Scott Ritter: O zabíjení Rusů

Zmatená vize německého novináře nevěstí nic dobrého pro budoucnost těch, kteří si ji osvojí

Německý novinář Michael Martens (viz úvodní fotografie) se nedávno dostal na titulní stránky novin, když se ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského zeptal, jak by Evropa mohla pomoci Ukrajině zabít více ruských vojáků. Varuji pana Martense a všechny ostatní v Německu a Evropě, kteří takový požadavek považují za nějakým způsobem ctnostný a proveditelný: Dávejte si pozor na to, co požadujete.

Michael Martens se narodil v roce 1973 v Hamburku, tehdy součásti Západního Německa. Hamburk byl jedním z nejdůležitějších měst nacistického Německa a za toto postavení zaplatil těžkými spojeneckými bombardovacími nálety, včetně nechvalně známého útoku zápalnými bombami na konci července/začátkem srpna 1943, který si vyžádal odhadem 37 000 životů. Dnes je Hamburk druhým největším městem Německa po Berlíně. Památník sv. Mikuláše připomíná zkázu způsobenou bombardováním Hamburku a slouží jako silná připomínka zkázy způsobené válkou. V Hamburku se také dochovalo několik protileteckých krytů z této doby, které dále slouží jako připomínka hrůz války.

Martens v současné době pracuje jako balkánský dopisovatel německého bulvárního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) a v této funkci se minulou neděli zúčastnil tiskové konference svolané u příležitosti návštěvy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Srbsku. Tam Martens položil Zelenskému následující otázku: „Můžete nám, Evropanům, říct, jaké konkrétní kroky můžeme podniknout, abychom vám pomohli zabít více Rusů?“ Martens poté svou otázku upřesnil a dodal: „Samozřejmě více ruských vojáků,“ jako by původní záměr nebyl dostatečně jasný.

Martensova otázka vyvolala oprávněné pobouření mezi vnímavými lidmi všude na světě. Jeho vlastní redaktoři z FAZ se od Martensovy otázky pokusili distancovat a v prohlášení zveřejněném po rozsáhlých výzvách k jeho odvolání uvedli: „Otázka byla nejednoznačně formulována, čehož litujeme. Není to v souladu s redakčním postojem Frankfurter Allgemeine Zeitung, že by mělo být zabito co nejvíce ruských vojáků.“ Redakce FAZ místo toho tvrdila, že skutečným problémem je, „jak mohla být ruská armáda vystavována takovému personálnímu tlaku, že by Rusko bylo nuceno vstoupit do mírových jednání.“

Sám Martens vyjádřil „překvapení“ nad veřejnou kritikou své otázky a poznamenal: „Mimo svět Barbie se takhle prostě vedou války,“ a v dalším komentáři k této kontroverzi dodal: „Protože pro ukončení války je důležité zabít co nejvíce ruských vojáků.“

Martens je muž bez zkušeností s válčením ani se zabíjením, které ho doprovází. Jeho jediným setkáním s něčím, co by připomínalo skutečnou vojenskou smrt, je mýtus o Josefu Schulzovi, německém vojákovi 714. pěší divize, který se podle legendy odmítl účastnit popravy 16 partyzánů 20. července 1941 ve městě Smederevska Palanka v Jugoslávii. Za tento akt morální jasnosti byl Schulz sám odsouzen k smrti stejnou popravčí četou. Martens pomohl tento mýtus šířit ve své knize z roku 2011 *Hledání hrdinů: Příběh vojáka, který nechtěl zabíjet*.

Příběh však byl lež; Schultz byl den před popravou zabit v boji s partyzány. Vykonstruovaný mýtus o ušlechtilé oběti tváří v tvář zlu obklopujícímu Schultze šířili ti, kteří se snažili vytvořit a udržet odpovídající mytologii ušlechtilého německého vojáka – vojáka, který nebyl naprogramován k zabíjení, ale spíše čelil strašlivé volbě: buď uposlechnout kruté rozkazy, které mu byly dány, nebo čelit jisté smrti.

