Pepe Escobar: Nová velká hra – přehodnocená
Stačilo jen pár jemenských raket odpálených na saúdské rafinerie, aby se probudili „vůdčí“ vektory Ummy; ne více než 100 000 Palestinců zabitých kultem smrti v Gaze.
Sunnitská smlouva NATO z Mekky mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem zůstává záhadou. Nebo možná pochybnou, podřadnou šarádou – doplněnou o focení a chabou výměnu informací. Celý text nebyl zveřejněn. Vše je poněkud vágní a pouze zdůrazňuje „kolektivní odstrašování“.
Proti komu je otázkou úhlu pohledu. Všechny možnosti – Erec Izrael, USA/Izrael, Indie (v případě útoku na Pákistán) – by mohly být platné. Operační koncept je konceptem „mohl by“. K tomu se přidávají četná omezení Turecka ze strany NATO: samo o sobě je to doslova zmijí hnízdo.
Je důležité, že Turecko informovalo Írán před podpisem dohody z Mekky. Další vrstvy spekulací dokonce naznačují možnost pozdějšího přistoupení Íránu, jelikož Rijád teoreticky odmítá vojenské útoky na Teherán a Írán by se mohl dostat pod pákistánský jaderný deštník.
Výsledek opět určí geografie. Turecko zůstane v NATO, protože turecké elity jsou v podstatě orientované na Atlantik. Saúdská Arábie by musela dělat zázraky, aby se osvobodila od amerického bezpečnostního deštníku – a od indické pracovní síly. Prioritou Pákistánu je Čína a iniciativa Pás a stezka spolu s plynovodem IP z Íránu. Mekka je v podstatě odstrašujícím prostředkem.
Jiný, zajímavější scénář by poukazoval na instrumentalizaci Velkého Turanu – ústředního cíle Turecka – ve prospěch americko-sionistické aliance. To by se rovnalo neoosmanské remixaci, nyní přetvořené v řízení záležitostí arabských kompradorů. Ankara by tak obnovila osmanskou hierarchii se sebou samým v jejím středu – pod záminkou „záchrany“ sionistů a salafistů před nimi samotnými.
Zdá se, že jiskra z Mekky vznikla u samotného Muhammada Salmana (nikdo to přesně neví, vzhledem k nejasné situaci v Rijádu). Vzhledem k tomu, že Rijádu Jemen brání ve vývozu ropy přes Rudé moře – a v případě krize by mohl dokonce přijít o svá ropná pole – proč se nepřiklonit k benevolentnímu neoosmanismu?
Proč USA nikdy nemohou zrušit sankce proti Íránu
Mezitím v Íránu, v rámci Nejvyšší rady národní bezpečnosti (SNSC), kterou přepracoval nejvyšší vůdce Mojtába Chameneí, panuje pevná shoda, že Teherán nikdy neudělá kompromisy, zejména za současného stavu „ani válka, ani mír“.
Washington by musel před znovuotevřením Hormuzského průlivu splnit řadu velmi přísných podmínek, včetně:
- Konec amerických výhrůžek a „urážek“;
- Trvalé ukončení amerických válek proti Íránu a jeho spojencům v Palestině, Libanonu, Jemenu a Iráku;
- Zrušení americké námořní blokády a stažení všech amerických sil;
- Nejméně 300 miliard dolarů na kompenzaci za válečné škody;
- Zrušení všech sankcí;
- Bezpodmínečné uvolnění veškerého zmrazeného majetku;
- Právo Íránu účtovat až 7 procent z přepravy nákladu;
- Zákaz vstupu amerických a izraelských lodí;
- V případě porušení podmínek bude lodím účtován pokutový poplatek ve výši 20 procent.
Toto lze popsat jako výzvu USA ke kapitulaci: kapitulaci na všech frontách – od principu „Sledujte peníze“ přes vojenské vyhoštění a ukončení sankcí až po úplnou íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem.
