Thomas Röper: Kdo zaplatí za neúrodu v Evropě?
EU letos zažije značné neúrody, z nichž některé si sama způsobí a pravděpodobně ji to promění z vývozce potravin na dovozce. To povede k růstu cen v Evropě a ke zvýšení celosvětového hladu.
Média budou za neúrodu vinit sucho v Evropě. To je ale jen polovina příběhu, protože krize v evropské produkci potravin má mnohem více příčin, z nichž mnohé jsou vinou samotné EU. Kromě ideologicky motivované a chybné zemědělské politiky jsou tu také sankce vůči Rusku, které mají řadu důsledků.
Ceny hnojiv dosáhly v letech 2022/2023 historických maxim a následně se ustálily na zvýšené, ale stabilnější úrovni. Důvodem nárůstu cen bylo (a je), že Rusko a Bělorusko jsou předními světovými producenty klíčových hnojiv a že jejich hnojiva byla EU sankcionována, což vedlo k nedostatku v EU. To přirozeně vede k vyšším cenám potravin a také ke zvýšenému hladu v jiných částech světa, protože ne každý si tam může vyšší ceny dovolit.
K tomu se přidává plynová krize, protože plyn je klíčovou složkou při výrobě hnojiv. Vzhledem k prudce rostoucím cenám plynu v EU od roku 2021 se výroba hnojiv v EU stala nerentabilní. Tato hnojiva jsou nyní i v Evropě nedostatková.
Západní sankce proti ruským bankám navíc ztížily a prodražily nákup ruských potravin a hnojiv, což také přispívá ke zvýšení hladu. Totéž platí pro západní sankce proti ruským logistickým společnostem a sankce v pojišťovacím sektoru. Tyto sankce také prodražují nákup potravin a hnojiv z Ruska.
Vzhledem k vysoké poptávce však sankce nepoškodily Rusko tolik, ale spíše primárně nejchudší země, které si nové ceny nemohou dovolit.
Nyní k problému přispívá sucho v Evropě, které vede k neúrodě v EU, jež bude pravděpodobně tak dramatická, že se EU promění z vývozce potravin na dovozce. Jinými slovy, místo vývozu potravin (včetně zemí ohrožených hladem) bude EU sama nakupovat potraviny na světových trzích, aby zajistila dodávky v rámci Evropy. To bude na úkor nejchudších zemí, kde bude hlad nadále narůstat.
Ruský expert v agentuře TASS dobře vysvětlil současnou situaci a já jsem jeho článek přeložil .
Začátek překladu:
Přerozdělení tepla: Kdo platí za neúrodu v Evropě?
Anatolij Tichonov, ředitel Centra pro mezinárodní zemědělskou ekonomiku a potravinovou bezpečnost na Prezidentské akademii národního hospodářství a veřejné správy, hovoří o tom, jak evropská vlna veder mění mapu světového zásobování potravinami a žene Západ do obilné pasti.
Když teploměr koncem července v Andalusii, Akvitánii a Pádské nížině dosáhl 45 stupňů Celsia, už to nebyl jen další titulek. Stal se z toho ekonomický rozsudek smrti. Evropa, zvyklá přednášet světu o „zelené“ politice a opatřeních na ochranu klimatu, se náhle ocitla v roli žebráka o jídlo. Klimatické kyvadlo se vychýlilo tak daleko, že už není místo pro podřízenost: Stará Evropa se už sama nedokáže uživit. A to není emocionální metafora, ale chladná, tvrdá matematika zásobování potravinami.
Obilí, ropa, víno a cukr, čtyři pilíře evropského zemědělského exportu, se staly oblastmi katastrofy.
Tyto čtyři pilíře jsou přesně to, co potřebujeme
Abychom pochopili rozsah katastrofy, stačí se podívat na zprávy Společného výzkumného střediska (JRC) Evropské komise a její Služby pro řízení zemědělských zdrojů (MARS) z jara a léta 2026. Již v květnu byl nedostatek půdní vláhy v jižní Francii, středním Španělsku a severní Itálii klasifikován jako kritický a situace se v červenci zhoršila. V červencovém bulletinu JRC a MARS výslovně uvedly, že prognózy výnosů ozimých plodin v EU byly sníženy o 1 až 4 procenta a u kukuřice a slunečnice o 6 až 7 procent. U obilovin byla konečná prognóza o jedno procento pod pětiletým průměrem.