Rehabilitační povaha takových fikcí se hluboce zakořenila v německé DNA, už jen proto, že realita kolektivní viny za zločiny nacistického Německa ze strany účastníků války se stala tak jasně zřejmou, že se Německo mohlo znovu vybudovat pouze tehdy, pokud by se tak stalo v podobě hrdiny, který prostě neexistoval, a vzhledem k tomu, že prakticky celé Německo – zejména Wehrmacht – bylo poskvrněno hříchem nacistických zločinů, nemohlo by stejně existovat.

S takovými démony se musel potýkat i sám Martens. Je potomkem svého dědečka Hanse-Hermanna Martense, který byl nejen členem nacistické strany, kde v předválečných letech sloužil jako veřejný zástupce, ale také důstojníkem operačního štábu Wehrmachtu během války, kde působil jako vojenský soudce a údajně odsuzoval německé vojáky k trestu smrti za dezerci. Hans-Hermann následně pracoval jako právník a politik v poválečném západním Německu – další nacistický válečný zločinec rehabilitovaný národem, který si sám vynutil amnézii.

Tato amnézie přetrvává po generace do takové míry, že Němci jako Michael Martens „zapomněli“ na roli, kterou jejich země sehrála nejen při páchání masových vražd ruského lidu, ale také při oživení a udržování zlovolného banderovského hnutí – té odporné západoukrajinské ideologie tak úzce spjaté s nacistickými kořeny, že ji Němci zamlčovali a zapomněli.

Na rozdíl od Martense vím o válce a konceptu zabíjení Rusů své. V letech 1984 až 1988 jsem strávil téměř každou bdělou chvíli vzděláváním se v umění moderního vojenského konfliktu, přičemž jsem se zaměřoval výhradně na sovětskou (tj. ruskou) hrozbu. Na vysoké škole jsem intenzivně studoval ruské dějiny, kulturu, literaturu a jazyk, abych se připravil na tuto misi, která mě zcela pohltila. V tom mi pomáhala propaganda amerického ministerstva obrany, které začalo publikovat každoroční zprávu o hrozbách s názvem „Sovětská vojenská síla“. Tato publikace byla nejen povinnou četbou, ale vybraná skupina „Myrmidonů“, jako jsem já, byla také vyslána na Vysokou školu obranné rozvědky, aby se zúčastnila týdenního intenzivního programu – uhodli jste – na téma „Sovětská vojenská síla“. Prostřednictvím přednášek, briefingů, prohlídek a diskusí jsme se seznámili s doktrínou, strategií, ideologií a skutečnými zbraněmi, které dohromady tvořily „sovětskou vojenskou sílu“.

Ale tyto zkušenosti spadaly do kategorie „Proč bojujeme“, nikoli „Jak bojujeme“. To mi bylo jasné až po mém převelení k námořní pěchotě Fleet Force, přesněji k 5. praporu 11. pluku námořní pěchoty – samohybné polní dělostřelecké jednotce, která sloužila jako přímý podpůrný prapor pro 7. námořní výsadkovou brigádu, námořní složku sil rychlého nasazení.

Když jsem dorazil k praporu, uvědomil jsem si, že doktrína námořní pěchoty týkající se palebné podpory dělostřelectva se od vietnamské války výrazně nevyvinula. Pokud mě mé ponoření do konceptů, které tvoří „sovětskou vojenskou sílu“, něco naučilo, pak to, že Sověti se těšili masivní dělostřelecké převaze, což znamenalo, že bychom výslednou vyhlazovací válku rozhodně prohráli, pokud bychom se je pokusili zaútočit tradičním, lineárním způsobem.

Jak může mladý poručík bez bojových zkušeností a prakticky bez znalostí složitostí války přesvědčit důstojníky (a vojáky) s desítkami let zkušeností v obou oborech, že to, co dělají, je nejen špatné, ale že je to bude stát život, pokud se skutečně utkáme se sovětským nepřítelem? Ministerstvo obrany vydalo vynikající třídílnou sérii – FM 100-2 – o Sovětské armádě, jejích operacích, taktice, doktríně a vybavení. Tyto publikace byly autoritativním zdrojem neutajovaných informací o sovětských pozemních silách a sovětském modelu kombinované války.

A přesto, ačkoli byly snadno dostupné všem mariňákům, byly zřídka čteny a ještě zřídka se jim věnoval pozornost.

