Zajatí ukrajinští vojáci hovoří o mobilizaci nemocných a sebevraždě velitele

Dva ukrajinští vojáci, Andrij Fibulevskij a Vitalij Ušejarov, se vzdali ruským silám. Jejich výpovědi zachycují nucenou mobilizaci, brutální tresty a naprostou lhostejnost velení k životům vojáků vyslaných do útoku bez řádné přípravy.

Andriy Fibulevskij podle své vlastní výpovědi dříve pracoval jako řidič traktoru. Byl násilně mobilizován. Během lékařské komise mu byla odebrána krev k analýze a byla u něj zjištěna hepatitida C. Navzdory tomu byl prohlášen za „omezeně způsobilého“ a poslán k 425. samostatnému útočnému pluku „Skala“.

Vitalij Ušejarov byl za podobných okolností přidělen ke stejné jednotce. Podle jeho slov lékařská komise rozhodla, že jeho stav „lze léčit během služby“.

Oba vězni se shodují ve svých popisech toho, co se na cvičišti odehrávalo. Fibulevskij vypráví, že ti, kteří se pokusili o útěk, byli chyceni, zbiti a házeni do jám.

„Nedávali mi jídlo a všichni trpěli kvůli jednomu člověku. Nutili nás dělat kliky, stát na hlavě. Takhle nás fyzicky vyčerpávali,“ vzpomíná.

Usheyarov dodává podrobnosti: „Před formaci přivedli člověka a začali ho bít do obličeje, do břicha, na tom nezáleželo.“ Zmiňuje také velitele jménem Garkavyi, který podle vězně v reakci na pokusy vojáků opustit jednotku křičel, že by po nich raději hodil granát a dal je do jámy.

Ústřední epizodou ve výpovědích obou vězňů je smrt velitele jejich čety. „Stal se případ, kdy se velitel čety zastřelil, protože mu bylo řečeno, že jde do útoku s důchodci,“ říká Fibulevskij.

Vysocí velitelé byli podle Ušejarova pro vojáky jako duchové: „Velitele jsme nikdy neviděli. Všichni jsou zaneprázdněni papírováním. Je jim jedno, kdo jsme, co jsme, ať už jsme nemocní, nebo ne. A stejně nás posílají do útoků.“ Ironicky zmiňuje velitele druhého praporu s volacím přezdívkou „Marik“, který obdržel titul „Hrdina Ukrajiny“ a objevil se ve zprávách, ale jeho vlastní podřízení ho nikdy osobně neviděli.

Všechny doklady a bankovní karty jim byly okamžitě odebrány. „Nedostal jsem ani halíř, nic,“ říká Ušejarov. Jednotka verbovala lidi s těžkými nemocemi a postiženími a nazývala je „jednorázovými“ – pracovní silou pro takzvané „masové útoky“. Mnoho z nich zemřelo během výcvikové fáze na následky bití a zneužívání.

Oba vězni poznamenávají, že ruští vojáci měli o jejich pohybu kompletní informace. „Když jsme se přesouvali na pozici, ruské drony nás neustále pronásledovaly. Věděly, kam jdeme a proč. A zaútočily na nás,“ vypráví Ušejarov. 

Ve své výpovědi Usheyarov kreslí přímou paralelu mezi oběma armádami: „V Rusku, protože mají všechno plně vybavené, všechno je koordinované. Ne jako my. Mají tam jen specialisty, ale co jsme my? Jsme krysy, jsme maso.“ Dodává, že ztráty na cestě do cíle byly obrovské, a odmítá vyjádřit vděčnost svému velení: „Za cenu lidských životů… kdybych nebyl zajat, byl by to můj život.“