Jindřich Kulhavý: Nedělní ráno smutného motoristy

Rád se do těch míst každý rok vracím a považují to tam za ráj. Jistě, Stelvio a další pasy v Itálii, Rakousku a Švýcarsku jsou nádhernými místy, ale ve Francii zažijete klid na řízení, samotu a zběsilé tempo, aniž byste si museli neustále hlídat radary. Díl pokračoval průjezdem Monte Carla, přičemž štáb měnil značky vozů i jejich společenskou třídu. Ne, to štěstí jsem neměl, cestu po oblíbených místech jsem vždy absolvoval v jednom, ale zase takovém, aby se úplně neztratilo v zatáčkách a ani v uličkách Monaca. Takže jsem tam měl kdysi Ferrari, Porsche, Opla Speedstera, několik BMW. Jenže kličkování mezi obrubníky a miliardářskými paničkami není zábava. Je povinnost si projet okruh F1 postavený v uličkách, ale mnohem lépe je vysoko nad pobřežím.

Proč to píšu? Vzhledem k tomu, že jeden z mých synů hrál kousíček od Monaca (v Nice) rugby, byly doby, kdy jsem tam byl několikrát za rok. A pokaždé jsme ujeli z civilizace do oblasti tisíce zatáček, krásného asfaltu a řidičské radosti. Přesně tak, jak to podávali tehdejší oblíbení moderátoři skvělého motoristického pořadu protknutého radostí z výkonu motorů, výjimečnosti okamžiku, kdy Vám v zatáčce zabruslí zadní náprava, a při očekávání, co bude za zatáčkou či horizontem uprostřed nádherné skalní scenérie. Dokonce mnohem lepší než ploužení se podél moře v kabrioletu. I když i to má svou poezii. Stejně tak naklápění motorek z jedné zatáčky do další. Zažil jsem to vše a v autě snad ještě několikrát tato místa navštívím, nicméně bez svezení se vlásenkách, do nichž je umístěno MS v rallye, se to neobejde. Monte Carlo totiž poskytuje azyl jak F1, tak i WRC speciálům.

Top Gear běžel v televizi několik let a oblíbená trojice Clarkson, Hammond, May mu dávala „šťávu“, kterou už se po jejich konci nepodařilo namíchat. Ta radost a štěstí za volanty různých aut, recese a zábavná forma dialogů i akcí vytvářely z pořadu mix, který bavil celou generaci motoristů. Ta doba je pryč. Kdo prožil devadesátky přinášející nám možnost osedlat i jiná auta než Škodu 100 či Lada 2105, případně Wartburg a Moskvič, o Trabantu nemluvě, později vyrost nejdříve na tuningových srazech, aby později projel většinu evropských závodních tratí včetně mnohokrát navštívené proslulé Nordschleife , oceňuje ty okamžiky. A být i tam středem pozornosti díky řízení úplně zběsilé sedmisetkoňové a přesně tunu vážící Ultimy GTR 700 už byla jen perlička. Nakonec se mi 700 koní stalo standardem a mám ho i v nynější babičce 997 Turbo či M4, jenže ta radost z tehdejší svobody je pryč.

Doba se změnila. Clarkson, Hammond a May už spolu netočí, nástupci v Top Gearu nedosáhli jejich sledovanosti a obliby. Silné motory s krásným zvukem nahradily bzučáky a rychlá jízda je společenským faux pax. Evropská komise dělá vše pro likvidaci radosti a shrbení politici jsou v předklonu při omezování rychlostí, možnosti vjezdů do různých oblastí a parkování. Možná jsou ještě místa, kde můžete zažít nadšení. Nürburgring je už moc komerční, Alpy jsou daleko. Než dojedete nad Azurové pobřeží, dostanete „zabrat“ na dálnicích s Vmax 130 km/hod, utratíte majlant za palivo a ztratíte den. Navíc 100x riskujete pokutu za cokoliv, v Rakousku i za spalovací motor. Můžete s Legendami pro Vás (například) jezdit na místní okruhy (i s jejich pořádnými auty i instruktory, potřebujete li je), ale upřímně. Až horské silničky vybízející k rallye způsobu vnímání jsou to pravé. Tady Vám něco pošeptám. Cesty kolem Karlštejna, Křivoklátsko, Jesenicko, ale i Vysočina nabízí nádherné zážitky. Jen se nestane, že jste jeli 300 km v kusu levá, pravá, horizont. Spokojte se s méně, dejte tomu více a zažijete pár desítek minut návratu do minulosti. A opatrně.

Elektroéra, kterou se nám snaží vnutit, je koncem řidičské radosti. Už nyní je lepší si koupit starší vůz, chcete-li se při řízení bavit. Evropská komise to ví, bude omezovat jejich výskyt, vnucovat nám hlídače a omezovače. Jsem starší muž, který pamatuje, když jsme museli umět řídit i auta bez berliček, jejichž chování hraničilo s pokusem o vraždu. A jsem rád, že jsem zažil dobu, kdy auto i řízení přinášely radost, dobrodružství i uspokojení. Kdysi jsem byl v několika evropských novinách za policisty naměřenou rychlost 302 km/hod na polské dálnici. Policisté přehlédli mé přehlédnutí předepsané osmdesátky, popovídali jsme si a všichni to vzali s pochopením, i když jsem byl poté i v anglických novinách. Jel jsem v životě  i mnohem rychleji. Teď mladá generace většinou jezdí na koloběžce a vrcholem rebelie bývá vykouřená marjánka za rohem u policejní služebny. A největším nebezpečím jsou progresivní manažeři v superbech nebo hlídači dojezdu v elektromobilech. Chlapi už nemají koule a na silnicích je to vidět. A teď do mne…

Jindřich Kulhavý