Alastair Crooke: Páteř války byla zlomena

USA budou nakonec muset kapitulovat – což bude mít za následek, že se Írán stane regionální mocností.

V pátek večer Trump nařídil americké armádě, aby se zdržela jakýchkoli nových útoků na Írán – a to i přes to, že již dříve schválil masivní útok s krycím názvem „Brány pekla“.

USA nyní požádaly o nové dočasné příměří s Íránem a usilují o návrat k zhroucenému a pozastavenému memorandu o porozumění (MoU). Rozhovory mají zahrnovat i Jemen, přičemž Trump se snaží učinit z Ansar Allah jednu z vyjednávajících stran.

Trump je evidentně zuřivý a obává se, že válka pohlcuje jeho prezidentství (a jeho odkaz). Írán v uplynulém týdnu kategoricky odmítl veškerá jednání a potvrdil, že se za žádných okolností do rozhovorů nezapojí. Jednoduše řečeno, proč by Írán dával USA čas na přeskupení a přezbrojení, než zahájí další vlnu útoků proti Íránu, když má USA v současné době na útěku?

Návrat k memorandu o porozumění, jehož důvěryhodnost Trump sám opakovaně zničil? Nepravděpodobné.

Will Schryver poukazuje na to, že kolují zvěsti, že Pentagon naléhá na Trumpa k ukončení války proti Íránu, protože USA téměř vyčerpaly své zásoby protiletadlových raket a přesných zbraní dlouhého doletu. Nejbližší poradci prezidenta jsou údajně také znepokojeni vyhlídkou eskalace války na Blízkém východě, odcizením klíčových spojenců v Perském zálivu, kteří by byli zranitelní vůči dalším íránským útokům, a hrozící energetickou krizí. New York Times uvádí: „Jen málokdo, pokud vůbec někdo, v Trumpově nejbližším kruhu považoval plán eskalace za moudrý,“ uvedli dva lidé obeznámení s touto záležitostí.

Zdá se také, že k Trumpově obratu mohla přispět nejistota ohledně skutečné situace s dodávkami paliva v USA. Larry Johnson informuje:

„Memorandum, které vypracoval Karl Miller, zkoumá, jak tajné operace americké armády v oblasti nákupu a vývozu vyčerpávají americké zásoby nafty a petroleje – zejména v době, kdy jsou domácí zásoby již kriticky nízké.“

Stručně řečeno, Miller vysvětluje:

„Velká část těchto (tajných) vývozů paliv probíhá neprůhlednými kanály, jako je například rotterdamský překladiště, kde konečné vojenské nebo zahraniční rozdělení není veřejně ověřitelné. To vystavuje americkou ekonomiku riziku nedostatku dodávek, zatímco vojenské a zahraniční operace – zejména ty izraelské – mají přednostní přístup.“

Millerova zpráva zřejmě souvisí s otevřenou manipulací amerických úřadů s cenami ropy, která má trhům sdělit, že navzdory probíhajícímu uvolňování 172 milionů barelů ze strategické ropné rezervy (SPR), která byla zahájena za účelem zmírnění nedostatku dodávek způsobeného konfliktem s Íránem, neexistuje žádné riziko nedostatku paliva.

Přestože zákonem stanovená minimální bezpečnostní úroveň je 250 milionů barelů (současné zásoby se pohybují kolem 300 milionů), přetrvává narativ, že těžba by mohla pokračovat ještě dále (až na 70 milionů barelů). Je to ale vůbec možné? Jak nízko mohou strategické zásoby ropy ve skutečnosti klesnout? Situace je složitější, než se zdá. SPR se skládá z četných podzemních jeskyní obsahujících různé druhy ropy, které se těží různým tempem. Některé jeskyně by se mohly zřítit, pokud by se příliš vyprázdnily. Stručně řečeno: nikdo přesně neví, kde leží kritická hranice. Mnoho je založeno na předpokladech.

Nyní, když Trumpův vojenský útok fakticky selhal, by jedinou cestou zpět k jednacímu stolu bylo nabídnout skutečné ústupky hned od začátku. Ale i kdyby to Trump udělal – věřili by mu? A dovolil by mu jeho duševní stav vůbec snášet takové ponížení?

Největší překážkou na cestě zpět k jednáním s Íránem je, že Trump a jeho nejbližší okolí Íránu zásadně špatně rozumí.

Zdá se, že věří, že mají co do činění s nekompromisním a nekompromisním vedením, zatímco íránská populace jako celek hledá cestu ven.

