Nejvyšší evropský soud rozhodl v neprospěch vojáka v případě povinného očkování proti COVIDu

Důstojník nedokázal přesvědčit nejvyšší evropský soud, že povinné očkování proti COVID-19 v Itálii pro příslušníky ozbrojených sil představuje diskriminaci, jelikož se tento požadavek nevztahuje na civilní zaměstnance. Evropský soudní dvůr rozhodl, že odpor k povinnému očkování na základě politických rozdílů není chráněn antidiskriminačním právem EU. Právní experti uvedli, že toto rozhodnutí nepředstavuje obecné schválení povinného očkování.

Důstojník nedokázal přesvědčit nejvyšší evropský soud, že povinné očkování proti COVID-19 v Itálii pro příslušníky ozbrojených sil je diskriminuje, protože se tento požadavek nevztahuje na civilní zaměstnance.

Důstojník, identifikovaný iniciálami BG, sloužil v italském armádním ženijním sboru. V lednu 2022 byl suspendován bez nároku na plat za odmítnutí povinného očkování.

Začátkem tohoto měsíce Evropský soudní dvůr rozhodl, že odpor k povinnému očkování založený na politických rozdílech spíše než na upřímném světonázoru nespadá pod antidiskriminační právo Evropské unie (EU).

Společnost BG se proti pozastavení odvolala s argumentem, že pravidelné testy na COVID-19 jsou přijatelnou alternativou k povinnému očkování a že zaměstnanci v jiných odvětvích měli tuto možnost.

Italský ústavní soud rozhodl proti němu a shledal povinné očkování pro armádu vhodným opatřením pro vojenský personál.

V odvolacím řízení požádala italská Státní rada, nejvyšší správní odvolací soud v zemi, Evropský soudní dvůr o objasnění několika právních otázek.

Evropský soudní dvůr shledal, že BG nemohla prokázat upřímné náboženské, duchovní nebo filozofické přesvědčení, které je chráněno právem EU.

„Soudci shledali, že BG nevyjadřoval žádné chráněné náboženské, filozofické ani duchovní přesvědčení, ale spíše zpochybňoval italskou zdravotní politiku,“ uvedl Courthouse News. Jeho námitky „se zaměřily na účinnost vakcíny, potenciální vedlejší účinky, testování jako alternativu a způsob, jakým byla zavedena politika povinného očkování.“

Ve svém rozsudku Evropský soudní dvůr napsal, že BG „nemá v úmyslu na základě vlastního přesvědčení namítat proti povinnému očkování, o kterém se jedná v původním řízení, ale spíše zpochybňovat rozhodnutí italských orgánů v oblasti veřejného zdraví jako takové“.

Tyto námitky představují „názory“ na veřejné zdraví a jako takové nejsou chráněny. Kromě upřímně zastávaných přesvědčení chrání právo EU také před diskriminací na základě věku, zdravotního postižení nebo sexuální orientace.

Nizozemská právnička Meike Terhorst označila rozhodnutí za „politováníhodné a zklamáním hodné“, jelikož právní ochrana osobního přesvědčení v EU „se zdá být prázdnou schránkou“.

Verdikt není „povolením k uvalení lékařských požadavků“.

Právní experti se neshodují v názoru na potenciální dopad rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Podle organizace Defence Matters relevance případu, který sice vychází z legislativy z doby COVID-19, přesahuje rámec pandemie a týká se „širší otázky, do jaké míry mohou ozbrojené síly ukládat svým zaměstnancům povinnosti týkající se zdraví a pohotovosti a jak právo EU rozlišuje vojenské zaměstnání od civilní práce“.

Obecněji však toto rozhodnutí nepředstavuje plošné schválení povinného očkování, jelikož Evropský soudní dvůr „nerozhodl o tom, zda jsou všechna nařízení o povinném očkování platná v každém kontextu,“ uvedl Defence Matters.

