Mojmír Babáček: Ukrajinské vraždy na nejvyšší úrovni (I.)

Dne 21. 5. 2025 byl ve Španělsku v madridské čtvrti Pozuelo de Alcaron 5 výstřely z pistole zavražděn  Andrij Portnov. Andrij Portnov se objevoval na špičkách ukrajinského právního systému od roku 2005, kdy vedl právní oddělení prezidentské kampaně Julie Tymošenkové. Za  Viktora Janukovyče vedl právní odbor jeho vlády a v roce 2014, během demonstrací na Majdanu, se stal náměstkem ředitele Janukovyčovy prezidentské kanceláře a podílel se na vytvoření zákonů proti demonstrantům na Majdanu. Po porážce Janukovyčova režimu odešel do Ruska a později, když v roce 2015 EU zrušila sankce, které na něj uvalila v roce 2014, do Vídně, kde provozoval právnickou praxi. V roce 2019, když byla na žádost jeho právníka ukončena všechna ukrajinská soudní řízení proti němu, se vrátil na Ukrajinu. V ukrajinských prezidentských volbách podporoval Volodomyra Zelenského a zřejmě si tím otevřel cestu k soukromému podnikání.

V roce 2021  na Andrije Portonova uvalilo americké ministerstvo financí sankce za korupční aktivity v ukrajinském soudnictví. Ve svém zdůvodnění americké ministerstvo financí uvádělo, že si Portnov prostřednictvím úplatků vybudoval rozsáhlé kontakty v ukrajinském soudním a policejním aparátu, od roku 2019 podnikal kroky k ovládnutí ukrajinského soudnictví, ovlivňování související legislativy, snažil se dosadit loajální úředníky do vysokých soudních funkcí a kupovat soudní rozhodnutí. Podle zdůvodnění se Portnov v roce 2019 spolčil s vysokým představitelem ukrajinské vlády s cílem přimět vrcholné právní instituce země, aby pracovaly v jeho prospěch a ovlivnit ukrajinský Ústavní soud. Portnov se podle něj rovněž podílel na pokusu o ovlivnění ukrajinského generálního prokurátora.

Od června roku 2022 žil Portnov ve Španělsku ale i odtamtud ovlivňoval dění v ukrajinském soudnictví. V článku o jeho zavraždění deník Ukrajinskaja Pravda psal:  „Porazit Portnova u soudu, je nemožné“. Uváděl, že řada ukrajinských soudců zastávala své funkce díky němu a že Ukrajinská Národní asociace soudců přetrvávala z Janukovyčovy éry.  Podle zdroje Ukrajinské pravdy poskytoval Portnov služby, které mohly být charakterizovány jako „trestní stíhání na klíč“. Před svým zavražděním se podílel na organizaci soudního řízení proti předchozímu ukrajinskému prezidentovi Petro Porošenkovi .

Volodomyr Zelenskyj se už řadu let pokoušel zbavit se Petra Porošenka, jako možného úspěšného konkurenta v boji o prezidentské křeslo v příštích volbách jeho obviněním z vlastizrady. Například 15. března 2025 byl na příkaz kyjevského soudu ve 3 hodiny ráno zatčen náměstek velitele ochranné služby bývalého prezidenta Porošenka Vadim Čukovský, od kterého se očekávalo, že bude proti Porošenkovi svědčit, že koncem března roku 2019, před ukrajinskými prezidentskými volbami jel na letiště naproti letadlu, které přiváželo z Moskvy peníze na volby pro Porošenka a přejímal je. Jako důkaz mělo sloužit dosud utajované video, natočené ruskou federální bezpečnostní službou FSB, které předal vyšetřovatelům poradce Viktora Medvedčuka Taras Kozak. Porošenkův advokát Ilja Novikov před novináři obvinil Volodomyra Zelenského, že tyto důkazy proti Petro Porošenkovi zfalšoval, aby se ho zbavil jako konkurenta ve volbách. Obžaloby Petra Porošenka nebyly postaveny na příliš silných argumentech. O dva dny později po Portnovově vraždě se Ukrajinskaja Pravda dozvěděla od nejmenovaného zdroje, že krátce před vraždou (17. a 18.5 2025) byl Portnov na Ukrajině  a setkal se tam s vysokými představiteli ukrajinské vlády, zodpovědnými za soudnictví – s náměstkem ředitele Zelenského prezidentské kanceláře Olegem Tatarovem a ředitelem ukrajinského Státního vyšetřovacího úřadu Alexejem Suchačevem. Deník Ukrajinskaja pravda získal tuto informaci od čtyř na sobě nezávislých zdrojů.

