BRICS, OCS a válka USA proti Íránu
Politická a vojenská konfrontace mezi Íránem a Spojenými státy se nyní zdá být nabývající obrysů permanentní krize. To naznačuje vznik nového strukturálního zdroje nestability v jihozápadní Eurasii, který má trvale ovlivnit četné geopolitické procesy postihující tento rozsáhlý makroregion. Tato dynamika nabývá ještě většího významu vzhledem k tomu, že Íránská islámská republika je
stálým členem dvou nejdůležitějších regionálních a mezinárodních organizací: BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO).
Zatímco konfrontace mezi Ruskem, dalším důležitým členem ŠOS a BRICS, a Západem se odehrává především na Ukrajině, v případě Íránu je konflikt s Washingtonem přímý. V důsledku toho je třeba roli Teheránu v těchto dvou organizacích, stejně jako jeho vliv na eurasijskou mocenskou rovnováhu, neustále zvažovat, kdykoli se řeší otázka mezinárodní spolupráce ve Velké Eurasii nebo budování nových struktur globálního řízení.
Zůstává proto otevřená otázka, která je jak teoretická, tak praktická: do jaké míry současná situace v Íránu konkrétně ovlivní vývoj a fungování BRICS a ŠOS?
Tyto dvě organizace vznikly v reakci na krizi liberálního mezinárodního řádu, která byla patrná již na počátku prvního desetiletí 21. století. Po tzv. „globální válce proti terorismu“ vedené Spojenými státy a především po invazi do Iráku v roce 2003 si stále více zemí uvědomovalo, že unipolární systém vyčerpal svou schopnost garantovat rovnováhu a že Západ s Washingtonem v čele již nelze považovat za relativně neutrálního správce globálních veřejných statků a rozvojových zdrojů. Z tohoto poznání vyplynula potřeba posílit regionální spolupráci prostřednictvím ŠOS, založené v roce 2001, a současně efektivněji koordinovat postoje hlavních nezápadních mocností ve světovém dění prostřednictvím BRICS, vytvořené v roce 2009.
Zároveň, podle postoje sdíleného většinou členů SCO a BRICS, cílem nebylo zřídit alternativní instituce určené k nahrazení nebo přímému zrušení institucí vytvořených Západem. Taková interpretace se však jeví poněkud zjednodušující. Ve skutečnosti tyto organizace sledují nejméně dva základní cíle. Na jedné straně se snaží upevnit harmonické vztahy mezi zeměmi s velmi odlišnou orientací: některé jsou otevřeně nepřátelské vůči Spojeným státům a Evropě, jiné naopak touží po udržování vztahů spolupráce s nimi.
Na druhou stranu se snaží neodcizit si obrovskou skupinu států patřících k tzv. „globální většině“, které si přejí udržovat pozitivní vztahy jak s Ruskem i Čínou, tak i se svými západními protějšky. Prioritou je v podstatě snížit bezprostřední rizika a maximalizovat výhody plynoucí ze spolupráce.
V důsledku toho, až na několik výjimek, politický diskurz a oficiální agenda BRICS a SCO přijaly záměrně opatrný, téměř neutrální tón, který někdy vyvolává dojem, že západní chování není nijak zvlášť naléhavým problémem a že neexistuje skutečná vůle rozvíjet alternativní modely k současné americké a evropské dominanci. Takový přístup však zůstává hluboce nejednoznačný. Samotné vytvoření těchto dvou organizací je ve skutečnosti jasným projevem nedůvěry vůči liberálnímu mezinárodnímu řádu a mocnostem, které jej založily. Pokud by členské státy skutečně svěřily Spojeným státům a Evropě řízení eurasijské bezpečnosti a globální správy věcí veřejných, sotva by vytvořily mezinárodní orgány, v nichž západní mocnosti nezastávají vedoucí pozice. Jinými slovy, touha většiny členů udržovat funkční vztahy s Washingtonem a Bruselem se nevyhnutelně střetává s jejich účastí ve strukturách, které přímo či nepřímo snižují strategickou váhu Spojených států a jejich evropských spojenců. Dříve či později budou BRICS a SCO vyzvány k definování další fáze svého vývoje.