Pravý opak je pravdou. Vedení jedná pragmaticky, zatímco obyvatelstvo v ulicích zaujíma mnohem tvrdší postoj, požaduje odplatu a klade si otázku, proč by jednání měla vůbec pokračovat.

Tým Trump a jeho podporovatelé na Fox News navíc opustili dřívější americký obraz sebe sama jako „vykupitelského národa“ a místo toho – jak píše profesor Michael Vlahos – přešli k radikálně manichejskému sebepojetí, v němž:

„Americké ‚dobré zprávy‘ byly nahrazeny všudypřítomným přízrakem zla a hrozbou násilí. Posvátná slova svoboda a demokracie jsou stále vzbuzována, ale stala se prázdnou mantrou. Americké ‚evangelium‘ už nekáže spásu a smíření, ale nyní se zabývá vynucováním a trestem. K tomuto obratu došlo náhle – po 11. září a po Guantánamu.“

Skutečný problém tedy spočívá v postoji: Jak lze vyjednávat, nebo dokonce mluvit s ztělesněním zla – jak Trump popisuje Írán? To je samozřejmě nemožné. Právě to byl účel takového ponurého zobrazení protivníka. Vylučuje to skutečnou mediaci. Vylučuje to jakékoli řešení, které by mohlo být vnímáno jako zisk moci pro „jednoho z nejzlejších lidí v historii“ nebo pro „bandu krvežíznivých násilníků“. Politika se tak redukuje na snahu o nadvládu nad „tím druhým“.

Západ zastává specifický způsob myšlení, který považuje za nezbytný pro lidskou bytost. Tento způsob myšlení – často popisovaný jako apollonský – je spojován s patriarchatem, právem, vertikální hierarchií a sekulárním, racionálním a mechanistickým světonázorem. Téměř zde není prostor pro nejednoznačnost nebo meziprostory. Něco je buď „A“, nebo „ne-A“.

Naproti tomu existuje jiná sféra – často označovaná jako dionýská – která vyjadřuje energetickou dualitu přírody a lidstva: mužské a ženské; řád a bujné přestoupení; spravedlnost a úpadek. Tyto protiklady tvoří póly vědomí, které v nás existují současně a jsou na sobě vzájemně závislé. Dionýský logos lze chápat jako stín nebo dokonce jako vzpouru proti Apollónovi.

A pak je tu Persefoné – skrytá stránka dionýského stínu – která ztělesňuje chtonickou, ženskou existenci. Zde neexistuje mužský protějšek, ale pouze bohyně, která vyzařuje zemitost a ženský princip reprodukce, růstu, péče a podzemního poznání – intuice – a symbolizuje cyklickou povahu života, rozkladu, smrti a obnovy.

Lidské vědomí však obvykle vyjadřuje své kvality pouze ze specifické perspektivy. Nicméně všechny civilizace čerpají z plné rozmanitosti těchto aspektů vědomí a každá z nich utváří svou vlastní kulturu svým jedinečným způsobem.

Myslet v rámci určité kultury znamená myslet určitým způsobem. Ti, kdo patří k jiné kultuře, etnické skupině nebo náboženství, však myslí jinak. Přesto všichni zůstáváme lidmi.

Trumpova imperiální arogance se tak stále více potýká s faktem, že nalezení řešení pro Blízký východ bude extrémně obtížné – možná i nemožné. Každý, kdo se na svět dívá pouze z apolónovské perspektivy, myslí zásadně mužským a vylučujícím způsobem, nechápe jinakost a místo toho si nárokuje právo na výjimečná privilegia. Rozmanitost různých způsobů myšlení nelze v rámci tohoto světonázoru ani rozpoznat, ani uznat.

USA válku prohrály. Volbou tak nekompromisního, manichejského jazyka se Trump fakticky odřízl od jakéhokoli možného diplomatického řešení. Rozšířením války do Libanonu, Jemenu, Sýrie a Iráku dále zkomplikoval jakýkoli diplomatický přístup. Všechny tyto konflikty jsou vzájemně propojené, ale každý sleduje své vlastní cíle. Řešení proto vyžaduje složitou síť různých otázek, nikoli pouze binární konflikt mezi USA a Íránem.

USA budou nakonec muset kapitulovat – s důsledkem toho, že Írán se stane regionální mocností (posílí Rusko a Čínu), zatímco region se bude postupně přizpůsobovat této nové realitě v západní Asii.