EU a železný zákon oligarchie
Kdysi dávno – přesněji řečeno před 27 lety – jsme s mým šéfem (nenapodobitelným Markem Melcherem) předpovídali, že Evropská měnová unie bude znamenat konec EU. Euro, jak jsme psali pro naše klienty v dnes již neexistující velké makléřské firmě, by bylo katastrofou a zničilo by vše, co pováleční Evropané za poslední desetiletí vybudovali. Konkrétně jsme napsali:
Psst! Chcete znát tajemství? Euro a chaos, který s sebou přináší, povedou k sociální, ekonomické a politické katastrofě. Dokonce považujeme za pravděpodobné, že zavedení eura bude pro Evropu 21. století tím, čím byl pro Evropu 20. století atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda – totiž okamžikem, který historie zaznamená, že rozpad skutečně začal.
Přehánění? Hyperbola? Možná. Ale možná ne. Víte, problém není, jak tvrdí většina kritiků, jen v tom, že „osoby s rozhodovací pravomocí“ z různých „regionů“ se budou hádat o hospodářské a měnové politice a že by ekonomičtí filištíři mohli získat navrch. Problém je v tom, že ekonomičtí filištíni budou pravděpodobně jediní, kdo se usadí u jednacího stolu.
Přibližně od roku 2010 a po celé následující desetiletí jsem tuto předpověď opakoval každý leden ve své každoroční prognóze zahraniční politiky. Kolaps eura, napsal jsem, byl nevyhnutelný. Nezáleželo na tom, jestli k němu dojde letos, příští rok nebo za deset let. Nakonec se všechno zhroutí, a to především proto, že se ignoranti prostě nedokázali ovládat a nepřestali dělat ekonomicky nesmyslné věci.
Někdy v posledních letech jsem z několika důvodů přestal tuto předpověď opakovat každý rok. Zaprvé jsem přestal psát roční prognózy, protože se změnil můj obchodní model a zaměření. Zadruhé, a to je klíčový bod, už to nebylo nutné. EU se již stala ekonomicky irelevantní. Svým závistí poháněným rozhořčením vůči americkým technologickým společnostem, posedlostí emisemi CO₂ a úmyslnou volbou uškrtit své kapitálové trhy vnucováním otevřeně politických investičních cílů si EU zajistila, že se stane první moderní civilizací v historii, která se dostane do regrese. Vědomě si zvolila deindustrializaci a budování ekonomické budoucnosti mnohem bezútěšnější než i její vzdálená ekonomická minulost. Došel jsem k závěru, že euro je zbytečné.
To neznamená, že jsem se vzdal víry v nevyhnutelný kolaps EU. Prostě jsem přestal plýtvat časem čtenářů tím, že se o tom rozčilují.
Když se na to všechno teď ohlédnu zpět, je možné, že jsem se mýlil. Ne, v ekonomických otázkách jsem se nemýlil. Nejenže jsou u moci ignoranti, ale nikdo jiný se do diskuse nezapojuje. Například Italka Giorgia Meloni je jedinou političkou v eurozóně, která zpochybňuje klimatickou politiku Unie a právem varuje, že povede k „průmyslové pustině“. Přesto i ona oficiálně podporuje postoj EU ke změně klimatu a emisím CO₂ obecně, stejně jako její podporu Pařížské dohody. Jsou to naprostí ignoranti.
Nicméně jsem se pravděpodobně mýlil, když jsem předpokládal, že právě ekonomicky nevědomí lidé způsobí oficiální konec EU. Nebo přesněji řečeno, pravděpodobně jsem se mýlil, když jsem si myslel, že jejich ekonomicky nekvalifikovaná politika bude přímou příčinou kolapsu EU. Jsou to ti samí nevědomí lidé, jen s jinou politikou.
Jak asi víte, minulý týden se desítky tisíc migrantů z Maroka hrnuly do španělského města Ceuta, které leží na severoafrickém pobřeží. Záběry z enklávy byly pochmurné: davy lidí, většinou mladých mužů, se tlačily, běžely a bojovaly, aby se dostaly z Afriky do Evropy (zapomeňme na geografické detaily). Situace v terénu byla ještě pochmurnější: do včerejška bylo potvrzeno více než 70 úmrtí, zatímco přes tisíc lidí potřebovalo lékařské ošetření. Celá ta věc byla šokující – nebo by alespoň byla, kdyby nebyla také zcela předvídatelná.
Španělsko bylo v posledních čtyřiceti letech převážně centrem imigrace, zejména ze severní Afriky a Blízkého východu, do Evropy.
Od 80. let 20. století Španělsko zavedlo šest velkých mimořádných legalizačních programů pro svou migrantní populaci. Ačkoli se liší názvem a detaily, tyto „mimořádné legalizační programy“ jsou v podstatě rozsáhlé, všeobecné amnestie, které udělily legální status těm, kteří do země vstoupili nelegálně. V roce 2005 Španělsko za bývalého premiéra José Luise Rodrígueze Zapatera (socialisty) udělilo amnestii více než půl milionu nelegálních imigrantů. Začátkem tohoto roku za současného premiéra Pedra Sáncheze (také socialisty… nebo ještě hůř) země zahájila proces dalšího legalizačního programu, jehož celkový rozsah je v současné době neznámý, ale odhaduje se na 500 000 až více než 800 000.
Navíc začátkem tohoto léta vydal španělský Nejvyšší soud rozhodnutí, které omezuje pravomoc vlády posílat zpět imigranty, kteří vstoupili do Ceuty a jejího partnerského města Melilla po moři, nikoli po souši (přes technickou „hranici“).