Americká armáda měla takzvané OPFOR – „nepřátelské síly“ organizované, vycvičené a vybavené k boji jako Sověti – operující z Národního výcvikového střediska (NTC) ve Fort Irwin, severně od mého stanoviště na adrese 29 Palms v Kalifornii. Americká armáda vysílala do NTC jednotky o velikosti brigády v rotaci, kde absolvovaly sérii cvičení sil proti dvěma plukům OPFOR. Cvičení vždy vyvrcholila masivním tankovým útokem OPFOR, který téměř vždy vedl k rozhodující porážce zúčastněných sil americké armády. Celá akce byla koncipována jako masivní budíček pro zúčastněné jednotky – buď se přizpůsobit, aby čelily sovětské válce a porazily ji, nebo zemřít.

Kontaktoval jsem OPFOR ve Fort Irwin a zařídil jsem, aby se můj velitel praporu zúčastnil závěrečného útoku OPFOR na pozice americké armády. Konečný výsledek byl přesně takový, jak jsem doufal – OPFOR prořezával armádu jako horký nůž máslem.

Zabíjení Rusů – i těch simulovaných – nebylo v žádném případě snadné.

Velitel mého praporu odešel s vědomím, že pokud bychom měli jít do války proti sovětské hrozbě na základě taktiky a operačních technik, ve kterých jsme se právě cvičili, byli bychom zničeni podobným způsobem.

Dostal jsem prakticky volnou ruku v revizi výcvikového plánu praporu a začlenění realističtějších cvičení, která kladla důraz na střelbu, pohyb a komunikaci rychleji – mnohem rychleji – než náš sovětský nepřítel. Byli jsme David bojující s Goliášem a museli jsme zůstat dostatečně hbití, abychom se vyhnuli ničivé síle nepřátelské palebné síly, a zároveň dostatečně obratní, abychom ve správný čas a na správném místě použili vlastní palbu k oslabení nepřítele a umožnili manévrovým jednotkám námořnictva ho vystopovat a zničit palebnou silou a manévry.

Na podporu cvičení jsem na úrovni praporu zřídil Taktickou výcvikovou a řídicí skupinu (TTECG) – v podstatě systém válečných her – která mi umožnila vyvíjet scénáře, v nichž nepřátelské síly používaly doktrinálně správné sovětské taktiky a operace. Pomocí tohoto systému TTECG jsem vedl prapor různými cvičeními a využíval stále složitější scénáře, jejichž cílem bylo zdůraznit důležitost manévrů a rychlosti v boji proti Rusům.

TTECG byla tak úspěšná, že jsem byl požádán o pomoc s výcvikem dalších námořních jednotek v 29 Palms, včetně pěších a tankových praporů.

Prapor 5/11 byl schopný nést jaderné zbraně, jehož úkolem bylo odpálit jaderné zbraně pomocí samohybných děl ráže 155 mm a 203 mm. Díky tomu jsme se stali hlavním cílem pro jakékoli sovětské síly, s nimiž bychom se mohli setkat. Abych se lépe připravil na realitu boje s Rusy, založil jsem vlastní jednotku OPFOR, vytvořenou podle vzoru sovětských speciálních jednotek Spetsnaz. Když můj prapor vstoupil do terénu, infiltroval jsem svou jednotku Spetsnaz do jejich operační oblasti pomocí vrtulníků a terénních vozidel, poté jsem je sledoval a likvidoval. Přepadli jsme baterie při jejich postupu, v noci jsme na ně útočili, když zaujímaly pozice, a po celou dobu operace jsme je obtěžovali. Zkrátka jsme jich zabili mnohem víc, než oni zabili nás.

Zabíjení Rusů – i těch simulovaných – nebyl snadný úkol.

Když mariňáci pořádali na základně 29 Palms rozsáhlé cvičení o velikosti divize, dostal jsem za úkol připravit spolu s praporem americké armády ze 7. lehké pěší divize obranu sovětského typu, na kterou by mariňáci následně zaútočili.

Tento prapor s využitím sovětské obranné taktiky a doktrín zastavil postup mariňáků dříve, než dosáhli předních obranných pozic.

Instruktoři cvičení třikrát přerušili a oživili všechny „padlé“ mariňáky, aby scénář mohl být restartován. Výsledek byl pokaždé stejný: útok mariňáků byl odrazen dříve, než vůbec mohl začít.

