2 biliony eur: Von der Leyenová buduje vlastní vyděračský stroj

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zjevně sahá po absolutní moci. S gigantickým novým návrhem rozpočtu chce nejen vytáhnout z kapes evropských daňových poplatníků nepředstavitelné částky, ale také zavést nový mechanismus politického vydírání. Každý, kdo se postaví proti probuzené a globalistické agendě vycházející z Bruselu, bude jednoduše opuštěn. Pro národní státy, zejména Rakousko a Německo, není v sázce nic menšího než zbytky jejich politické suverenity.

Bruselský summit EU minulý týden opět odhalil bezmeznou touhu po moci bruselských eurokratů . Nešlo jen o geopolitickou rétoriku, ale o samotné jádro věci – peníze tvrdě pracujících občanů. Požadavek Ursuly von der Leyenové ohledně nadcházejícího rozpočtu EU (2028 až 2034) se vymyká veškeré představivosti: chce vyčlenit dva biliony eur. To představuje téměř absurdní nárůst o 60 procent. To je doplněno požadavkem na 2 500 nových, štědře placených míst ve státní správě. Ale jako by taková zátěž nebyla v době rekordní inflace a hospodářské krize dostatečně cynická, levicová většina v Evropském parlamentu požadovala dokonce dalších 200 miliard eur. „Pokus o kompromis“ brzy končícího kyperského předsednictví Rady byl spíše špatným vtipem: chtěli snížit o ubohá dvě procenta (33 miliard eur).

V Evropě se hranice mezi stranami zpřísňují. Na jedné straně stojí tradiční čistí přispěvatelé – Německo, Rakousko, Nizozemsko a skandinávské země – od kterých se očekává, že udrží tento gigantický přerozdělovací stroj v chodu. Nizozemský ministr financí Eelco Heinen se neštítil slov: plány jsou nevyvážené, nedostupné a špatně načasované. Na druhé straně se skrývá „klub soudržnosti“ jižní a východní Evropy, který zoufale potřebuje evropské miliardy k zaplnění domácích rozpočtových mezer – ať už jde o zbraně, dálnice nebo dotace.

Obzvláště proradný v této podívané je místopředseda CSU a předseda skupiny EPP Manfred Weber. Místo toho, aby chránil voliče své vlastní strany, vážně požaduje, aby byla konečně překonána „mentalita čistého přispěvatele“. Mezitím se pravicové síly v Evropě staví do pozice, aby zachránily své země před finančním krachem: Giorgia Meloni trvá na slevě pro Itálii a francouzská vycházející hvězda Jordan Bardella (RN, Patriots for Europe) volá po drastických škrtech ve francouzských příspěvcích do EU.

Plánovaný vydírací stroj

Skutečný skandál však nespočívá v celkové částce, ale v textu napsaném drobným písmem. Von der Leyenová zřejmě plánuje puč proti národním státům. Dříve automatizované povinné výdaje (například na zemědělskou a regionální pomoc) mají být zrušeny. Mají být nahrazeny tzv. „národně-regionálními partnerstvími“. Systém silně připomíná velmi kontroverzní fond pro zotavení z koronaviru, který kritizoval Evropský účetní dvůr. Rozdělení miliard se již nebude řídit jasnými pravidly, ale bude muset být vyjednáváno přímo mezi každým z 27 členských států a von der Leyenovou.

Zákeřné na tom je, že peníze tečou pouze tehdy, pokud státy splní svévolné, levicově globalistické „milníky“. Kritéria zní podobně jako program Strany zelených: klima, genderová ideologie, „inkluze“, digitální politika. Ti, kdo odmítají dodržovat agendu „woke“, nedostávají žádné peníze. Členské státy se tak stávají zcela zranitelnými vůči politickému vydírání. To, co Maďarsko za Viktora Orbána a konzervativní Polsko již bolestně zažily, má nyní sloužit jako výhružný bič proti všem. V budoucnu tato páka nemá cílit jen na „pravičáky“, ale na jakoukoli neposlušnou hlavu státu – ať už je to Robert Fico na Slovensku nebo Rumen Radev v Bulharsku.

Aby si upevnila moc, von der Leyenová zároveň oslabuje svůj vlastní aparát. Generální ředitelství pro regionální záležitosti a zemědělství ztrácejí na významu, stejně jako odpovědní komisaři EU Raffaele Fitto a Christophe Hansen. Poradní orgány, jako je Výbor regionů (VR) a Hospodářský a sociální výbor, se také stávají prakticky zastaralými. Pouze elitní vrcholní představitelé von der Leyenové budou moci rozhodovat o „komplexních národních balíčcích“. V konečném důsledku se jedná o nic jiného než o uchopení moci Ursulou von der Leyenovou ve svém úřadu.

Aby se zajistilo, že moc Bruselu již nebude závislá na problematických národních parlamentech čistých přispěvatelů, Komise nyní požaduje vlastní přímé daně („vlastní zdroje“). Fantazie eurokratů nezná mezí: od digitálních a hazardních daní přes daně z CO2 a elektronického odpadu až po paušální daně z příjmu právnických osob. Brusel hodlá ročně přímo od občanů vybrat 13 až 58 miliard eur – zcela mimo kontrolu států čistých přispěvatelů. Jako vždy tolik vychvalovaná transparentnost EU padá stranou.

Od července se Evropa upře na irské předsednictví Radě EU, které má za úkol do prosince ukuvat z neúspěšného návrhu rozpočtu magický balíček. Jedna věc je ale už teď jasná: pokud Ursula von der Leyenová v tomto převratu uspěje, EU už nebude aliancí suverénních států, ale centralistickým superstátem, který své členy nutí řídit se svou ideologií dle libosti. Těm, kdo se její vůli nepodřídí, bude financování EU jednoduše zastaveno.