Podle odhadů Coceralu, sdružení evropských obchodníků s obilím, se očekává, že celková sklizeň obilí v EU a Spojeném království v roce 2026 dosáhne 295,5 milionu tun, což je o 15,8 milionu tun méně než v předchozím roce. Přímé ztráty zemědělců se již odhadují na 2,1 miliardy eur. A to je jen začátek. Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) předpověděla v červnu sklizeň pšenice v EU ve výši 136,2 milionu tun. Červencová vlna veder však tato očekávání zhatila: odborníci z oboru očekávají v srpnu výrazně podprůměrnou sklizeň pšenice, která nedosáhne psychologicky důležité hranice 120 milionů tun.
Pro srovnání: Domácí spotřeba pšenice v EU zůstává stabilní na 105 až 110 milionech tun ročně. Ještě včera byla EU schopna vykázat pohodlný exportní přebytek, ale nyní dosáhla bodu, kdy je potřeba podpora dovozu. EU, která tradičně soupeřila s Ruskem o roli předního dodavatele obilí, se rychle stává čistým dovozcem obilí.
Jen v první polovině roku 2025 klesl vývoz obilí z EU o 1,6 miliardy eur, což představuje pokles o 20 procent ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. Současná vlna veder zničila zbývající exportní potenciál.
Dalším zřetelným příkladem je olivový olej. Španělsko, které pokrývá téměř polovinu světové poptávky, nyní již třetí rok po sobě trpí suchem srovnatelným s biblickými dobami. V hospodářském roce 2024/2025 klesla sklizeň oliv v Andalusii pod jeden milion tun a vlna veder od května do července 2026 definitivně zmařila naděje zemědělců na zotavení. Vývoz olivového oleje z EU, který v roce 2024 prudce klesl o 7,2 miliardy eur, v roce 2025 klesl o 16 procent na 6 miliard eur. A to ještě předtím, než vlna veder v červenci 2026 zničila andaluské olivové háje.
Pro evropské spotřebitele je dopad mnohem závažnější: Maloobchodní cena lahve extra panenského olivového oleje v britských supermarketech již překročila 7 liber (kolem 8 eur), zatímco cena baleného olivového oleje v kontinentální Evropě překročila 12 až 14 eur za litr, uvádějí místní odborné publikace a sdružení. Ze základní součásti středomořské stravy se stal luxusní artikl.
Klimatická inflace, termín, který ještě před pár lety zněl jako akademická abstrakce, se stala realitou pro domácnosti od Lisabonu po Vídeň.
Vinice v Bordeaux a Toskánsku, bavorské alpské louky a skleníky v Nizozemsku leží ladem kvůli přemrštěným cenám energií a nedostatku vody; horko si vybírá svou daň všude. Víno, třetí nejdůležitější vývozní produkt EU s ročními tržbami 16,4 miliardy eur, již do roku 2025 ztratilo 1 miliardu eur na příjmech z vývozu kvůli klesající poptávce v USA a Číně. Současná neúroda v Bordeaux a Toskánsku znamená, že se odvětví neobnoví ani do roku 2026. To ale není vše.
Cukr, který ročně přispívá k evropskému zemědělskému exportu 5,1 miliardami eur, je také ovlivněn. Podle společnosti S&P Global Energy klesne produkce cukru v EU a Spojeném království v sezóně 2026/2027 na 15 milionů tun, což je nejnižší úroveň od roku 2015. Evropská komise také snížila svou prognózu výnosu cukrové řepy na 76 tun na hektar (o 7 procent méně než v předchozím roce). Očekává se, že Francie a Polsko zaznamenají pokles o 13, respektive 18 procent. Reakcí trhu byl nárůst cen. Ceny cukru v Evropě od června vzrostly o 9 procent a futures ceny bílého cukru v Londýně dosáhly nových ročních maxim.
