovou administrativou a médii, že Íránci jsou nerozhodní a neustále mění své postoje, je nesmysl. Již v dubnu Mojtaba prohlásil, že Írán zavede „nové právní rámce a novou správu“ průlivu a že „cizinci, kteří přicházejí z tisíců kilometrů daleko“, nemají v Perském zálivu co dělat, „kromě na dně jeho vod“. V den připomínající íránské vítězství nad Portugalskem v průlivu v roce 1622 prohlásil: „Z vůle a moci Boží bude zářivá budoucnost oblasti Perského zálivu budoucností bez Ameriky.“

Představa, že Írán, který přežil vojenské útoky i sankce, bude nyní sražen na kolena pouze sankcemi, je iluzí. Mojtaba obnovil vedení íránské národní bezpečnosti a dosadil veterány z Islámských revolučních gard do nejvyšších pozic. Bývalý velitel IRGC Mohsen Rezáí nyní vede Nejvyšší radu národní bezpečnosti a byli povýšeni další zastánci tvrdé linie z bezpečnostního aparátu. Válkou zničený režim reorganizují muži, kteří věří, že Írán přežil americko-izraelský pokus o jeho zničení a že vítězství přinesl vzdor – nikoli kompromis.

Nejde však jen o triumfalismus. Pro Írán není kontrola nad průlivem ani luxusem, ani vyjednávacím argumentem. Vzhledem k pravděpodobnosti, že Izrael nebo Spojené státy v budoucnu znovu zaútočí – s dohodou či bez ní – poskytuje průliv Íránu nejsilnější a nejbezpečnější odstrašující prostředek. Je také klíčem k prolomení mnoha pout, která na Írán po celá desetiletí vnucuje světový řád ovládaný USA, a k demontáži regionálního a globálního ekonomického systému, jehož cílem je Írán vyloučit a ožebračit. Někteří takzvaní umírnění v íránském establishmentu mohou průliv považovat za vyjednávací argument, ale v této debatě nezískávají půdu pod nohama – z důvodů, které není těžké pochopit. Mluvčí Revoluční gardy jednoznačně vyjádřil názor režimu: „Pro nás není Hormuzský průliv jen ekonomickou vodní cestou, ale ústřední součástí naší geopolitické a strategické moci.“

Írán již měsíce buduje své kontrolní mechanismy a instruuje přepravní společnosti a státy, jak by měl systém fungovat. Zřídil Úřad pro Perský záliv a vyžaduje, aby se přepravní společnosti v něm registrovaly, získávaly povolení, používaly trasy určené Íránem a platily za pojištění a bezpečnostní služby poskytované Íránem.

Írán si nejen nárokuje právo vybírat peníze. Nárokuje si také právo rozhodovat o tom, kdo smí proplout. Navrhl vyloučit lodě spojené s vládami, které považuje za nepřátelské, jako jsou USA a Izrael, a požaduje odškodnění od států, které se podílely na útocích proti Íránu. Írán tak zavádí zásadu, že průliv bude od nynějška výsadou, kterou může Teherán udělit, podmínit, odložit nebo odepřít. Ostatní státy se již začaly s novým řádem vyrovnávat. Indie, Pákistán, Irák, Turecko, Čína a další se pokusily dosáhnout dohody.

Íránská kontrola nad Hormuzským průlivem je užitečnějším nástrojem moci než jaderná zbraň. Jaderná zbraň by mohla odradit útok, ale kontrola nad průlivem dává Íránu vliv na desítky zemí denně. Díky ní může Írán odměňovat přátele, trestat nepřátele, generovat příjmy, vynucovat si zmírnění sankcí a přimět vlády, aby si dvakrát rozmyslely, než se postaví proti íránské politice. Írán to vše může dělat bez jediného výstřelu, přičemž si v případě potřeby ponechává možnost pohrozit silou.

Sankční strategie, která po desetiletí sloužila k izolaci Íránu, se opírala o mezinárodní spolupráci. Státy závislé na přístupu k průlivu – například Japonsko a Jižní Korea – si budou muset vybrat mezi přístupem ke spolehlivým dodávkám energie a účastí na sankcích podporovaných USA. Zvolí si solidaritu s Washingtonem – tímto Washingtonem – před svými ekonomickými zájmy? V novém řádu, který Írán vytváří, je nepravděpodobné, že by globální sankční režim byl udržitelný.

Írán si pravděpodobně udrží kontrolu nad toky energie nejméně několik let. Nejoptimističtější prognózy naznačují, že výstavba alternativních ropovodů a exportních tras, které by obcházely Hormuzský průliv, bude trvat nejméně tak dlouho. Lze se však ptát, zda k nim vůbec někdy dojde. Nové ropovody, přístavy a energetická zařízení by byly stejně zranitelné vůči íránským raketám a dronům jako ty stávající. Bude Írán jen přihlížet, jak jeho sousedé budují prostředky, jak se vymknout jeho kontrole? Malé státy, které by musely takové trasy budovat a chránit, se budou obávat, že si vyvolají hněv Íránu, a americká ochrana se ukázala jako nedostatečná. Írán se již snaží odradit Irák od rozvoje alternativních koridorů pro vývoz ropy, částečně tím, že iráckým tankerům nabízí bezpečnou plavbu za íránských podmínek.

