Karel Strakoš: Řízený chaos. Jak evropské elity udržují moc na troskách vlastní politiky
Evropa neprochází krizí. Evropa prochází řízeným chaosem.
To, co se děje, už dávno není sled nešťastných náhod nebo neschopnosti politiků. Je to důsledná aplikace staré mocenské techniky jak vytvořit nebo prohloubit nestabilitu natolik, aby se rozbily staré jistoty a zároveň udržet kontrolu nad tím, co z nich zbude.
Vedení EU tuto strategii uplatňuje vůči vlastním členským státům.
Princip je jednoduchý. Když systém přestane zajišťovat prosperitu a bezpečnost, ztrácí legitimitu. Místo přiznání chyb a změny kurzu se krize nechá běžet, případně se ještě přiživí. Lidé jsou unavení, vystrašení a ochotnější přijmout mimořádná opatření, která by za normálních okolností odmítli. Zákazy, regulace, stále hustší dohled a morální nátlak se stávají novým normálem. To už není správa věcí veřejných, ale správa nestability.
Válka na Ukrajině do tohoto mechanismu zapadá přesně. Dávno nejde o dosažení vojenského vítězství. Jde o oddálení vyúčtování. Rusko se nezhroutilo. Naopak posílilo své vazby, mobilizovalo zdroje a získalo čas.
Evropa mezitím dál posílá na Ukrajinu další peníze, další zbraně a zavádí další sankce proti Rusku.
Přiznání strategického selhání by totiž znamenalo politický konec celé generace politiků, která na tomto konfliktu postavila svou kariéru.
Zatímco členské státy platí účet v podobě drahých energií, oslabení průmyslu, rostoucí nespokojenosti a cen, bruselské a národní elity získávají čas. Čas na přesun vlivu, kapitálu a rozhodovacích pravomocí. Čas na přípravu únikových cest. Je to strategie, jak z chaosu, který sami vytvořili a pomáhali udržovat, vyjít s čistým štítem, s majetkem a pozicemi mimo dosah důsledků svého chování.
Řízený chaos funguje jen tehdy, když nikdy úplně neunikne kontrole. Proto se udržuje v určitých mezích. Dostatečně bolestivý pro společnost, ale ne natolik ničivý, aby ohrozil ty, kdo ho řídí. Evropa je dnes přesně v tomto bodě. Nestabilita je dost velká, aby ospravedlnila mimořádná opatření a odložila odpovědnost. A zároveň ještě není taková, aby smetla i ty, kdo ji po léta krmili.
Výsledek je paradoxní. Unie, která měla být prostorem prosperity a suverenity, se stala prostorem trvalé nejistoty. Členské státy ztrácejí průmyslovou sílu, energetickou nezávislost i důvěru občanů.
Řízený chaos není cílem sám o sobě. Je to nástroj. Nástroj, jak rozbít to, co už nejde udržet a postavit na troskách něco nového, ideálně pod kontrolou těch, kdo tento proces spustili nebo řídili.
To už není politika. To je správa řízeného úpadku.
A účet za něj nezaplatí ti, kdo ho zavinili a řídí. Zaplatí ho ti, kdo v něm musí žít.