Zároveň se v živočišné výrobě projevuje dominový efekt: snížená nabídka krmných obilovin a vysychající pastviny zvyšují ceny masa a mléčných výrobků. Podle červencového výhledu komoditních trhů Světové banky se celkový index cen potravin v roce 2026 zvýší nejméně o 2,5 procenta, přičemž rizika naznačují další růst. Tyto prognózy podporují data: podle FAO již cenové indexy mléčných výrobků a masa dosáhly nových rekordních maxim.
To znamená jen jedno: Inflace cen potravin v eurozóně, která již během krize v letech 2022-2024 znepokojovala evropské voliče, zažívá nový, mnohem hrozivější nárůst. A co je nejzajímavější, otázkou je, kam se nyní evropský establishment bude dívat tváří v tvář prázdným regálům a rostoucím cenám.
Bolestivé místo pro Západ
„Odkud to bude?“ je otázka, která se dnes klade v Bruselu, Paříži a Berlíně. Obchodníci odhadují, že EU bude muset dovézt dalších 8 až 10 milionů tun obilí, aby kompenzovala nedostatek pšenice. Toto obilí bude přirozeně pocházet především z oblasti Černého moře a Jižní Ameriky – přesně z regionů, odkud evropští zemědělci ještě včera ve svých protestech požadovali zastavení dovozu „za každou cenu“.
Bez ukrajinského obilí (jehož exportní potenciál je již tak silně omezen horkem v černomořských stepích a logistickými problémy), brazilské sóji, americké kukuřice a – buďme upřímní – ruských potravinářských výrobků bude nemožné tuto mezeru překlenout. Západní elita se sama dostala do pasti, kterou si sama nastražila: Nadměrné environmentální standardy pro „zelenou transformaci“, vyčlenění milionů hektarů zemědělské půdy ve jménu „biodiverzity“ a především přerušení vztahů s Ruskem vedly k tomu, že Brusel už svým spotřebitelům nemá co nabídnout.
A zde se dostáváme k nejbolestivější křižovatce pro Západ. V roce 2022 Brusel slavnostně přidal potraviny na seznam sankčních výjimek a hlasitě prohlásil, že hlad nebude použit jako zbraň. Do roku 2026 už na prohlášení není čas. A ačkoli potraviny nebyly formálně zakázány, přísné sankce proti Rusku v oblasti financí a dopravy znemožnily přímý obchod a veřejné zakázky z Moskvy by byly pro západní společnosti ranou pro reputaci. Podle obchodníků nyní evropští dovozci aktivně vyvíjejí strategie, jak ruské obilí a slunečnicový olej získávat přes třetí země, čímž zakrývají původ zboží.
Afrika a Asie sledují tuto cynickou podívanou s obavami. Zatímco Paříž a Berlín mlčky skupují vzácné zdroje, extrémní horko zhoršuje nedostatek měn na Blízkém východě, v Sahelu, východní Africe a Pákistánu. Západ nejen ztrácí svou morální autoritu radit globálnímu Jihu, ale také zhoršuje potravinovou krizi ve zranitelných regionech. Podle Zprávy o globální potravinové krizi (GRFC) se akutní nedostatek potravin na celém světě za poslední desetiletí zdvojnásobil: do roku 2025 se v hluboké krizi ocitlo 266 milionů lidí ve 47 zemích. A přerozdělení zdrojů ve prospěch Evropy je hlavním faktorem, který k této katastrofě přispívá.
Takové „vítězství“ však průměrného Evropana nezachrání. Evropa nebude hladovět a obilí, máslo a cukr zůstanou v regálech. Nové ceny však naruší rodinné rozpočty k nepoznání. Inflace cen potravin se stává silným katalyzátorem politické destabilizace: protesty farmářů, které v letech 2024/25 otřásly Belgií, Německem a Francií, se vrátí v ještě radikálnější podobě. Za těchto okolností budou vlády nuceny buď dotovat dovoz (což dále zatíží již tak napjaté rozpočty), nebo vystavit občany cenovým šokům. Ani jeden ze scénářů neposiluje západní demokracie.
