Hysterie kolem CO2 ničí ekonomickou budoucnost Německa

Německo ničí svou vlastní ekonomiku náklady na energetickou transformaci ve výši přibližně 1,3 bilionu eur, jen aby teoreticky snížilo nárůst teploty údajně způsobený CO2 o 0,016 stupně Celsia. Čína, Indie a mnoho dalších zemí naopak upřednostňují stabilní dodávky elektřiny. Uhlí v tom hraje klíčovou roli. Jak dlouho ještě bude veřejnost toto šílenství snášet?

Politická a mediální elita v Berlíně si libuje v kolektivní morální euforii. Pravidelně se prezentují jako globální zachránci údajně odsouzeného světa a zároveň obtěžují občany a podniky stále většími zákazy a daněmi. Každý, kdo se však podívá za tuto neustálou ideologickou palbu a zaměří se na drsnou globální realitu, si uvědomí plný rozsah této úmyslné sebedestrukce. Zatímco Evropa, a zejména Německo, se honí za posedlostí CO2, která nabyla rysů sekulárního náhradního náboženství, rozvíjející se země jako Čína a Indie prosazují politiku zdravého rozumu: Upřednostňují vlastní ekonomické přežití, prosperitu svého obyvatelstva a stabilitu svého průmyslu.

Západní fixace na stopový plyn oxid uhličitý ztratila veškerý kontakt s realitou. V Berlíně se chovají, jako by se globální klima dalo regulovat jako termostat prostřednictvím německého kolotoče daní a zákazů. Skutečnost, že je tento narativ na světové scéně zcela ignorován, dokazují data o globální primární energii. Čínská lidová republika v roce 2023 vypustila do ovzduší přibližně dvanáct miliard tun CO2 a Indie ji s více než třemi miliardami tun rychle následuje (USA jsou na třetím místě se 4,9 miliardami tun, zatímco Německo s necelými 600 miliony tun je až na devátém místě).

Oba národy se i nadále silně spoléhají na uhlí jako levný a spolehlivý zdroj energie, doplněný ropou, plynem a jadernou energií. V Číně stále tvoří fosilní paliva téměř devadesát procent celkového energetického mixu. Tam se chápe, že moderní průmyslová společnost bez spolehlivých a cenově dostupných dodávek energie nakonec zkolabuje. Minimální, čistě kosmetický pokles podílu uhlí v Číně je na Západě již oslavován jako úspěch, zatímco ve skutečnosti absolutní spalované množství zůstává stabilní nebo dokonce roste, protože celková potřeba ekonomiky po energii je nenasytná.

V Německu naopak klimatický fanatismus vedl k totální deindustrializaci. Z čiré ideologické tvrdohlavosti byly uprostřed energetické krize odstaveny poslední bezpečné jaderné elektrárny, zatímco je zároveň politicky potlačována domácí výroba energie z uhlí. Celý industrializovaný národ je nucen do nevypočitatelného dobrodružství tzv. energetické transformace, v níž se vše upíná na nestálé a na počasí závislé zdroje větrné a solární energie. Výsledkem této bezohledné energetické politiky je ekonomický debakl, který se nemilosrdně odráží v cenách elektřiny v průmyslu. Zatímco čínský průmysl si díky vlastní produkci uhlí a státní regulaci může dovolit kalkulovat s ekvivalentem pouhých sedmi až devíti centů za kilowatthodinu, německé firmy platí v průměru patnáct až dvacet centů, často podstatně více. Německé firmy jsou také na mezinárodním trhu sotva konkurenceschopné, protože musí za energii platit dvakrát tolik než jejich asijští konkurenti. Nemluvě o dalších vysokých nákladech spojených s provozem v Německu.

Pro energeticky náročná klíčová odvětví, jako je chemický průmysl, automobilový průmysl a výroba oceli, je tato uměle vytvořená konkurenční nevýhoda vnucená politiky rozsudkem smrti. Tradiční korporace jako BASF, ThyssenKrupp a VW jsou touto energetickou politikou hnány do záhuby. Logickým důsledkem je začátek masové nezaměstnanosti s hrozící ztrátou až 400 000 pracovních míst v klíčových odvětvích. Nejsme svědky restrukturalizace, ale spíše aktivní, politicky řízené sebevraždy Německa jako ekonomické velmoci. Prosperita a tvorba průmyslové hodnoty se nejen eliminují, ale pouze vyvážejí do zemí jako Čína a Indie, které se s úsměvem smějí západní naivitě.

Nejabsurdnějším aspektem této kolosální hry s nulovým součtem je však gigantické plýtvání penězi za měřitelný efekt, který se blíží nule. Oficiální studie německého Bundestagu odhaduje náklady na dosažení tzv. klimatické neutrality do roku 2100 na astronomickou částku 1,3 bilionu (!) eur. Toto nepředstavitelné jmění, vytažené z kapes občanů prostřednictvím daní a inflace a zoufale potřebné ve vzdělávacím systému, infrastruktuře a vnitřní bezpečnosti, je zcela promarněno. I podle výpočtů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), který je také zasažen hysterií kolem CO2, by úplná „klimatická neutralita“ Německa do konce století vedla ke snížení globální teploty o ubohých 0,016 stupně Celsia. Takže i kdybychom se přiklonili k narativu o oxidu uhličitém jako klimatickém faktoru, byl by to ve skutečnosti statisticky zanedbatelný efekt.

Posedlost klimatických fanatiků emisí CO2 svět nezachrání; místo toho zničí ekonomické základy Německa a Evropy, zatímco zbytek světa se zaměří na zajištění vlastní ekonomické základny. I přes rostoucí instalaci solárních a větrných elektráren po celém světě zůstává faktem, že tato kolísavá elektřina je vnímána spíše jako doplňková možnost šetřící zdroje než jako primární zdroj energie.