Celkově vzato Španělsko udělalo vše, co bylo v jeho silách, aby podpořilo co největší počet imigrantů, a jeho vláda tuto skutečnost otevřeně uznala s argumentem, že demografické podmínky a podmínky na trhu práce činí masovou imigraci absolutní nutností. Vzhledem k tomu všemu není divu, že podíl obyvatel narozených v zahraničí se za necelé dva roky výrazně zvýšil z přibližně 18,2 % celkové populace v roce 2024 na dnešních 20,3 %.
Vzhledem k imigrační politice Španělska a v návaznosti na tragédii v Ceutě vyzvalo o víkendu několik členských států EU k pozastavení výsad Španělska vyplývajících ze Schengenské dohody, která umožňuje cestování bez hranic v rámci schengenského prostoru: žádné pasové kontroly, jednotná pravidla atd. Jak se očekávalo, Itálie pod vedením premiéra Meloniho se ozvala jako první. Místopředsedové vlády Antonio Tajani a Matteo Salvini oznámili formální měsíční pozastavení schengenských vztahů Itálie se Španělskem, uzavřeli italské námořní a vzdušné hraniční přechody se Španělskem a zavedli „cílené a selektivní“ kontroly cestujících ze zemí mimo EU vstupujících ze Španělska. Francie následovala jejich příkladu a znovu zavedla kontroly na svých pozemních hraničních přechodech se Španělskem. Finsko zahájilo přípravy na obnovení hraničních kontrol podél svých vlastních schengenských hranic a jeho ministryně vnitra Mari Rantanen vydala dosud nejsilnější veřejné prohlášení vládního úředníka: „Vnější hranice Španělska jsou také naší vnější hranicí a… selhaly ve svém úsilí zabránit tomuto narušení, této invazi.“ Dánsko i Česká republika vyzvaly k vyloučení Španělska ze schengenského prostoru, ale ani jedna z nich nepodnikla jednostranné kroky.
Pedro Sánchez si v reakci na to stěžoval, že všichni všude reagují přehnaně, a prohlásil, že zbytek Evropy se chová „sobecky, polarizačně a nezákonně“.
Celkově vzato, celá tato epizoda – od otevřeně přiznané touhy Španělska přijmout co nejvíce migrantů až po víkendové výzvy k vyloučení Španělska ze schengenského prostoru – pomáhá zdůraznit některé z hlavních problémů EU.
Zaprvé, v době masové imigrace Schengen jasně ukazuje, že samotná EU byla nezralým nápadem. Je zajímavé, že Schengen nezačal jako projekt EU. Začal jako vedlejší dohoda mezi hrstkou členských států: Belgií, Francií, Německem, Lucemburskem a Nizozemskem. Teprve v roce 1999 bylo „schengenské acquis“ (souhrn schengenských pravidel a dohod) formálně začleněno do práva EU prostřednictvím Schengenského protokolu k Amsterdamské smlouvě. V roce 2004 se EU – na rozdíl od svých členských států, což je zásadní rozdíl – pokusila vnutit svým členům evropskou ústavu. Tato ústava by formálně nařizovala dodržování schengenských pravidel a učinila by z EU „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zaručen volný pohyb osob…“. Následující rok francouzští a nizozemští voliči ústavu v referendech výslovně odmítli, což mělo projekt fakticky ukončit. Protože EU je EU, rozhodla se nepřijmout jako odpověď „ne“, mírně oslabila ústavu a znovu ji předložila jako Lisabonskou smlouvu, která – mimo mnoho dalších nesmyslných bodů – formalizovala a zavedla povinnou účast v schengenské migrační politice.
Za druhé, euro, imigrační chaos a neochota EU uznat vůli lidu jako konečnou potvrzují „železný zákon oligarchie“ Roberta Michelse a ukazují, že „demokratická“ tvrzení EU jsou poněkud absurdní. Michels byl studentem Maxe Webera, zakladatele moderní sociologie, který se snažil prohloubit své chápání socialismu studiem Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) – tehdy zdánlivě nejdemokratičtější a nejmasověji orientované politické organizace v Evropě. Předpokládal, že najde fungující, rovnostářskou organizaci, která by potvrdila všechny jeho fantastické předsudky. Místo toho zjistil opak. Na základě své studie dospěl k závěru, že i organizace explicitně založené na demokratických principech – univerzální účast, volené vedení, odpovědnost vůči členství – se vždy zvrhnou v oligarchie ovládané malou, samodržící se vládnoucí třídou. To je prostě povaha velkých organizací. Toto je tedy Michelsův „železný zákon oligarchie“: „Je to organizace, která vytváří vládu zvolených nad voliči, agentů nad agenty, delegátů nad delegáty. Kdo říká organizace, říká oligarchie.“
Podle Michela je EU oligarchie. Vládne jí malá, samoživitelná vládnoucí třída, která vnímá „lid“ jako překážku svého technokratického programu a udělá cokoli pro prosazování své agendy, bez ohledu na vůli lidu.
Nakonec se EU rozpadne. To platí pro všechny utopické snahy. Musí to tak být. Nemohou si pomoct. A i když to nebude měnová unie, co ji srazí, bude to něco jiného. Možná to bude Schengen a imigrace. Možná to bude něco úplně jiného. Kdo ví? Ať je to jakkoli, nakonec se to zhroutí. Skutečnou a bolestivou částí Michelova „železného zákona“ je neschopnost oligarchií se reformovat. Nejsou toho schopny. To naznačuje, že reakcí EU na incident v Ceutě a obecněji na jednostrannou imigrační politiku Španělska bude přidání dalších vrstev centralistické regulace k již tak oligarchickému systému, čímž se zhorší již tak naléhavý problém.
EU se nereformuje, protože se reformovat nemůže . A tak se místo toho zhroutí.
Od Tylera Durdena
Napsal Stephen Soukup prostřednictvím American Greatness.