Regionální přeorientování začalo. Vládci v Perském zálivu, kteří se kdysi spoléhali na americké bezpečnostní záruky, se nyní musí vyrovnat s mocí, která dokázala, že dokáže porazit svého ochránce. Saúdskoarabské odmítnutí Abrahamových dohod podporovaných USA a Izraelem ve prospěch strategické dohody s Pákistánem a Tureckem nabízí letmý pohled na to, co by mohla přinést budoucnost. Abrahamské dohody znamenaly upevnění izraelské moci a vlivu v regionu a další omezení Íránu. Mekkský pakt je něco zcela jiného. Ani Pákistán, ani Turecko nepovažují Írán za velkou hrozbu; Pákistán, stejně jako Írán, udržuje úzké vazby s Čínou; Izrael považuje Turecko za svou druhou největší regionální hrozbu po Íránu. Místo americko-izraelského řádu se objeví orientace, která bude méně neúprosně nepřátelská vůči Íránu, méně přátelská vůči Izraeli a více nezávislá na Spojených státech. Signatáři také sdílejí jaderné zbraně: Pákistán je vlastní a Turci a Saúdové je chtějí.

Írán mezitím bude moci obnovit svůj vlastní program jaderných zbraní, aniž by se musel bát dalšího velkého útoku. Už jen tato skutečnost změní regionální rovnováhu sil. V loňském roce Izrael a Spojené státy bombardovaly íránská jaderná zařízení dvanáct dní, aniž by čelily jakékoli vážné íránské odvetě. Nyní se Íránu dodala odvaha využít svou kontrolu nad úžinou a hrozby vůči sousedním státům a jejich energetické infrastruktuře k odstrašení takových útoků v dohledné budoucnosti. Doplnění amerických zásob raket a protiletadlových střel bude trvat dlouho a v nadcházejících letech by mohly být potřeba i jinde; mezitím se Írán s ruskou a čínskou pomocí znovu vyzbrojí, což by mohlo Spojené státy za rok potenciálně ponechat v slabší pozici, než v jaké jsou dnes.

Důsledky sahají daleko za hranice Blízkého východu. Američtí spojenci v Asii a Evropě vidí, že relativně krátká válka proti druhořadé mocnosti vyčerpala velkou část amerických zásob zbraní potřebných pro protiraketovou obranu. Vidí, že Spojené státy zahájily válku, kterou nedokázaly dokončit, vystavily své partnery odvetným úderům a pak ji zastavily, když se náklady staly příliš vysokými. Jaké závěry Peking vyvodí ohledně Tchaj-wanu a Moskva ohledně Evropy, je pravděpodobně nemožné vědět. Američtí spojenci se však nevyhnutelně budou ptát, zda má Washington zbraně, výdrž a politickou vůli dotáhnout do konce další velký konflikt. Ve skutečnosti je už má.

Že by íránský režim mohl padnout, je samozřejmě možné. Je zkorumpovaný, represivní, ekonomicky neschopný a nenáviděný velkými částmi své populace. Všechny tyto slabiny však měl již před válkou. Co mu tehdy chybělo, byla kontrola nad nejvýznamnějším energetickým úzkým hrdlem světa, vyhlídka na růst příjmů a rostoucí vliv, prokázaná schopnost odstrašit Spojené státy a prestiž zdánlivě nemožného vítězství.

Režim, který přežil to, co většina světa považovala za povodí jeho zničení, a následně donutil dominantní světovou mocnost k ústupu, pravděpodobně vyjde posílený – alespoň na čas. Takové úspěchy plodí sebevědomí a možná i přehnané sebevědomí. Je však nepravděpodobné, že by íránské vedení snížily ambice, ani neoslabily jeho víru v přesvědčení, která ho dovedla k tomuto zázračnému triumfu.

Vysocí íránští představitelé nedávno veřejně hovořili o zaujmutí „plně útočného“ postoje a objevily se zprávy o íránských plánech rozšířit seznam cílů o evropské země, které hostí americké základny. Čtení článků v New York Times s otázkou: „Kdo mrkne první?“ je zábavné, vezmeme-li v úvahu, že Íránci zatím ani jednou nemrkli, zatímco Trumpova administrativa jen mrkala.

Írán by dokonce mohl obnovit boje, aby donutil USA zrušit námořní blokádu. Vzhledem k prokázanému strachu americké vlády z eskalace není tato naděje neopodstatněná.

Po celá desetiletí se svět obával, co by Írán udělal, kdyby získal jadernou zbraň. Nyní by se měl obávat něčeho ještě závažnějšího: Íránu, který porazil Spojené státy, už se nebojí amerického útoku a kontroluje přístup do Perského zálivu.

Jaderné zbraně samy o sobě by Íránu nikdy nemohly dát takovou moc.

Neúspěšná válka vedená USA a Izraelem proti Íránu to způsobila.