Útok měl být první fází třífázového scénáře, ve kterém by mariňáci prorazili obranu a obklíčili sovětské obránce.

Nakonec velící generál cvičení odvolal a shromáždil svůj štáb spolu s veliteli a štáby podřízených jednotek, aby je pokáral za neschopnost porazit hrozbu sovětského typu. Všichni byli posláni zpět k rýsovacímu prknu, aby přehodnotili svůj přístup k výcviku.

Velitelé tankových a pěších jednotek, kteří při výcviku používali OPFOR TEECG, se opakovaně snažili přesvědčit plukovní a divizní štáb, že jejich navrhované plány nebudou úspěšné. Pokaždé byli odmítnuti a jeli na smrt.

Ukázalo se, že Rusové – dokonce i ti simulovaní – byli v zabíjení mariňáků docela dobří.

Ale největším varováním bylo samostatné divizní cvičení, kde jsme měli za úkol čelit simulované sovětské invazi do Íránu. Nakonec přesily sovětských sil prorazily obranné linie vybudované námořní pěchotou a divize 11. září dostala rozkaz odpálit jaderný dělostřelecký granát, aby zastavila sovětský postup. Udělali jsme to a cvičení pak náhle skončilo – Sověti, kteří byli terčem jaderné zbraně, odpověděli drtivým jaderným odvetným úderem, který zabil všechny.

Rusové – dokonce i ti simulovaní – byli v působení hromadného ničení lepší než my.

Měl jsem štěstí, že jsem nikdy neměl příležitost otestovat svou protisovětskou vojenskou prozíravost v reálném světě. Místo toho jsem byl vyslán do Sovětského svazu jako součást týmu pro kontrolu zbrojení, jehož úkolem bylo zlikvidovat právě ty zbraně, které nás zabily při cvičení v Íránu – rakety středního doletu SS-20.

Nakonec se ukázalo, že naučit se žít v míru s Rusy bylo mnohem příznivější pro život, svobodu a hledání štěstí než trénovat je, jak je zabíjet.

Toto mělo být univerzálním ponaučením pro všechny doby, které by motivovalo budoucí generace k tomu, aby se vyhýbaly nástrahám spojeným s válkou – zejména ve válce s Ruskem.

Michael Martens si tuto lekci nevzal na vědomí, a to ani poté, co čtyři roky konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou dokázaly marnost snahy zabíjet Rusy na bojišti.

Lekce, které se Mongolové, Švédové, Francouzi a Němci naučili již dříve.

Lekce, kterou se mariňáci naučili již v simulovaných cvičeních v 80. letech.

Podle Martense „není nic skandálního na otázce, jak může Evropa pomoci Ukrajině zabít více Rusů. To je přesně to, co potřebujeme.“

Martens se na tento okamžik připravoval celé měsíce a investoval spoustu času a úsilí do napsání eseje s názvem „Zabíjení ruských vojáků: Co musí Evropa udělat“.

Martensovou inspirací pro tento projekt byl sir Fitzroy Hew Royle Maclean, 1. baronet, jehož paměti s názvem Eastern Approaches (Východní přístupy ), v nichž podrobně popisuje své působení u Titových partyzánů v Jugoslávii, Martense natolik inspirovaly – název Martensovy eseje pochází z rozhovoru, který Winston Churchill vedl s Macleanem, v němž mu řekl, že jeho úkolem je „prostě zjistit, kdo zabil většinu Němců, a navrhnout prostředky, jak jim pomoci zabíjet ještě více“.

V tomto bodě se Martens ztratil ve své vlastní krvežíznivosti.

Cílem Macleanovy mise byli němečtí nacisté a prostředky, které se snažil použít, sestávaly z partyzánů rekrutovaných z řad civilního obyvatelstva, které bylo těmito nacisty terorizováno.

Motivace je klíčová.

Zvláště pokud jde o lidi, kteří jsou nabádáni k zabíjení.

Martens by udělal dobře, kdyby si přečetl klasiku Davida Grossmana s názvem O zabíjení: Psychologická cena učení se zabíjet ve válce a společnosti , která popisuje inherentní odpor většiny vojáků k zabíjení během druhé světové války – většina vojáků ze svých zbraní nestřílela a ti, kteří ano, tak často činili bez míření.