Bez nedorozumění
Pojďme se nyní zaměřit na to, co je pro nás v Rusku důležité. V tomto kontextu se Rusko jeví nejen jako kotva stability, ale také jako klíčový hráč v globálním potravinovém systému, bez ohledu na to, jak moc se jeho odpůrci snaží tuto skutečnost zatajit. Podle prognóz ruského ministerstva zemědělství se očekává, že sklizeň obilovin a luštěnin v roce 2026 dosáhne 141,8 milionu tun (s průměrným výnosem 30,8 centů na hektar a obdělávanou plochou 46,11 milionu hektarů), což zajistí jak domácí dodávky, tak silný exportní potenciál. Odvětví ropy, tuků a masa dále rozšiřují svůj export do Asie a Afriky. Důležité je, že ruská vláda a ministerstvo zemědělství proaktivně zavedly systém ochranných opatření (včetně Doktríny potravinové bezpečnosti) – obilný polštář, flexibilní vývozní cla a celní kvóty – které pomáhají zmírňovat výkyvy trhu a zabránit přenosu externích cenových výkyvů na domácí trh.
Bylo by však naivní zavrhovat současný vývoj jako pouhou „tržní náhodu“. Svět vstoupil do období vleklé potravinové krize a tyto výzvy se dotýkají každého. Jak poznamenal Gennadij Krasnikov, prezident Ruské akademie věd, klima se stává stále nepředvídatelnějším: hranice nízkých teplot se posunula na sever, zatímco vlny veder na jihu výrazně vzrostly. Vodní zdroje ubývají, v tradičních zemědělských oblastech se vyskytují sucha a narůstají extrémní srážky a lesní požáry. Závěr je jasný: aby se tento současný úspěch promítl do dlouhodobého technologického vůdčího postavení, musí Rusko pokračovat ve svém úsilí, zdvojnásobit investice do rekultivace půdy, šlechtění plodin a logistické infrastruktury a nesmí polevit v naprostém uspokojení.
Vztah mezi evropskou krizí a ruskými kapacitami je dialektický. Pokles dodávek z EU objektivně zvyšuje ceny na světových trzích, zvyšuje příjmy z exportu pro ruský zemědělský sektor a otevírá příležitosti pro prémiové dodávky. Na druhou stranu tento proces podporuje globální inflační očekávání a vzhledem k jejich pokračující závislosti na dováženém vybavení, semenech a pesticidech zvyšuje náklady zemědělců. Situaci zhoršuje tlak na přepravu, pojištění a platby související se sankcemi. Proto zůstává pro Moskvu hlavní prioritou urychlený rozvoj nezávislé obchodní infrastruktury a „obilného koridoru“ přes spojenecké země. Vlna veder v Evropě působí v tomto procesu jako silný katalyzátor, ale není sama o sobě cílem.
Nejnebezpečnějším omylem je předpoklad, že potravinová krize je lokálně omezená. Zvýšení cen v Římě nebo Madridu se nevyhnutelně projeví i v Káhiře a Dháce a sobecké pokusy Západu o skupování vzácného zboží jen prohloubí propast mezi Severem a Jihem. Za těchto okolností si Rusko musí nejen zajistit status „obilnice světa“, ale také nabídnout zásadně nový model spolupráce, osvobozený od koloniální logiky a skrytých podmínek, ale založený na rovnoprávném partnerství a transferu technologií.
Stručně řečeno, dovolte mi být upřímný: Evropská vlna veder z roku 2026 není ani tak meteorologickým jevem jako spíše systémovým zátěžovým testem pro architekturu potravinového systému, kterou si západní elity vybudovaly podle vlastních potřeb. V tomto testu neprojde. Rusko musí využít příležitosti, ale také se vyhnout chybám ostatních. Musí se zaměřit na vědu, infrastrukturu a poctivá partnerství. Pak nás jistě slyší, a to jak v africké savaně, tak na asijských rýžových polích.
Konec překladu