Podle organizace Defence Matters toto rozhodnutí dále omezuje „používání ‚přesvědčení‘ jako právního základu pro zpochybnění požadavků na očkování na pracovišti“. To by mohlo omezit prostor pro budoucí „antidiskriminační nároky založené na osobním odmítnutí očkování“.

„Toto rozlišení by mohlo být důležité v budoucích právních sporech, v nichž se zaměstnanci budou snažit prezentovat námitky proti předpisům o ochraně zdraví nebo bezpečnosti jako chráněné přesvědčení,“ uvedl Defence Matters.

Organizace Defence Matters uvedla, že rozhodnutí Evropského soudního dvora nedává členským státům EU „neomezenou pravomoc“. Vojenský personál může i nadále napadnout národní očkovací nařízení na základě „vnitrostátního ústavního práva, práva v oblasti lidských práv, správního práva nebo případně jiných oblastí práva EU“.

Podle organizace „Defence Matters“ se toto rozhodnutí pravděpodobně dotkne příslušníků ozbrojených sil v celé EU, protože „potvrzuje, že vojenský status může odůvodnit různé vojenské povinnosti“.

„Ozbrojené síly pravidelně uplatňují předpisy týkající se zdravotní způsobilosti, fyzické zdatnosti, očkování a nasazení, které jsou přísnější než ty, které platí pro civilní personál. Tyto předpisy mohou ovlivnit schopnost personálu vykonávat službu, být nasazen nebo setrvat v určitých rolích,“ uvedl Defence Matters.

Dr. Paolo Vargiu, docent práva na Britské univerzitě v Leicesteru, řekl Courthouse News, že rozhodnutí nedává vládám „volnou ruku k uvalení lékařských požadavků“ a neomezuje chráněné přesvědčení pouze na náboženství, ale ponechává otevřenou hranici mezi chráněným přesvědčením a zpochybňováním politických opatření.

Vargiu uvedl, že to znamená, že by v budoucnu mohly vzniknout právní spory, které by se týkaly otázek od lékařského sebeurčení až po povinnosti v oblasti ochrany klimatu a další požadavky na pracovišti.

Terhorst však uvedl, že rozhodnutí Evropského soudního dvora „podkopává jakoukoli výjimku z požadavku na očkování založenou na světonázoru“ a ignoruje článek 3 Listiny základních práv Evropské unie, podle kterého musí být jakýkoli lékařský zákrok založen na informovaném souhlasu.

„Říct ne lékařskému zákroku je nejzákladnější lidské právo – právo rozhodovat o svém vlastním těle,“ řekl Terhorst.

Projednávaný případ: Povinné očkování porušuje právo na informovaný souhlas

Terhorst předpověděl, že „právní diskuse o povinném očkování“ v EU „bude pokračovat“, protože Evropský soudní dvůr dosud neprojednal námitku proti takovým povinnostem s ohledem na evropské právo v oblasti lidských práv.

Italský právník Alessandro Fusillo sdělil serveru The Defender, že na některé zbývající právní otázky by mohl přinést odpovědi další případ projednávaný u Evropského soudního dvora.

Věc C-386/25 se rovněž týká údajné diskriminace příslušníků ozbrojených sil, na které se vztahovalo italské povinné očkování proti COVID-19. V tomto případě je však povinné očkování zpochybňováno mimo jiné z důvodu, že příslušníkům ozbrojených sil byl poté, co byli informováni, odepřen souhlas.

Evropský soudní dvůr byl požádán, aby prozkoumal, zda italský očkovací příkaz nebyl „informovaný“, „protože chyběly potřebné pokyny nebo informace pro informování občanů“.

Tato absence informovaného souhlasu by mohla být v rozporu s několika články Listiny základních práv Evropské unie – včetně článku 3 – a také s různými dalšími právními předpisy a usneseními EU a Rady Evropy.

„Tato žádost je mnohem komplexnější a mohla by Soud donutit k tomu, aby upustil od svého omezeného posuzování náboženských a filozofických otázek, jelikož je úzce spjata s právem na informovaný souhlas,“ uvedl Fusillo.

Od Michaela Nevradakise, Ph.D.