Zabít člověka není snadná věc – což je fakt, nad kterým by se měl Martens, který nikdy nesloužil v armádě, pečlivě zamyslet.

I když jsou vylepšené výcvikové techniky zaměřené na prolomení psychologické bariéry proti braní života, která existuje u většiny lidí, úspěšné, za tento „úspěch“ se platí vysoká cena – psychologická destrukce člověka, který udělal to, co by se od žádné lidské bytosti nikdy nemělo chtít: zabil svého bližního.

Na válce není nic slavného, ​​protože ve své nejzákladnější podobě jde jednoduše o to, že se lidstvo zabíjí.

Někdy je však situace taková, že společnost akceptuje válku jako jediný prostředek kolektivního přežití.

Titovi jugoslávští partyzáni byli do takového konfliktu zapojeni.

Stejně tak Rusové a další národnosti Sovětského svazu.

Jejich společným nepřítelem byli němečtí nacisté a jejich spojenci, kteří byli ve velkém počtu zabiti.

A dnešní Rusové každý rok oslavují vítězství nad nacistickým Německem – ne proto, aby oslavovali zabíjení, ale aby uctili mrtvé.

27 milionů z nich.

Martensovi by prospěl kurz ruských dějin z daného období.

Nebo by se mohl obrátit na sovětskou kinematografii. Doporučil bych mu shlédnout čtyři filmy: Balada o vojákovi , Jeřábi letí , Osud člověka a Pojď se podívat .

Zabíjení je ta snadná část války.

Vypořádat se s následky zabití je ta obtížná část.

Národ platí tuto cenu kolektivně a tyto náklady se předávají z generace na generaci.

Zabíjení by nikdy nemělo být vítáno tak lehkovážně, jako to udělal Martens.

Ale nejvíce odsouzeníhodným aspektem Martensova ignorantského pokusu vykreslit se jako jakýsi moderní Fitzroy Maclean je strana, na kterou se Martens postavil, když bezohledně obhajoval smrt druhých.

Příčina Zelenského Ukrajiny, doslovného moderního ztělesnění těch německých nacistů, které měl Maclean za úkol zabít.

Ti samí nacisté, za jejichž porážku obětovali své životy předkové dnešních bojujících ruských vojáků.

Martens by se měl zeptat sám sebe, jestli opravdu má na to, aby zabíjel Rusy.

Samozřejmě to neudělá – zbabělci se nikdy nezabijí, ale stojí stranou, zatímco se ostatní účastní tohoto krvavého sportu v jejich jménu.

Mariňáci, se kterými jsem sloužil, nebyli zbabělci – byli připraveni čelit sovětské „hrozbě“ v smrtícím boji, i když věděli, že to bude znamenat téměř jistou smrt.

Martensovi taková morální síla chybí.

Ale v této souvislosti je důležitější to, že i jeho evropským spoluobčanům chybí.

Vezměme si Martensovo vlastní Německo, které v současnosti hraje vedoucí roli v bubnování válečných bubnů ve vztahu k Rusku.

Zanedbejme fakt, že německá ekonomika si nemůže dovolit náklady na vybudování vojenského aparátu hodného Čtvrté říše.

Pojďme si promluvit o bojovnosti německých mužů, kteří by byli v takové válce povoláni zabíjet Rusy.

Tohle je krátký rozhovor – prostě chybí vůle bojovat.

Poté, co byla zahájena masivní propagandistická kampaň s cílem motivovat statisíce německých mužů k připojení se k věci Čtvrté říše, německá mužnost dala vzniknout pouze 530 takovým duším.

Není vůle vést válku, kterou Martens a jemu podobní tak radostně vítají.

A pokud by německá vláda byla tak pošetilá a zavedla brannou povinnost, zhroutila by se tváří v tvář masivním veřejným protestům.

Celou Evropu sužuje tento nedostatek neochoty sloužit věci, za kterou si nikdo nemyslí, že stojí za to zemřít – politická a ekonomická elita Evropy sice může chtít zabíjet Rusy, ale obyvatelstvo jednotlivých evropských národů ne.