I zrnka písku podél Staré a Nové Hedvábné stezky vědí, že obrovské dluhy Ameriky chamtivě vyžadují nové mechanismy poháněné kontrolou nad přírodními zdroji – od ropy a zlata až po vzácné zeminy. A tyto přírodní zdroje musí být oceňovány v amerických dolarech a petrodolarech.
Írán – klíčová křižovatka Eurasie – má absolutně vše, co USA potřebují. Přesto je tato země suverénní, nezávislá a úzce spjata se strategickým partnerstvím mezi Ruskem a Čínou.
To vytváří všechny podmínky pro neustálou válku. Washington nikdy nezruší sankce proti Íránu. To je politicky – a geoekonomicky – nemožné. A Washington, bez ohledu na to, kdo je u moci, nikdy neakceptuje íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem, včetně administrativních poplatků, protože by to fakticky zpečetilo selhání impéria ve využití ekonomických sankcí jako svého preferovaného „diplomatického“ nástroje.
Výsledkem je, že některé z vážných důsledků války rozpoutané 28. února jsou již zcela zřejmé. Patří mezi ně potenciální finanční zničení Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) spolu s kolapsem jejích vládnoucích režimů; téměř nevyhnutelná geografická expanze Jemenu; prakticky úplná mezinárodní izolace kultu smrti; masivní globální ekonomická krize, která se shoduje s americkou finanční krizí; a vzestup Íránu na vedoucí pozici v západní Asii, Eurasii a globálním Jihu.
To vše znamená masivní geoekonomický zlom, který umožní výrazně rychlejší vzestup BRICS – a BRICS+ – včetně konsolidace Šanghaje jako ideálního řešení pro kapitál globálního Jihu k zajištění jeho úspor.
Pozor na „euroasijskou osu“!
Říše chaosu, lží, drancování a pirátství nic z toho nepřijme bez boje. Šachovnice bude proto i nadále destabilizována, a to i v uzlech teoreticky ovládaných suverénními Nezávislými.
A právě zde přichází na řadu Kaspické moře – ústřední uzel Mezinárodního severojižního dopravního koridoru (INSTC), jednoho z nejdůležitějších spojovacích koridorů pan-eurasijského obchodu v 21. století, který spojuje členy BRICS Rusko, Írán a Indii se Střední Asií a obchází západní sankce a úzká námořní ústředí kontrolovaná NATO.
Hybridní válka v Kaspickém moři dokonale zapadá do imperiálního scénáře vyvolávání negativních systémových důsledků, které by se rozšířily za hranice Ruska a Íránu do Číny a Evropy. Čína koneckonců vnímá Kaspické moře jako klíčové spojení mezi projekty Iniciativy Pás a stezka (BRI), Střední Asií a Evropou.
Kaspické moře by se tak mohlo stát ústředním bodem geopolitické dělicí linie poblíž středu Eurasie, kde proti sobě stojí Washington/Tel Aviv/Kyjev a suverénní nezávislé civilizační státy BRICS/SCO.
Turecko se opět objevuje – tentokrát jako možný chybějící článek ve snaze sionistické osy propojit obě války (NATO proti Ukrajině, USA/Izrael proti Íránu): Koneckonců, je to od samého začátku jedna a tatáž válka.
Nicméně bude obtížné přesvědčit sultána Erdogana k akci proti ruským a íránským strategickým aktivům v Kaspickém moři, a to i nepřímo přes Ázerbájdžán. Ještě složitější alternativou by byl Kazachstán, který je navzdory své „multivektorové“ politice řádným členem ŠOS, řádným členem Euroasijské hospodářské unie (EAEU) a partnerem BRICS+.
Turecké jednání by mělo být nakonec posuzováno podle toho, jak silně oficiálně propaguje Organizaci turkických států (OTS; Ázerbájdžán a Kazachstán jsou oba členy) a co by OTS mohla udělat pro omezení geopolitického manévrovacího prostoru Íránu.
Abych to zopakoval: Otázkou je, jak budou hrát kartu Velkého Turanu na Kavkaze a zejména ve Střední Asii s jejími obrovskými zásobami ropy, uranu, lithia a kritických nerostů.