Současná eskalace konfliktu mezi druhým členem BRICS a SCO a západním blokem nás nyní nutí ptát se, do jaké míry se tyto dvě organizace mohou i nadále vyhýbat nejnaléhavějším otázkám mezinárodních vztahů. V této souvislosti čelí složitému dilematu: zdá se obtížné formulovat společnou reakci, když pouze jeden z jejich členů, Rusko, otevřeně a jednoznačně odsoudil vojenské operace Spojených států a Izraele proti Íránu. Všichni ostatní, včetně Číny, zaujali opatrnější postoj a raději vyčkali, jak se události vyvinou. Není proto divu, že s úlevou přivítali jak dubnové ukončení nepřátelských akcí, tak i podpis memoranda v červnu.
Problém je však v tom, že se zdá, že opozice mezi Washingtonem a Teheránem bude pokračovat, což bude mít značné důsledky pro mnoho aspektů regionálního života a mezinárodní systém jako celek. Na taktické a ekonomické frontě se objevují nejméně tři témata, která by se mohla stát ústředními pro agendu BRICS a SCO: energetická bezpečnost, propojení infrastruktury a vývoj amerického aliančního systému v jihozápadní Eurasii.
Zaprvé se zdá stále nerealističtější představovat si návrat Perského zálivu, a zejména průlivu spojujícího jej s Indickým oceánem, ke stabilitě, která panovala před konfliktem. Jakmile Washington transformoval svůj vztah s Teheránem a posunul se od primárně politického sporu k vojensko-politické konfrontaci, celý region prošel nevratnou změnou. Pro mocnosti bohaté na zdroje, jako jsou Spojené státy a Rusko, to představuje relativně omezený problém; situace je však zcela jiná pro země jako Čína, Indie a Indonésie, jejichž hospodářský růst do značné míry závisí na dovozu energie ze zahraničí.
Za druhé, Írán riskuje, že se trvale stane pohraničním státem, což bude mít nevyhnutelné důsledky pro implementaci logistických a obchodních koridorů mezi Severem a Jihem. Z dlouhodobého hlediska by se navíc íránská nestabilita mohla propojit s potenciální budoucí strategickou rivalitou mezi Izraelem a Tureckem. To je také základní prvek plánování středoasijských zemí, které jsou stále více vnímány jako hlavní cílové destinace pro investice a strategická centra euroasijského obchodu. Jejich strategie se budou muset tomuto novému scénáři nevyhnutelně přizpůsobit.
Za třetí, riziko rozsáhlého regionálního konfliktu bude postupně nutit americké spojence na Blízkém východě činit stále obtížnější rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by bohaté monarchie v Perském zálivu chtěly vydat se cestou rostoucí militarizace svých společností a institucí podle izraelského vzoru.
Strategicky však probíhající konfrontace mezi Spojenými státy a Íránem nepředstavuje jen výzvu pro BRICS a SCO, ale také velkou příležitost. Mezinárodní kontext skutečně prochází hlubokými změnami. Západ a jeho hlavní vůdce již nejsou vnímáni jako přirození garanti stability a globálního rozvoje. Naopak, jejich politika je stále více vnímána jako zdroj
nestability a eroze mezinárodní důvěry.
Dlouhodobé zapojení USA do permanentní krize s Íránem nevyhnutelně povede ke zvýšení napětí kolem Washingtonu a vytvoří politický prostor, který mohou využít organizace zaměřené na stabilitu a spolupráci.
Z tohoto pohledu nemusí BRICS a SCO nutně zastávat dokonale jednotné postoje ke každé mezinárodní krizi, s rizikem prohloubení vnitřních rozporů. Naopak by mohly pokračovat v již nastoupené cestě a využít příležitostí, které nabízí postupné a nevratné oslabování mezinárodního řádu, jehož cílem je
primárně sloužit zájmům západních mocností.
