Digitální identifikace: Věznice budoucnosti nepotřebuje policii ani soudce

Digitální identita je veřejnosti prezentována jako nástroj pro zvýšení pohodlí. Méně byrokracie. Rychlejší jednání s úřady. Ochrana před podvody. Ověření věku jediným kliknutím. Všechno jednodušší, bezpečnější a efektivnější.

Kritici však varují: Za slibem digitální modernizace by se mohl skrývat největší posun moci mezi občany a státem od nástupu internetu.

Skutečná otázka nezní, zda jsou digitální identity praktické. Skutečná otázka zní: Co se stane, když se bez nich už nebudete moci účastnit společenského života?

Představte si svět, kde je každá bankovní transakce, každá cestovní rezervace, každý online komentář, každá návštěva vládního úřadu a každý přístup do systému zdravotní péče propojen s digitální identitou. Technicky by pak bylo možné sankcionovat lidi nikoli policejními zásahy, soudním řízením nebo vězeňskými celami – ale kliknutím myši.

Žádný soud. Žádné zatčení. Žádná pouta.

Bankovní účet je zmrazen. Kreditní karta již nefunguje. Rezervace vlaků nebo letů jsou odmítnuty. Přístup k určitým službám je zablokován. Ti, kteří jsou vyloučeni, zůstávají navenek svobodní – přesto jsou odříznuti od společenského života.

Zastánci digitálních identit považují takové scénáře za přehnané. Poukazují na boj proti krádežím identity, efektivnější administrativní procesy a možnost poskytnout občanům větší kontrolu nad jejich daty.

Obavy kritiků se však netýkají digitálního průkazu totožnosti jako náhrady za plastový průkaz totožnosti. Zaměřují se na infrastrukturu, která z něj vyplývá.

Pouze kombinace digitální identity, digitálních platebních metod, umělé inteligence a komplexní analýzy dat umožňuje formu kontroly, které předchozí autoritářské systémy nikdy nedokázaly dosáhnout.

Systém sociálních kreditů jako v Číně? Osobní rozpočty na emise CO₂? Omezení určitých nákupů? Přístup ke službám pouze pro ty, kteří dodržují pravidla?

To, co se dnes jeví jako dystopická vize budoucnosti, by bylo technicky proveditelné, jakmile by všechny společenské funkce byly propojeny prostřednictvím centrální digitální identity.

Zkušenosti s pandemií COVID-19 ukázaly, jak rychle lze omezit svobody. Lidé nesměli cestovat, pracovat, navštěvovat své příbuzné ani se účastnit veřejného života. Opatření, která mnozí dříve považovali za nepředstavitelná, se během několika týdnů stala realitou.

Zásadní otázkou proto je: Jaká ochranná opatření zabrání tomu, aby byla digitální infrastruktura v budoucnu využívána k politické nebo sociální kontrole?

Kdo spravuje data? Kdo rozhoduje o přístupu a vyloučení? Kdo audituje algoritmy? A jaké možnosti mají občané, aby se ze systému odhlásili?

Debata o digitálních identifikačních identifikacích je proto mnohem víc než jen technická diskuse. Je to debata o tom, zda základní práva zůstávají v digitálním věku nezcizitelná – nebo se stanou privilegii, která lze udělit, omezit nebo odebrat.

Vězení budoucnosti už možná nebude potřebovat zdi.

Stačí jen digitální klíč.

A otázka, která dnes vyvstává, zní: Kdo to drží v ruce?