„Napadneš mě – a já mám za to platit?“ Meloniová se postavila proti odškodňování pachatelů

Ti, kdo se vloupají do něčího domu, okrádají lidi nebo je sexuálně napadají, by pak neměli finančně profitovat ze své vlastní trestné činnosti. Giorgia Meloniová chce v Itálii skoncovat právě s tímto zvráceným mechanismem: pachatelé některých závažných trestných činů a jejich příbuzní by již neměli mít možnost požadovat odškodnění, pokud je pachatel zraněn nebo zabit v důsledku odporu oběti. Mottem je ochrana oběti namísto ochrany pachatele.

„Vy mě napadáte. Já se bráním. A pak vám mám něco odškodnit? To není správné.“ Giorgia Meloniová nepotřebuje právní tezi, aby poukázala na absurditu takových případů . Člověk je napaden. Je mu vyhrožováno, zbito, oloupeno nebo napadeno ve vlastním domě. Brání se, pachatel je zraněn a pak začíná další děj: objeví se právníci, příbuzní vznášejí požadavky, soudy se zabývají žádostmi o odškodnění – a najednou má platit právě ten člověk, který si tuto situaci nikdy nevybral. Meloniové vláda chce s tím skoncovat .

V polovině července italská vláda schválila nový bezpečnostní balíček, který je nyní v parlamentu jako senátní návrh zákona S. 1990. Článek 7 se zabývá závažnými trestnými činy, jako je sexuální násilí, hromadné znásilnění, některé druhy vloupání a krádeže, loupeže a únosy za účelem vydírání. Pokud je pachatel zraněn reakcí oběti během takového trestného činu, neměly by vůči oběti vzniknout žádné nároky na odškodnění. Ani příbuzní by neměli mít možnost odvozovat takové nároky ze smrti pachatele.

Kdo se dopustí trestného činu, nese následky.

Tato zásada by měla být součástí zdravého rozumu v každém právním státě: Kdokoli, kdo úmyslně vytváří nebezpečnou situaci, nemůže očekávat, že všechny následky budou následně přeneseny na oběť. Zloděj se rozhodne vniknout do cizího domu. Lupič se rozhodne někomu vyhrožovat zbraní. Násilník se rozhodne použít násilí proti bezbranné ženě. Oběť si nevybere nic. Je nucena do situace, kde strach, stres a zlomky vteřiny mohou rozhodnout o tom, co se stane dál.

Oběť musí reagovat během několika sekund. Soudci a znalci pak mají měsíce nebo roky na to, aby rozebrali každé jednotlivé rozhodnutí. Byl úder stále nutný? Mohla oběť ustoupit? Byl útočník stále nebezpečný? Byl druhý výstřel nutný? Stačil varovný výkřik? Všechny tyto otázky si kladou o měsíce nebo roky později lidé, kteří se v takové situaci pravděpodobně nikdy neocitli. Někdo, kdo se uprostřed noci náhle ocitne tváří v tvář zloději, si tento luxus nemůže dovolit.

To je také jeden z důvodů, proč Meloniové návrh rezonuje s veřejností. Neukončuje trestní vyšetřování. Ti, kteří se pomstí nebo později vystopují a napadnou pachatele, který již uprchl, nedostanou volnou ruku. Klíčovou zásadou občanského práva je však tato: zločinec by neměl mít možnost odvozovat finanční nárok vůči své oběti z násilné situace, kterou sám vytvořil.

Loupež – a nakonec za to zaplatí oběť

Případ klenotníka Maria Roggera v Itálii, na který se Meloniová ve svém rozhořčení odvolávala, ilustruje, jak dalece se mohou role pachatele a oběti zpětně posunout. V dubnu 2021 tři ozbrojení muži vyloupili jeho obchod v Grinzane Cavour v Piemontu. Roggero pronásledoval prchající útočníky a střílel na ně. Dva zemřeli a třetí byl zraněn. Soudy později dospěly k závěru, že v době střelby již neexistovala situace bezprostřední sebeobrany, a nakonec klenotníka odsoudily k 14 letům a devíti měsícům vězení. Právní posouzení je sice diskutabilní, ale pro Roggera tím věc zdaleka neskončila.