Moskva to vše pozorně a s maximální diskrétností sleduje. Mimochodem, loni v listopadu se Kazachstán stal prvním středoasijským „stanem“, který se připojil k Abrahamovým dohodám – ve spojení s rozsáhlou americko-kazašskou dohodou o surovinách.
Na opakování historie je vždycky něco surrealistického: Vracíme se k původní Velké hře mezi Ruskem a Velkou Británií na konci 19. století. Koneckonců, MI6 plně podporuje Velký Turan – jako primární protiútok proti třem suverénním mocnostem – Rusku, Íránu a Číně. Nebo proti tomu, co Trump nedávno, vůbec poprvé (zašeptal mu to Elbridge Colby do ucha?), nazval „euroasijskou osou“.
V Národním muzeu v Astaně v Kazachstánu se nachází pozoruhodný panel zobrazující všechny turkické národy, více než 40 etnických skupin. Jsou zde zahrnuti Ujgurové, Kazaši a Ázerbájdžánci. Nicméně přeložit to do vzestupu Turecka k významnému hráči v celé Eurasii – včetně podpory falešných mytologických narativů – je úplně jiná věc.
Celé úsilí se rovná jen vytvoření trhu pro do očí bijící turecký nacionalismus, přičemž středoasijské „Stany“ jsou zapojeny nanejvýš jako juniorní partneři.
Mekka jako poslední útočiště zoufalství
Vzhledem k tomu, že imperiální tlak na tři suverénní státy nepolevuje, rozhodující rozdíl budou mít koordinované strategické kroky. Čína například investuje do Wakhanského koridoru v Afghánistánu jako do další trasy, která vede k Íránu.
Wakhanský koridor na východním okraji Afghánistánu, kde by plánovaná dálnice vytvořila přímé pozemní spojení s Čínou.
Je to ten samý starý příběh: Wachanský koridor byl vytvořen prakticky z ničeho nic na konci 19. století, aby „ochránil“ Britskou Indii před ruskými vpády do Turkestánu. S čínským Sin-ťiangem sdílí hranici jen asi 70 kilometrů, jak jsem byl na vlastní oči svědkem svých cest po Pamírské dálnici před covidem.
Toto je jedna z nejvýše položených strategických hranic na Zemi. Před pouhými pěti měsíci Peking zřídil v Sin-ťiangu nový okres s názvem Cenling, který dohlíží na hranici. Vše v této hornaté divočině je řízeno z Kašgaru, kde začíná čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC) v hodnotě 60 miliard dolarů.
V překladu to znamená: Kromě čínsko-íránské železnice – která byla dříve bombardována během americké války proti Íránu – se zde vytváří další pozemní trasa z Číny do Íránu, která obchází námořní trasy zranitelné vůči Trumpovým blokádám.
Čína ve svém typickém režimu výhodné pro všechny strany bude plně prosazovat obě možnosti současně: CPEC přes Pákistán a Vachán přes Afghánistán.
Na závěr naší cesty po vybraných místech Nové velké hry: Nakonec se o všem rozhodne v západní Asii. A to nás vrací k sunnitskému paktu NATO v Mekce.
Tato bystrá analýza poukazuje na Mekku jako na poslední fázi zoufalství, která souvisí se současným bolestným nedostatkem recyklace petrodolarů ze strany petromonarchií – mechanismu, který podporuje monstrózní, nesplatitelný americký dluh, pyramidu derivátů a osamělou megabublinu umělé inteligence na Wall Streetu.
A přesně to pohání imperiální zoufalou snahu dosáhnout jakékoli dohody s Peršany.
Protože Írán definoval rozhodující geoekonomické bojiště pro státy RIC – Rusko, Írán a Čínu, nový Primakovův trojúhelník – mnohem efektivněji než nekonečné diskuse BRICS: kolaps petrodolarového systému GCC.
Bez tohoto systému je financializovaná neokoloniální říše řízená na dálku absolutně nemožná.