Podle informací Ukrajinské pravdy řídil ředitel Státního vyšetřovacího úřadu Alexej Suchačev  vyšetřování Porošenkova nákupu uhlí v povstaleckých oblastech Ukrajiny, ale jenom formálně,  fakticky ho od začátku řídil  Portnov, který toužil po tom, Porošenkovi se osobně pomstít za nesplněné sliby a politické nepřátelství. Z těchto informací vyplývalo, že v případu žaloby na Porošenka byla zaangažována i Zelenského prezidentská kancelář. Ve stejný den, kdy byl Portnov zavražděn vyšel článek, ve kterém se psalo, že  proti Petro Porošenkovi bylo zahájeno další vyšetřování, které mělo zjistit, jestli se, jako ministr zahraničí Juščenkovy ukrajinské vlády, podílel na vypracování tzv. Charkovských dohod, podle kterých byl Rusku prodloužen do roku 2042 pobyt ruské černomořské flotily na Krymu.  Ve zprávě o tom nebylo uvedeno, z čeho by mohl být obžalován. Podle další zprávy měl být obžalován jednak za tuto věc a navíc z vlastizrady za to, že jako prezident Ukrajiny, v době, kdy Ukrajina trpěla nedostatkem uhlí a zároveň v době občanské války mezi západní a východní Ukrajinou, dovezl na Ukrajinu uhlí z povstaleckých oblastí na východě Ukrajiny. Tento článek vyšel ve stejný den, ve který byl Portnov zavražděn, tedy 21. 5. 2025.

Kromě vysokých vládních úředníků se Andrij Portnov během své návštěvě Ukrajiny 17. a 18. května 2025 sešel také s jinou šedou eminenci ukrajinské politiky Timurem Mindičem, který zhruba o rok později utekl z Ukrajiny jen několik hodin předtím, než začal být prohledáván jeho byt v souvislosti s rozsáhlým protikorupčním vyšetřováním, které odhalilo stamilionové zpronevěry při zadávání zákázek státní firmou Energoatom. Tomuto obvinění předcházelo obvinění místopředsedy vlády a Mindičova a Zelenského přítele Oleksije Černyševa ze zpronevěry 1.2 miliardy hřiven. K prohledání Černyševova bytu došlo 14. kvěnta 2025, tedy tři nebo čtyři dny předtím, než se Portnov sešel s Mindičem. V článku Ukrajinské pravdy o vraždě Portnova z 15. 6. 2026 se psalo, že jeden z Portnovových spolupracovníků řekl, že Portnov neviděl ředitele Zelenského prezidentské kanceláře Andrije Jermaka tak, jak on chtěl –  „Nereagoval na něj tak, jak to očekával,  Portnov měl ve skutečnosti vliv na mnoho směrů ve státě. Řídil mnoho procesů. A to se  Jermakovi nehodilo, protože on sám chtěl všechno ovládat“. Několik lidí  z Portnovova blízkého okruhu řeklo Ukrajinské Pravdě, že konflikt s Jermakem byl dlouhodobý a systémový. Strany podle nich již dávno překročily bod, po kterém se kompromis nebo usmíření staly nemožnými. Jermak je v současné době také vyšetřován z podílu na korupci v podniku Energoatom. Je pravděpodobné, že Mindič, kterého Portnov vnímal jako prostředníka mezi ním a Zelenským, žádal Portnova, aby zařídil osvobození Černyšova u soudu. Po vraždě Portnova se úsilí Zelenského vlády o trestní postih Petra Porošenka zastavilo. Poslední článek na toto téma byl zveřejněn 8 dní po jeho zavraždění 29. 5. 2025. Nicméně 10. 7. 2026 ukrajinský Správní kasační soud v rámci Nejvyššího soudu odmítl zrušit ukrajinské sankce uvalené prezidentem Volodymyrem Zelenským proti pátému prezidentovi Ukrajiny Petru Porošenkovi.

Vyšetřování vraždy Portnova vedlo k zadržení v Německu Alexandra Azizova, jednoho ze dvou bratrů, pocházejících z Ukrajiny, kteří se do té doby živili pašováním drog po Evropě. Ukrajinský zpravodajský server Ukrainian Reality psal 21. 5. 2026,  rok po Portonově vraždě, že Španělsko, které vedlo společné vyšetřování vraždy s Ukrajinou, požádalo v únoru 2026 Německo o jeho vydání.  Německo ho ale ještě  nevydalo. Německá kancelář generálního prokurátora vydala ke španělskému požadavku prohlášení, ve které psala: „Tento případ má vysokou mezinárodní závažnost, protože je propleten s politickými událostmi na Ukrajině a činností tamních vysoce postavených úředníků. Vražda Portnova, který zastával vysoké funkce ve vládě, má potenciál vyvolat nová politická napětí mezi Ukrajinou a dalšími státy, které provádějí vyšetřování. Proces vydání a následující právní kroky by mohly ovlivnit mezinárodní spolupráci v oblasti spravedlnosti a bezpečnosti“. Jméno objednavatele vraždy možná Azizov dosud v Německu neprozradil. Z prohlášení německé prokuratury je možné vyčíst, že se Německo obává, že by vyzrazení objednavatele mohlo ovlivnit výsledky války na Ukrajině a následující postup Evropské unie na území Ukrajiny, které se hlásilo k Rusku a povstalo proti svému připojení k EU.

Mojmír Babáček