Příbuzní zabitých lupičů a přeživšího pachatele vystupovali jako občanskoprávní žalobci. Byly přiznány předběžné platby v celkové výši 480 000 eur a další nároky čekají na vyřízení. Vznikla tak situace, kterou mnoho občanů jen těžko chápe: Tři muži se rozhodnou spáchat ozbrojenou loupež, dva z nich během následné eskalace zemřou, okradený klenotník skončí ve vězení – a pachatelé poté podávají značné žaloby na náhradu škody. Bez loupeže by nedošlo ani k pronásledování, střelbě, ani k úmrtím. Celý řetězec událostí začal rozhodnutím tří mužů vyloupit klenotnictví se zbraní v ruce. Stát může Roggera za jeho reakci potrestat, pokud zašla příliš daleko, podle současných zákonů. Proč by ale pachatelé nebo jejich příbuzní měli nárok na finanční nárok vůči původní oběti konkrétně v důsledku trestného činu, který sami podnítili?

Podobná situace je i v Německu a Rakousku

V Německu zákon přirozeně chrání každého, kdo se brání v situaci skutečné sebeobrany. § 32 trestního zákoníku a § 227 občanského zákoníku upřesňují, že nutná obrana proti probíhajícímu protiprávnímu útoku je přípustná. Každý, kdo se oprávněně brání útočníkovi a přitom ho zraní, obecně nenese odpovědnost za škodu.

Věci se komplikují, když soud rozhodne, že byly překročeny meze sebeobrany. V takových případech zůstává zloděj zlodějem a lupič lupičem, ale stále mohou uplatňovat své vlastní občanskoprávní nároky na náhradu utrpěných zranění. Toto oddělení mezi původním trestným činem a následnou reakcí oběti může být právně v pořádku, ale může vést k výsledkům, které zcela odporují zdravému rozumu. Občan překvapený v noci vetřelcem jako laik nemůže předvídat, jak soud po letech posoudí přesný okamžik, kdy nebezpečí mohlo pominout. Musí se rozhodnout v daném okamžiku – a následně nést riziko, že jeho reakce bude mít nejen trestní, ale i značné finanční důsledky.

Podobná zásada platí i v Rakousku. Paragraf 3 trestního zákoníku povoluje nezbytnou obranu proti probíhajícímu nebo bezprostředně hrozícímu protiprávnímu útoku na život, zdraví, fyzickou integritu, sexuální sebeurčení, svobodu nebo majetek. Podle občanského práva musí útočník obecně nést následky zákonné sebeobrany. Rozhodujícím faktorem je však opět to, zda soudy uznávají konkrétní jednání jako přípustnou sebeobranu.

Nový italský model by tuto hranici posunul. Někdo, kdo spáchá závažný, úmyslný trestný čin a je zraněn při sebeobraně, by již nemohl požadovat odškodnění. Trestní posouzení by zůstalo oddělené. Pokud obránce překročí zákonné meze, může být potrestán. Původní agresor by však neobdržel žádnou kompenzaci za to, že jeho jednání skončilo jinak, než plánoval.

Pachatel by neměl být odměňován

Zejména v případech vloupání, loupeží a sexuálního napadení jsou role jasně definovány od samého začátku. Jeden útočí, druhý je napaden. Jeden se rozhodne spáchat trestný čin, druhý se najednou musí vypořádat s následky. Skutečnost, že soudy později přezkoumávají, zda byl odpor skutečně zákonný a „přiměřený“, nemění nic na tom, kdo nebezpečnou situaci vytvořil – a tou rozhodně není oběť trestného činu.

Německo a Rakousko by mohly zakotvit stejnou zásadu v zákoně: Každý, kdo je zraněn přímým odporem své oběti během páchání závažného, ​​úmyslného trestného činu, nemůže v zásadě od této oběti vyvozovat nárok na náhradu škody. Totéž by mělo platit pro příbuzné, pokud pachatel v tomto procesu zemře. Každý, kdo vědomě riskuje loupež, znásilnění nebo vloupání do domu jiné osoby, nemůže následně požadovat, aby tato osoba nesla za případné následky svého odporu.