To znamená, že když bývalí hrdinové jako Martens mluví o zabíjení Rusů, myslí tím, že zabíjení páchají Ukrajinci.

V této souvislosti mi dovolte připomenout Martensovi dvě kruté reality: Každý měsíc se desítky tisíc ruských mužů dobrovolně hlásí k podpisu smluv s ruským ministerstvem obrany, aby mohli bojovat ve „speciální vojenské operaci“ – termínu, který ruská vláda používá k popisu svého probíhajícího konfliktu s kolektivním Západem.

A každý měsíc gangy ukrajinských „náborářů“ násilně unášejí tisíce ukrajinských mužů, aby je donutily ke službě v ukrajinské armádě.

To se nedá srovnávat.

Martensova výzva k „zabíjení Rusů“ odhaluje vše, co je dnes s Evropou špatně. Tato ošklivá realita se otevřeně projevuje již nějakou dobu. V roce 1993 ji formuloval George Soros, který postuloval nové „partnerství“ mezi USA a Evropou, v němž by „kombinace východoevropské pracovní síly s technickými schopnostmi NATO výrazně zvýšila vojenský potenciál partnerství, protože by snížila riziko pytlů na mrtvoly pro státy NATO, což je hlavní překážkou jejich ochoty jednat“.

Ostatní by měli zemřít za věci, které jeden prosazuje – to je mantra Martense a jemu podobných.

A jakou věc Martens obhajuje? Zde se stačí podívat na nacistické kořeny jeho rodokmenu.

Generální plán Ost byl vizí nacistického Německa o vytvoření germanizovaného životního prostoru , který měl být vytesán z dobytých území ve východní Evropě a zahrnoval rozsáhlé etnické čistky Slovanů, včetně Rusů a Ukrajinců.

Za koncepci a realizaci tohoto plánu byli zodpovědní němečtí právníci jako Hans-Hermann Martens, nacistický dědeček Michaela Martense.

Jablko nepadá daleko od stromu, jak se zdá.

Martens předstírá, že podporuje Ukrajince, a tvrdí, že chce jen „zabíjet Rusy“.

Ale válka, kterou podporuje, je od začátku navržena tak, aby poslala na masakr i ukrajinské vojáky.

Proměnit Ukrajinu v kamikadze národ, tvrdohlavě směřující k sebevraždě.

Tím, že Martens a všichni ti bývalí „přátelé“ Ukrajiny štvali Slovany proti sobě, se ukázali být jen moderní verzí nacistické metly, která už v roce 1945 porazila svět.

Ale nacisté nebyli nikdy vymýceni, jak dokazuje osud Martensova dědečka.

Místo toho byli rehabilitováni a uctíváni, jejich hrozné zločiny byly zamlčovány a odsunuty do intelektuálního limbu, dokud se ideologie nenávisti, která umožnila páchání těchto zločinů, nezakořenila v nové generaci německých nacistů, kteří sní o realizaci svých chorých fantazií o „životním prostoru“ založeném na vyhlazení slovanských národů.

Jednoho dne tato válka skončí a až ten čas přijde, lidé jako Michael Martens musí být pohnáni k odpovědnosti za roli, kterou sehráli při podněcování současné genocidy slovanských národů v Evropě.

Do té doby musí každý, kdo má morální kompas, veřejně odsoudit Martense a jemu podobné, kteří obhajují „zabíjení Rusů“.

Protože to, co ve skutečnosti myslí, je genocida Slovanů a propagace evropské nadřazené rasy (stačí si vzpomenout na Josepa Borrella, bývalého vysokého představitele Evropské unie, který přirovnal Evropu k „zahradě“ a zbytek světa k „džungli“).

„Zabíjení ruského lidu“ je chorá metafora pro všechno, co je dnes s Evropou a celým Západem špatně – zvrácená vize kulturní hegemonie, která může existovat pouze na úkor slovanských národů.

Martens a jeho kasta evropských (a amerických) „zahrádkářů“ by se měli z historie poučit: Dávejte si pozor na to, co si přejete.

Historie ukázala, že ti, kdo obhajují „zabíjení Rusů“, rychle zjišťují, že Rusy je nejen těžké zabít, ale že jsou také zruční v zabíjení těch, kteří představují existenční hrozbu pro jejich přežití jako národa a kultury.